Historky z vandrů: VELKÝ OMYL / Kutloch

čtvrtek 21. listopad, 2024 | 0 komentářů | zobrazeno 661×

Některé příběhy nevymyslíš, děj se co děj. Ty musí napsat sám život. Stejně jako tenhle, který nechám zaznít.
Věc se odehrála brzy po zrušení Junáka. Komunisti nás vyhnali z kraťasů a zelených klobouků. Ale lilie v našich srdcích kvetly dál, jenom jsme změnili „dress code“ – ustrojenost. Svých šestnáct let jsme navlékli do džínsů a paragánských maskáčů vzor šedesát, tzv. „mloků.“ „Nebe je modrý jako mý džíny, slunce se kutálí nad planiny,“ zpívali jsme s Vyčítalovými Greenhorns. Do našich srdcí vkročil Jack London.
Přišlo jaro toho roku. Slunce šplhalo do korun stromů, stále více se vzpíralo na žlutých loktech. Gymnasta jeden ze zlata. Jeho paprsky nám probily paty. Nebylo pomoci, otroci bezmoci. Museli jsme chtě nechtě procepovat Zlatou řeku...
Posázavský Pacifik nás vezl vstříc chvílím, které se staly, aniž bychom chtěli. Romantika Divokého západu. Tehdy i „Zlámaná Lhota“ byl americký Středozápad, pláně u řeky Missouri, indiánské teritorium v Montaně. Byli jsme set sakra drsní desperádos. Karamba!
Trať v místech, kde se kalil český tramping, vzniklý v osmnáctém roce v Táboře řvavých na Vltavě; pacifické šíny v oblasti Medníku, v zemi posázavských kovbojů a psanců, je samý tunel. A to byl háček všeho. Měli jsme totiž tehdy období, kdy jsme se ve vlacích, v tunelech, ve tmě s oblibou vzájemně rdousili. Rodokapsy, westerny, Jessie James, John Hardy, Calamity Jane, to vše udělalo zlou práci. Stačilo pár pohledů, tichá pošta náznaků a my věděli, že se tentokrát vrhneme na fousatého Matesa. Byl o dva roky starší, student písecké lesárny, obdařený rádoby vousem. Skoro chlap, a tak se nabízel napínavý boj. Stál opřený o dveře záchodu v chodbičce a poslouchal, jak kola vlaku swingují tempo di vlak. Údolí se zužovalo a tunel nás spolkl tlamou netvora. Začal mumraj. Ozývalo se sípání, které se brzy změnilo v chrapot. Asi ho škrtí silák Rambousek, že tak vyvádí, blesklo mně hlavou. Najednou v temnotě zazněl Rambouskův výkřik: „Klucí, Mates nemá fousy!“ Než jsme přišli na to proč, objevilo se světlo na konci tunelu. Ale úleva to tentokrát nebyla. Naopak. V silných pažích zednického učně Rambouska se komíhala v rytmu drncání vlaku opravdu oholená hlava. Ale úplně cizí. Staršího, dobře živeného pána, šedesátníka. Tehdy pro nás dědka. Divadelní drama. Othello a Desdemona.
Vlivem šoku náš kamarád uvolnil svěr. Z muže, který vystřídal paletu barev a ponechal si brunátně karmínovou, se vydral žalostný vzdech. Připomínal zvuk, kdy se ve folklorní kapele nafouknou dudy. Rambousek se vzpamatoval z šoku a pravil: „Pane, promiňte, já chtěl škrtit jinýho.“
„Gauneři, lumpové!“ probral se konečně k životu do nedávna škrcený muž. „Budu to na nádraží hlásit!“
V příštím okamžiku ze záchodu vystoupil náš kamarád Mates, který si šel ve tmě ulevit a vyměnil si tak místo se rdoušeným nebožákem.
Co s tím?? Prásknout do koní!! Vlak se blížil k nádraží a zpomaloval. Až se sotva vlekl...
Skákal jsem poslední. V uších zahvízdal vítr. Na chvíli jsem se pobratřil s ptáky, potom pár hvězdiček před očima, bradou prohrábl voňavou jarní trávu a skutálel se mezi kluky. Hluboko pode mnou ještě rolovala moje úeska. Za zatáčkou trati dozníval odjíždějící vlak a vezl s sebou příběh, který neznat by bylo lépe.
„Tý vole, komančéros, to byl krvák,“ pronesl náš šerif. „Butch Cassidy a Sundance Kid, hadr.“

Kutloch, T.O. Vlčí skála

Ilustrace: KOKEŠ