Historky z vandrů: TRAMPSKÝ BIVAK U PREZIDENTA REPUBLIKY / Tony

Měli jsme za s sebou náročný pátek a část soboty velikonočního víkendu při značkování cca 50 km trasy akce zvané Bloudění a už jsme jen blížili Indyho zeleným démonem, tedy Škodou 105 - k cíli, kde měl být nedělní potlach pro došlé a znavené trampy. Cestou jsme z vesnické budky zavolali Woodymu a dozvěděli se, že máme problém...
Cíl Bloudění vypadal na mapě pěkně - zřícenina hradu Břecštejn. Jenže při plánování nikomu neseplo, že ta samota Hrádeček, nacházející se hned pod zříceninou, je „ten“ Hrádeček Václava Havla, toho času prezidenta.
Hlídaného prezidenta.
Po telefonu jsme zhodnotili, že nejvvšší exdisident by možná pro trampský potlach odehrávající se mu hned v sousedství hluboko do noci měl pochopení, ale o ochrance jsme si už tak jisti nebyli.
Úkol zněl proto jasně.
Zjistit, jestli se prezident nachází na Hrádečku a pokud jo, cíl Bloudění přesunout na nejbližší další zříceninu, tedy na Vlčici. První část úkolu jsme vyřešili hned v hospodě nacházející se pár kiláčků od Hrádečku. Vešli jsme do prázdného výčepu a sedli si ke stolu. Za chvilku přinesl hostinský pivko a zeptal se mne, jak se mi sedí. Odvětil jsem, v ruce držíc sklenici oroseného moku, že dobře. Na to mi odpověděl, že na mé židli ještě před čtvrt hodinou seděl pan prezident.
Odporoučeli jsme se proto na Vlčici a tam založili ohniště. Hluboko v noci k nám došli Woody s Bublinou, kteří vysadili bloudiče na patřičných zastávkách. Woody nám pak ráno se smíchem vyprávěl, jak měl do rychlíku přistoupit Belmondo, ale špatně se podíval do jízdního řádu a čekal na nádraží, na kterém rychlík nestavěl. Prý na nástupišti stála jediná smutná postava, dívající se za projíždějícím vlakem. Naprosto pohodlně a paďoursky jsme pohrdli možností jít na zříceninu Břecštejna pěšky a dali přednost zelenému démonu. Bylo potřeba nechat na zřícenině zprávu, že skutečný cíl je ještě o kus dál. A tím nastal první se dvou krásných příběhů týkající Hrádečku, které od té doby rád vyprávím.

První
Projíždíme po úzké silničce kolem Břecštejna a hledáme místo k zaparkování. Nic vhodného se nenaskytlo. Když tu se po levé straně náhle vyloupl Hrádeček. Před ním byla zaparkovaná prezidentská limuzína, u které stáli dva zakuklení strážci se samopaly. Indy jenom loupnul okem na volné místo před budovou a věren své pověsti neřízené střely stočil volant doprava a zaparkoval mezi limuzínou a jedním z ozbrojených strážců. Stáhnul okénko, vystrčil tu svoji fousatou hlavu s nasazeným stetsonem a vesele zahalekal na zakuklence: „Můžu si to tady nechat?“
I přes zakuklení jasně vidíme nevěřícný úžas strážného. Pomalu a mlčky (asi nemajíc slov) zakroutí hlavou, jako že ne. Přiznávám se, že i my s Woodym jsme seděli a jen zírali na Indyho. Ten jen dokončil své hlaholení slovy: „Tak nic, v pohodě.“ Zařadil zpátečku, vyjel na silničku a pokračoval dál. Ale jen kousek. Pak se začal na silničce otáčet. Od pangejtu sem a zase tam, a zase k pangejtu, silnička byla fakt úzká. Od Hrádečku už na nás koukala celá skupinka strážců. Začali jsme na Indyho řvát: „Vyser se na to a jeď!“ Ale už bylo pozdě, Indy byl otočen a vítězoslavně opět projížděl kolem Hrádečku, za velkého zájmu zakukleného publika. Jeden ze zakuklenců už mluvil do vysílačky. U nejbližší polní cesty odbočující do roští jsme na Indyho zařvali: „Tady odboč!“ abychom po pár minutách, schováni i se zeleným démonem v křoví, sledovali první policejní auto s majáčkem, druhé...
Dopadlo to dobře...

Druhý
Belmondo měl původně dorazit s Woodym a Bublinou hned první noc do cíle, a tak věděl, kde cíl je. Podařilo se mu ještě tu noc jinými spoji dorazit do Trutnova a těch pár kiláčků dojít pěšky. Nevěděl však, že cíl byl přesunut na jinou zříceninu, na které jsme i my. Někdy ve tři ráno se doplazil na Břečtejn, hledajíce spící kamarády. Kamarády nenašel, ale jeden ze zakuklených majitelů samopalu si našel jeho.
„Ha,“ napadlo Belmonda zákonitě, „vybrali je!“ A začal se podle toho chovat v následném dialogu.
„Co tady děláte a kdo jste?“
„Jmenuju se Belmondo a přišel jsem si prohlédnou zříceninu.“
„Belmondo, jo? Teď ve tři ráno? Nepřijde vám to divné?“
„A vám nepřijde divné tady takhle v noci chodit se samopalem?“
„Prosím vás, už jděte pryč!“
A tak Belmondo šel a jelikož tehdy ještě na vandrech mobilní telefony nebyly tak časté, nedozvěděl se, že jsme jen o kus dál a Velikonoce strávil samotářským vandrem.
To naopak Ládík vyrazil o den později ve dvou, ještě se svojí ženou. Protože musel být v práci, tak mu byl prozrazen cíl. Samozřejmě ten původní, o novém se neměl jak dozvědět. Následující noc po Belmondovi, v čase popůlnočním, dorazili na Břečtejn dvě postavy. I ty odchytl maskovaný strážce se samopalem.
„Ha!“ napadlo je zákonitě, „vybrali je!“ A začali se podle toho chovat v následném dialogu.
„Co tady děláte?“
„Přišli jsme si prohlédnout zříceninu.“
Chvilku prý pak bylo ticho, dokud se neozvalo opatrné. „Teď v jednu ráno?“
„No..“
„Prosím vás, jděte pryč, tady nemáte co pohledávat.“
Tak šli. Konsternovaný strážce jim zmizel ve tmě, raději zhasli baterku aby moc neprovokovali. Zamotali se proto ve tmě. Před nimi se po chvilce klesání objevil travnatý svah. Vydali se po něm dolů a narazili na velký dům. A protože celou tu dobu drobně mžilo, opatrně se rozhlédli. Nikde nikdo. Našli suché místo pod jakýmsi výklenkem, kde rozložili spacáky, hodili přes sebe celtu a upadli do zaslouženého spánku.
Ráno se Ládík probudil za kuropění. A jak tak přemýšlel nad uplynulou nocí, začalo se mu do hlavy pomalu vkrádat velké podezření. Policajt se samopalem..., vždyť tady by někde měl mít barák...
Jasno mu začalo být ve chvíli, kdy jejich spacáky začali očichávat dva buldočci. A Ládík si hned vzpomněl na fotky z časopisu zachycující prezidentský pár procházející se po zámeckém parku v Lánech a u nohou se jim pletou dva buldočci.
Bohužel, po chvilce se k buldočkům přidaly i dvě nohy v kanadách. Ládík zvednul zrak vzhůru a koukal na dalšího zakuklence. Následný tichý rozhovor proběhl takto:
„My asi ležíme někomu na zahrádce, že jo?“
„Dalo by se to tak říci.“
„Hm, tak to my se sbalíme a co nejrychleji vypadnem.“
Zaklukenec se rozhlédl kolem sebe, nikde nikdo nebyl a proto ulehčeně odpověděl: „To by bylo nejlepší, ale opravdu rychle!“
A protože dál všichni na Hrádečku spali, tak nepřišel o frčky...
Dopadlo to dobře.

Tony

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny předchozí Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
20821216
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.