Historky z vandrů: TRAMPOVÉ SE PŘECE VEJDOU VŠUDE / Tony

Už jen několik dní zbývalo do odjezdu Písničkového vlaku, když tu zazvonil telefon a kamarád mi s poněkud škodolibým hlasem oznámil, že na trati Praha - Paříž - Dobříš je z Měchenic do Čisovic výluka a jak zná Český dráhy, tak bude přistaven jen jeden autobus a moc by ho zajímalo, kolik trampů z Písničkáče půjde do Brd dál pěšky…
Mě to rovněž zajímalo, a proto jsem sedl na lokálku, dojel do Měchenic a ejhle - opravdu tam stál přistavený jeden autobus. Zašel jsem za výpravčím a vysvětlil mu, že nás na týhle trati pojede v pátek pozdě večer kolem stovky trampů a to i s bagáží a hudebními nástroji (to jsem ještě sám nevěděl, že se poveze i jedna basa) a že by bylo dobrý, kdyby ČD přistavily ještě jeden autobus, protože do toho jednoho se všichni nevejdou a myslel jsem tím i normální cestující.
Výpravčí mě jen sjel pohledem a pronesl: „To je ale váš problém, že se nevejdete.“
Chvilku jsem na toho naivku z Modré armády, který očividně nepochopil, co znamená počet sta trampů, zíral, ale pak jsem jen v odpovědi pokrčil rameny a vydal se na cestu zpět.
V pátek, v den D, v hodině H a v minutě M nás vyjelo z pražského Hlavního nádraží kolem té avízované stovky. Nálada byla na patřičné úrovni, protože všichni věděli o výluce, i o slovech pana výpravčího a náramně se těšili na tu šou, která v Měchenicích vypukne. Náš vagón lokálky byl našlapán k prasknutí, hrálo se a zpívalo - prostě Písničkovej vlak. Uprostřed toho všeho seděla jakási drobná šedovlasá babička s drdůlkem, odhadem jí mohlo být tak kolem osmdesáti a tvářila se velmi spokojeně…
V druhém vagóně bylo výrazně prázdněji, jelo v něm asi třicet dalších lidí z práce, kteří netušili, co v Měchenicích vypukne…

Opouštíme zastávku Skochovice, poslední před výstupem. Za okny je tma. Přerušuji hraní a vyhlašuji invazi s úkolem včasného dobytí autobusu před ostatními, stále nic netušícími cestujícími ve vagónu druhém. Zahlednu, jak se babička zatvářila polekaně, neboť si uvědomila, že proti té zelené hromadě těl prostě nemá šanci. Proto jsem ještě ostatní požádal, aby na babičku dali pozor a drželi jí místo v autobusu, když tak statečně s námi jela celou cestu a dokonce se jí naše písničky líbily.
Její reakce byla úžasná. Radostně zvedla ruce nad hlavu a na celý vagón hlasitě zvolala jako v divadle: „Bravo!“ Všichni jsme málem popadali (kdyby bylo kam) smíchy a babička měla zajištěnu VIP místenku v autobusu.
Vlak pomalu zastavuje a u obou dveří je připraven zástup trampů a trampek v invazní pohotovosti.
Konečně stojíme a dveře se rozráží.
Dva vyskakující a utíkající zástupy se slévají v jeden velký pokřikující dav, který se rychle přesouvá, osvětlen nádražní lampou, k přistavenému osamocenému autobusu.
Jdu jako poslední a sleduji, jak uvnitř osvětlený autobus pomalu tmavne pod vrstvícím se množstvím těl a bagáže. Civilní cestující z druhého vagónu se na oplátku pomalu vrství kolem výpravčího, který jen stojí a zírá na tu spoušť. S potěšením zjišťuji, že jde o toho samého výpravčího, kterého jsem ve středu žádal o druhý autobus. Cestující se tohoto autobusu začínají dožadovat taky a někteří i dost hlasitě. Procházím kolem výpravčího a hlasitě mu přeji dobrý večer a hodně štěstí. Bude ho potřebovat. V autobusu není ani cenťák místa volný. Na sedadlech se sedí v několika vrstvách, stojící jsou rádi, když stojí na svých nohou a ne na kamarádových, to vše je utěsněné stovkou báglů a usáren a zhruba desítkou kytar, banjem a basou. Kamarádi mi drží místo na posledním schodu u dveří. Koukám na řidiče, který stojí venku a taky jen zírá. Sundávám usárnu, cpu ji mezi těla kamarádů jako špunt do flašky a mávám na řidiče, že je to ok, že můžeme jet. Byl to frajer, kejvnul hlavou a nalezl do kabiny.
Přetížený autobus se zvolna a těžce rozjel.
Jeden z muzikantů drží kytaru nad hlavou a v této poloze hraje ostatním na cestu. Po asi půl hodině pomalé jízdy přijíždíme k zastávce vlaku Čisovice. Čeká tam na nás lokomotiva s jedním dvoupatrákem. Obsazujeme horní patro a máme času dost na další hraní a zpívaní, protože řidič autobusu jel pro ostatní cestující, kteří panu výpravčímu v Měchenicích jistě dělají příjemnou společnost…

O závěrečnou tečku se postaral nápad kapelníka Lístku Zbyňka, který v pauze mezi písničkami pronesl, že někde slyšel, že tyhle patrové vagóny se prý dají rozhoupat.
To neměl říkat.
Muzikanti spustili rychlou písničku, hezky do rytmu, a všichni jsme začali přenášet váhu těla doleva a doprava a doprava a doleva…
Za neuvěřitelně krátkou dobu jsem zahlédl, jak z nádražní kanceláře vyběhli výpravčí s fírou a bezmocně zírali k nám nahoru. Zastavil jsem se a v tu ránu jsem pochopil, proč se tak tváří. Vagón se totiž houpal jak bárka na rozbouřeném moři a nadšený dav se snažil ho rozhoupat ještě víc.
Dodnes nevím, jestli jsem udělal dobře, když jsem zařval „Dost!“ Možná by se Písničkový vlak dostal i na titulní stránku Blesku s patřičným titulkem „ Dav zdivočelých trampů vyvrátil vagón Českých drah!“ a u ohňů by bylo o čem vyprávět.
Ale ono to i takhle stojí zato…
Do Dobříše jsme dorazili s velkým zpožděním, nikomu to však nevadilo, u ohně hrálo potom až do rána, času bylo dost.
Tony

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!