Historky z vandrů: TOHO BOHDÁ NEBUDE, ABY TRAMP Z BOJE UTÍKAL / Tony

Bylo to jednoho letního večera a měl jsem domluvený spich s kamarády ve veleslavném kraji Roverském. Vyjel jsem tehdy dřív, chvilku se toulal po Zakšínsku a pak přešel do vedlejších Roverek.
Abych z nich nemusel zbytečně pokračovat asi tři kiláčky po silnici k nádraží a opouštět tuto drsnou a nic neodpouštějící pískovcovou divočinu, tak místo schůzky bylo domluvený na okraji obce Litice, která se rozkládá na úpatí Vlhoště, dominanty to kraje. Byla už tma, a proto jsem postával po vzoru ostatních nočních můr ve světle jakési pouliční lampy, aby mě kamarádi nepřehlédli, když tu se ozvala velká, ale opravdu velká rána. Jako kdyby někdo prásknul do popelnice, nebo plechových vrat. Trhlo to se mnou, rozhlížel jsem se kolem sebe do tmy, nic. V tom se rozsvítilo vchodové světlo nejbližšího baráku a v něm se objevily tři tmavé postavy dospělých chlapů. Rychle ke mně doběhli a postavili se tak, že za zády jsem měl jen tu lampu a roští s prudkým svahem zakončeným plotem. Prohlíželi si mě a jeden z nich pronesl docela výhružným tónem: „Ty nám tady kopeš do auta“. Bylo mi jasný, že nemá smysl nic vysvětlovat, že chlapíci si prostě chtějí jen bouchnout a osamělý tramp je docela dobrou příležitostí.
No co dodat.
Bylo mi tehdy sedmnáct let a to mi zachránilo chrup před vymlácením. Ne proto, že by se chlápci slitovali, ale díky tomu, že jsem tehdy byl přesvědčen, že tramp z boje neutíká! Že to není čestné. Trampové přece nejsou srabi! A tak jsem beze slova vyndal ruce z kapes svého koženého kabátu a se stetsonem vraženým hluboko do čela pomalu vykročil bouchačům vstříc. V uších mi zněla tesklivá melodie harmoniky z filmu Tenkrát na Západě a nejholohlavější ze Sedmi statečných, sám velký Yul Brynner, zvedal uznale palec a ukazoval jím, kudy vede cesta na místní boothill - hřbitov obutých. Dnes vím, že tohle byl moment, který chlápky zmátnul a tak místo toho, aby se mnou během chvilky zatočili, začali přemýšlet o tom, jak je možné, že se s nimi chci rvát a to docela sám!
Zaváhání, které rozhodlo.
Ze tmy se ozvalo dupání kanad po asfaltce vedoucí od nádraží a do toho zazněl hlas: „Hele támhle je Tony. A zase se chce rvát.“ No, nebudu se přetvařovat, spadl mi kámen ze srdce a ta jáma po něm je tam pravděpodobně dodnes. Ty tři Litičtí bouchači byli zároveň asi i kouzelníci, protože během momentu, kdy jsem s úlevou otočil hlavu za hlasem svých kamarádů a pak rychle zpět, aby nějaká nepřiletěla, jsem už žádné chlápky neviděl. V útěku do bezpečí chalupy byli fakt dobří.
Kamarádi přišli akorát včas. A jeden z nich pracoval v tehdejším Masokombinátu Písnice a dovezl plný batoh klobás, které si zaměstnanci dělali sami pro sebe. Na campu Orlí hnízdo jsme je pak rozložili na rošt a vůně pečené dobroty se táhla až přes údolí na Jezevec, odkud zněly kytary a banjo a taky po chvilce i hlas volající, co to tam proboha máme za baštu. Tak jsme jim odpověděli, že pytel klobás a že když vezmou ty kytary a banjo k nám, tak jich tu je dost pro všechny. Ale to už je jiný příběh.

Tony

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
8132272
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.