Historky z vandrů: TENKRÁT NA ZÁPADĚ / Tony

Byl letní podvečer roku 1986. Seděli jsme kolem ohně u ústí štoly v lomu Pusťák, když tu si kamarád vzpomněl, že v Karlštejně dávají v letním kině nějakou kovbojku. Od slov nebylo daleko k činům, vzali jsme baterky a podzemím došli na Malou Ameriku, kde jsme z oken štol vylezli po laně nahoru. V následující cestě do kina jsme s obavami sledovali mohutná bouřková mračna na obzoru a za zvuků fanfár vzdálených hromování jsme vešli do amfiteátru kina.
Mezitím se setmělo a přesně dle našeho temného očekávání začalo lejt jako z konve, možná dokonce jako ze stavidel nebeských. Prostě plavák, blesky a kanonáda, která rvala uši. Nastal hromadný úprk návštěvníků do bezpečí domovů a blízkého autocampu, jen my – nevyřčeně a nedomluveně – zůstali dál sedět, jako jediní z celého kina. Bylo nás sedm, statečných, jen jsme potáhli krempy klobouků víc do čela a zabalili se víc do celt. Jako správní kovbojové jsme přece přišli na kovbojku, tak neutečeme před nějakým deštíčkem, že jo? Promítač asi přijal naši hru a zapnul promítačku.
Z kovbojky se vyklubal western nazvaný Tenkrát na Západě. Dnes ho zná každý, ale tehdy, tehdy…, no prostě na úvodní část odehrávající se na nádraží nikdy nezapomenu. Seděli jsme jako přikovaní k sedačkám a zírali na tu neskutečnou scénu. Film se zrcadlil i v provazech deště před plátnem a z klobouků odkapávaly kapky na břicho a do klína. Ale to nevadilo, i v celtách jsme byli během prvních pár minut durch. A seděli jsme dál a dál, na plátně zatím probíhal boj dobra se zlem.
Charles Bronson se svojí harmonikou, krásná Claudia Cardinalová, záporňák Henry Fonda zvaný Frank, Cheyenn a jeho banda, do toho překrásná muzika od Ennia Morriconeho a neuvěřitelné filmové záběry pouště. A ty zvony při konečném pistolnickém souboji…
Uff, ani si nevzpomínám, kdy přestalo pršet, ale pak najednou nepršelo, film skončil, hlavní padouch dostal to, co si zasloužil a my jako v mátohách vyrazili tmou zpět do lomů Amerik. Celou tu dlouhou cestu pod hradem, přes les, po laně i štolami nikdo nepromluvil ani slovo. Až konečně zpět na kempu, po rozdělání ohně z nás vytryskly emoce nashromážděné při sledování filmu a do rána jsme napůl nazí, u ohně ověšeném našim šatstvem, probírali do nejmenšího detailu každou scénu.
Bylo nám těch patnáct, šestnáct a od toho večera už bylo mnohé jinak na našich dalších vandrech. Bylo nám jasný jakou romantikou chceme alespoň o víkendech žít…
Tenkrát na Americe…

Tony

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!