Historky z vandrů: SVĚT JE MALEJ / Honza Vyčítal

Mám kamaráda, kterému říkáme Plivník, protože vždycky když vystrčil hlavu ze spacáku, ježila se jako tomu plivnickýmu kuřeti na Radových ilustracích ke knize „Pan Posleda, přítel študáků“. On jediný z nás, co ještě s klukama jezdíme, je muzikus, který na to má lejstro, jinak jsme všichni v oboru hudebním sebranka dojmo-logická a v tom je asi jádro pudlíka. Jakmile totiž sedíme v nějaký lesní útulně a čundráci začnou preludovat, nevydrží dotyčný Plivník eventuální hudební neduhy či přehmaty a začne radit: „Cis, říkám cis a teď ÉÉÉ, kurva, copak to neslyšíš?!“ Kvelb většinou ztichne jak ve westernu a já se začnu bát o svůj sosák, protože mi je jasná ta rovnice: - to by si přece nedovolil, to ho pošívá ten nabob Vyčítal! No a většinou následuje mnou očekávané: „Tak nám to teda předveď, jak to má bejt, čekám!“ No a průser je, že Plivajs, ač čistokrevný muzikus, zahrát neumí a zazpívat už vůbec ne.
Plivníkův fotřík byl padesátých letech barový hráč a středně známý skladatel zábavných písní, jak se tehdy popíku říkalo. Jeden z jeho bandu prchnul do USA, dokud to šlo a posílal fotříkovi spousty gramonovinek, které měly tenkrát cenu zlatých nugetů. U něho jsem se dozvěděl kdo je Louis Armstrong, Les Paul a Mary Ford, Stan Kenton nebo Elvis Presley. No a jelikož neexistovaly v té době (alespoň pro prostého čmehýla) ještě magneťáky, stal se brzy byt Plivníkových rodičů čilým hudebně centrem. (Pavel Sedláček si dokonce nosil samoróbo zaznamenávač nahrávek, který si vestavěl do nočního stolku a který v prastrašlivé kvalitě vyrýval záznam do folie snímků plic, které někde vyskuhral).
Poté, co byl Plivník Džejár (jr.) vylit z chemické průmyslovky (kde si v den pohřbu prezidenta Zápotockého zapálil cígo o věčnej oheň) a zapuzen do radotínské plechárny, umanul si Plivník senior, že z něho vycepuje muzikanta a tak zatímco my pádili do lesů, nahej Plivník v hokynářském plášti musel hudlat šmytcem basiště v šeru a žáru činžovní půdy a jediným těžítkem mu bylo, že každodenně kolem třetí bude tajným svědkem šukačky, která byla viditelná jen z této ptačí perspektivy v jednom okně protějšího činžáku. Jinak prostě nevesely, truchlivy jsou ty půdní kraje...
Po několika letech v radotínské válcovně plechu bylo Plivníkovi za dobré chování odpuštěno a mohl se pokusit o přijímací zkoušky na konzervatoř hudby mimo Prahu. Vyzbrojen letitým hudebním cepováním na kytaru i kontrabas vydal se tedy Plivník zkoušet štěstí na ostravskou konzervu a mrška štěstí se ňák unavilo, či co. To natolik obměkčilo Plivníka seniora, že byl Džejár s námi vypuštěn po letech zase do výběhu.
Když, sužováni hicem jednoho červencového poledne, jsme dorazili do skryjských jezírek (že v jejich ledových vodách ulevíme našim rozkrokům a podpažním jamkám), k naší rozmrzelosti jsme zjistili, že lukrativní místa ve skalách nad vodopádem už obsadil nějakej brnkálek se slečnou. Bravurní atak brnkálkovy kytary Plivník nemohl dlouho vydržet, to mi bylo jasný a už jsem jen vychutnával, jak mi paprsky ohmatávají bleduli mého těla a čekal, kdy to začne.
Nečekal jsem dlouho:
„Fis, kurva, tam je fis a ta synkopa kulhá!“ začal syčet Plivajs jako starý zmiják. Po chvilkovém pomatení jazyků pan Brnkal zbalil vercajk i svou pěknici a odporoučeli se. No, já to zkrátím; kdo myslíte, že byl Plivníka profesor na kytaru na ostravské konzervatoři?
Svět je malej – my jsme se už někde viděli, že? – slyšel Plivník, jak mu zní medově v ústrety, dřív než stačil vyndat kytaru z futrálu na první hodině.
Svět je malej. Obzvlášť někdy.

Honza Vyčítal
Z knihy Potlach aneb čaj s příchutí jehličí a rumu

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny předchozí Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!