Historky z vandrů: PROBOHA, UŽ JSOU TADY ZASE TRAMPOVÉ! / Tony

Následující těžko uvěřitelný příběh se udál počátkem devadesátých let a stále patří ke klenotům našich vyprávění u táborových ohňů …

Ilustrace: KOKEŠ

Byl první prosincový víkend a na slezině jsme se rozhodli, že vandrem pojedeme do podhůří Šumavy. Z Prahy jsme vyjeli ve složení - Woody, Chemik, Ylyč, já, Frfňa a Martina a v Plzni měl do vlaku přistoupit Indy.
Nepřistoupil, a tím se nepřímo postaral o sobotní akční program.
Za hluboké tmy jsme vystoupili z vlaku a po slabé hodince došli na místo, kde mapa ukazovala bývalý lom. Slabě sněžilo a my byli rádi, že mapa nelhala, neboť jsme našli krásnou štolu, kde se bezvadně spalo.
Ráno bylo mrazivé a bez přítomnosti Woodyho. Shodli jsme se na tom, že ho zima probudila a že se šel projít. Byla to pravda jen z části. Po nějakém čase se totiž Woody vymotal z křoví, nesl přes rameno velký pytel, který nám vysypal k nohám - bylo jasné, že na jeho návštěvu v místním vesnickém obchodě budou dlouho rádi vzpomínat, protože ho prostě vykoupil. U nohou nám totiž ležela hromada dobrot. Důvodem ranního překvapení bylo, že Woody nějaký čas nemohl najít práci a na vandrech se na něj kamarádi občas skládali a když práci našel a dostal první plat, rozhodl se, že vše oplatí.
Nastala velká a dlouhá žranice. Ve chvíli, kdy jsme pracně dojídali poslední sousta, se vymotal z křoví Indy. Radost to byla dvojnásobná. Nejen, že jsme byli komplet, ale i proto, že přišel až po hostině a jeho smutný pohled na zbytky nás opravdu pobavil.
Nicméně zábava pokračovala dál. Indy totiž začal líčit své zážitky…
Nejprve mu ujel v Plzni vlak s námi, tak jel dalším. Na mapě našel nějaký lom a k němu se vydal. Byl to povrchový lom na jakémsi Vysokém vrchu a nikoho z nás tam nenašel. Přespal, ráno ho vzbudila zima, tak si rozdělal ohníček a aby se nenudil, do prázdné konzervy vystřílel perkusákem všech šest kulí (byla to tehdy doba nadšeného nošení perkusáků…). Po nějaké době zjistil, že v lese kolem něho je docela živo, tedy spíše pod ním. A taky že jo - kopec byl obklopen lovci, kteří stoupali v kruhu směrem k vrcholu, aby na něj nahnali zvěř a tam ji mohli pohodlně postřílet. Proto bylo na kopci jedno solisko vedle druhého a krmelce. Nicméně nikdo z lovců nepředpokládal, že té noci na vrcholu bude spát tramp, který ranními výstřely všechnu zvěř spolehlivě od kopce zažene, aby se nakonec stal jediným obklíčeným zvířátkem. Urychleně proto schoval prostřílenou konzervu i Colt, stáhnul si klobouk do čela, na klacek napíchl buřta a začal hrát překvapeného, právě snídajícího tuláka…
Dialog probíhal následovně..
„Co tady děláš?“
„Opékám si buřta. Chcete?“
Dlouhé mlčení několika desítek bouchalů.
„Sbal se a vypadni…“

Zasmáli jsme se Indyho vyprávění a ujistili ho, že měl opravdu velkou kliku, když má ještě všechny zuby pohromadě. Nicméně z Indyho ještě vypadlo, že cestou k nám (to když našel na mapě ještě jeden lom - ten správný) viděl v místní říčce kachničku postřelenou místními ostrostřelci. Tato informace nás zaujala a po krátké poradě jsme došli k závěru, že můžeme spojit dobré s užitečným. Kachničce zkrátit utrpení a nám sehnat nečekané gurmánské obohacení.
Říčka byla vzdálená asi tři kilometry a kupodivu se nám podařilo kachničku najít. Byla na tom bledě, chyběl jí kus křídla - nic hezkého. S posledních sil odplavala doprostřed říčky, kde se zachytila na ostrůvku naplaveného křoví a zůstala ležet. Vše nám bylo naprosto jasný a výstřel zkrátil její utrpení…
Sotva jsme stačili úlovek vyndat z řeky, ozval se v dáli zvuk motoru. Asi dvěstě metrů od nás zaparkovala zelená škodovka, z ní vylezli tři muži v zeleném, kteří drželi pušky. Chvilku se dívali naším směrem a pak se k nám i vydali. Šoupli jsme kachničku pod vymletý břeh, k ní oba perkusáky a pomalu jsme vyšli k lovcům, aby k setkání došlo co nejdál od skrýše.
Byla to scéna hodná těch nejlepších westernů.
Představte si dlouhou rovnou louku, na jedné straně se přibližují v rozestupu tři muži s puškami, které nesli připravené v rukou, a z druhé strany se od řeky přibližuje sedm trampů, povětšinou ve stetsonech, taktéž v rozestupu. A mezi nimi sedí na báglech naše dvě kamarádky, které se nechtěly účastnit střelby a střídavě koukají doleva, doprava a doleva a doprava na přibližující se skupiny…
Došli jsme k sobě tak na deset metrů a zastavili se, bylo ticho, vzájemně jsme se odhadovali pohledy.
Po chvilce ticha byl zahájen nosný dialog.
„Čím jste to tam stříleli?“
„Nestříleli, práskali jsme tímhle bičem,“ a předmět doličný byl ukázán…
„Už jsme na vás zavolali policii.“
„Hm..“
A v tu chvíli se v dáli objevilo auto ve žlutobílé barvě, s nápisem POLICIE.
Dohodli jsme se, že půjdeme i policii raději vstříc. Myslivci nás pak obstoupili ze tří stran a začali si hrát na eskortu, což nás docela pobavilo a byli jsme zvědavi na události příští...
U policejního auta jsme poprvé v životě viděli policistku, což tehdy bylo naprostou novinkou, a s ní dva další policisty, na kterých bylo očividně vidět, že se jim v teple kanceláře líbilo mnohem víc, jenže to myslivci nějak odmítli chápat.
No, nebudu to prodlužovat, prostě nás obvinili z toho, že jsme jim postřelili srnu, na což jsme docela pobouřeně reagovali s tím, že tohle není pravda, že lžou. A ubezpečili jsme policisty, že nepotřebujeme lovit srny, že jídlo máme vlastní.
„A opravdu máte jídlo?“ zeptal se jeden z policistů.
„No jasně.“
„A můžete nám ho ukázat?“
„Samozřejmě,“ řekl Woody, sáhl do žracáku a vytáhl první věc, která mu vklouzla do ruky - malou konzervu játrové paštiky.
„Tady máme konzervu.“
Policista se obrátil na myslivce se slovy: “Vidíte, že mají jídlo?“
Vše bylo rázem jasné, nám i myslivcům, kteří neochotně potvrdili že vidí, ještě chvilku rozpačitě přešlapovali na místě a pak se potichu vytratili.
Na policistech a policistce bylo čím dál tím více vidět, že velmi touží po návratu do tepla, ale pro formu nás požádali o doklady. A tehdy se ukázalo, že Indy není občan a nemá u sebe vůbec nic.
Na dotaz „co s vámi“ se bránil tím, že tady jeho kamarádi ho znají a že se zaručí. S jistou škodolibou radostí jsme policisty ujistili, že toho pána vidíme poprvé v životě a že se k nám přidal dnes ráno.
Teprve Indyho zoufalý výkřik „Neblbněte kamarádi,“ v nás probudil obavy nad jeho dalším neradostným osudem v cele předběžného zadržení a neochotně jsme uznali, že ho tedy známe a že bydlí tam a tam..
Vše skončilo blokovou pokutou 100 Kč.
Další potíž byla v tom, že Indy požadovanou částku u sebe neměl, a tak stojíc mezi policisty sundal z hlavy klobouk a mlčky ho položil ke svým kanadám a vyslal směrem k nám další prosebný pohled. Pochopili jsme a každý postupně vydoloval z kapsy nějaké drobné, přistoupil k „delikventovi bez původu“ a hodil je do klobouku. Indy jen stál, tiše počítal, a když suma v klobouku zacinkala dostatečným množstvím, spokojeně kývnul hlavou a vysypal peníze policistům. Ti už jen kroutili hlavou, předali mu stvrzenku a vyrazili k autu.
Poslední z nich se před nasednutím ještě zastavil, otočil se k nám a pronesl větu: „A který z vás je Chemik.“
„Jak víte, že se jmenuju Chemik,“ zvolal překvapeně Chemik.
„Jak víte, že jsem chemik,“zvolal překvapeně Blůmák.
Policista chvilku koukal, my taky…
„Máte vzkaz na Vysokém vrchu,“ dodal tiše, zabouchnul dveře a policejní auto, na kterém ještě byla vidět zatřená písmena VB, odjelo...
Naše pohledy se stočili na Indyho.
„No co? Když pak ti bouchalové odešli, tak jsem sbalil a vypadl a na klacek tam připíchl vzkaz Já se vrátím, Chemiku, a se mnou přijde zákon! Nemohl jsem vědět, že opravdu přijde!“
Konec všeho byl dobrý. Večer jsme se vrátili pro kachničku a s použitím dalších ingrediencí pak byla docela chutná polívka…

PS: O rok později jsme na první prosincový víkend uspořádali Memoriál za kachničku a vyrazili vandrem do těchto míst. V pátek jsme vstoupili do místní hospody, kde vše naráz ztichlo, aby do toho ticha jeden ze štamgastů v zelené myslivecké uniformě pronesl větu: „Proboha, už jsou tady zase trampové!“

Tony