Historky z vandrů: PŘÍLIŠ VZDÁLENÝ SRUB / Cíba a Hafran

Tak jsme zase jednou vyrazili na Brdy, tehdy ještě na Vojenský. Z nádraží v Hořovicích jsme stoupali do kopců do Podluh, vzali to po žlutej přes les na Krejčovku a dál až na Valdek. Ten jsme prolezli a zanořili se do lesů. Ten den jsme měli v plánu dojít až do srubu na Líhách, což byla pěkná dálka a my se nesměli moc zdržovat. Pršelo a bylo mlha jako mlíko, bylo vidět sotva na pár metrů. Na silnici přes Žehrovku kolem nás prosvištělo hasičský auto. Nevěnovali jsme mu však pozornost.
Šli jsme dál cestou a obdivovali tajuplnost krajiny. Mlha, řídkej listnatej les, uschlá tráva vyrůstající z močálisek, prostě tajemno. Že po cestě dojdeme na cvičiště a dopadové plochy, jsme neměli ani tušení. To jsme poznali, až když jsme vyšli z lesa na volnou plochu. V dáli v mlze stálo hasičské auto. Čekali jsme tedy na kraji lesa, až odjede. Mezi tím jsem si všiml vybetonovaných ploch na zemi a bylo mi jasné, že to jsou palposty. Asi byly střelby. Uhnuli jsme do lesa, aby nás neviděli. Snažili jsme se jít v hustý mlze podle mapy podél dopadovek, ale z ničeho nic jsme se vinou drobný navigační chyby ocitli v krajině plný kráterů, kde stromy často postrádaly větve i vršky. Najednou jsme došli k místu, kde už žádný stromy nebyly, jen černá kyprá hlína, hluboký krátery a zbytky drátů. Trhací jámy! Nebyl to příjemnej pocit. Pokusili jsme se co nejdřív vycouvat, ani na záchod se nikomu nechtělo za stromečky. Kam dál? Bylo jasný, že jsme zabloudili. Jít úplně zpátky se nám nechtělo. Bylo to oklikou tak tři kiláky a šli bysme do míst, kde byli hasiči. Našli jsme na mapě cestu, měla být před námi v mlze tak 500 metrů přes vřesoviště. Podle mapy pár desítek metrů zpátky byla pěšina, která se nám mohla hodit. Bylo to takový zvláštní místo. Mlha, jemný déšť, vysoká suchá tráva plná tůněk s vodou. Dopředu se nejprve vydali dva odvážlivci, kteří dávali velkej pozor, kam šlapou. Po chvíli chůze se mezi nimi vytvořil odstup dobrejch padesát metrů. Ostatní se ztráceli v mlze za nimi. Jeden z kamarádů dokonce zůstal stát a sledoval, jak to dopadne. Maskoval to tím, že dělal jako když dlouze močí. Na trávu, ne do kalhot. Všichni šli mlčky a poněkud zadumaně. Jen pes okolo nás vesele pobíhal. Najednou jsme zjistili, že tráva pomalu mizí a začíná převládat čerstvě kyprá zem. Když se ukázaly podivné předměty, z kterých čouhaly krásně pestře barevný dráty, bylo nám jasné, že jsme zase špatně. Nebylo však cesty zpět. Hned se nám v mysli vybavily válečný filmy, kde hrdinové chodili přes minový pole. Zpomalit krok, dívat se kam našlapuješ, vyhýbat se vysoký trávě, jít cestou kudy již někdo úspěšně prošel. Ohlédl jsem se za ostatníma. Rozestupy se ještě zvětšily. Ten pes pořád radostně pobíhal okolo a my měli strach, že až bude u nás, tak na něco šlápne a vyletí i s námi do povětří. Blbec jeden!
„Drž se pána!“ křičeli jsme, když se k někomu z nás blížil.
Těch půl kilometru trvalo snad věčnost. Nakonec jsme se dostali všichni na pevnou cestu a viditelně si oddechli. O kus dál jsme našli dokonce ohořelý auto s panákama oblečenýma do různých uniforem. Asi nacvičování přepadu. Podle stavu rekvizit se zdařilo, lumpové byli zneškodněni. Pes stále vesele pobíhal okolo nás, občas zaběhl i poněkud dál. Vždy se však vrátil. Až když jsme došli ke kraji lesa, pes už s námi nebyl. Chvíli jsme ho hledali. Méně odvážní z cesty, páníček hrdinně kličkoval v roští mezi stromy. A volal. Pes nikde. Později jsme se dozvěděli, že nasedl do auta nic netušících výletníků parkujících u cesty a nechtěl ven. Asi toho měl už dost. Museli jsme se rozdělit, psův páníček s kamarádkou se vydali pátrat po ztraceným zvířeti, my ostatní se snažili ve stále houstnoucí mlze rychle dojít na srub, i když díky ztrátě času bylo zřejmý, že to bude až tmy. Došlo k další drobný navigační chybě a my se z mlhy a lesa vynořili v Obecnici, tedy zcela mimo trasu na srub. Po dalším marným úsilí o dosažení našeho cíle jsme zakempovali pod Tokem, poblíž rousínský boudy. Ani pátrací tým toho dne nebyl úspěšnej, hledali marně, dokud je tma nedonutila najít místo na spaní. Kde, to díky mlze není zcela jasný, pravděpodobně někde pod Brdou.
Vzhledem k tomu, že v sobotu se díky bloudění ušlo kolem třiceti kilometrů, nebylo nedělní vstávání jednoduchý. Síly docházely, jeden kamarád úplně přestal mluvit. Ale nedalo se nic dělat, dál jsme museli. Konečně se povedlo napojit se na Alianci, s tím, že se půjdeme na srub alespoň podívat. Byla to sice zacházka, ale ne zase tak velká. Kamarád, co ráno přestal mluvit, po týhle zprávě přestal i chodit. Museli jsme dosažení našeho cíle definitivně vzdát. Byl to pro tento víkend prostě příliš vzdálený srub. Došli jsme až k zámečku Tři trubky a pak sešli dolů do hospody ve Strašicích.
Šťastnej konec mělo i hledání psa. Když se pátrači v neděli ráno zorientovali, plní beznaděje se vydali zpět k Valdeku a na vlak do Hořovic. A najednou, v hájovně pod Valdekem, se to psisko pitomý prohání po zahradě. Šťastný to shledání. Radostně převzali psa a vandrovali si to na vlak do Jinců.
Jsem přesvědčen, že tenhle víkend si Pajda dosažení srubu prostě nepřál a proto na nás seslal všechny ty strázně. Tak někdy příště!

Cíba a Hafran

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
71172118
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.