Historky z vandrů: OPILEJ PARNÍK / Pepa Braun - Buřt

Jedním z krásnejch zážitků, i když s trochu tragikomickým koncem, byla jedna ohromná jízda na parníku, jinak parasu, mlaskáči či neckách. Posádku tvořil kapitán Půhon, zvaný Holokrčka, bodrej plavec, kterej okusil vysoký moře, a plavčíci. Samí hodní a žízniví jako Franta Novák, Jarda Strojník, pokladníkem byl Honza Mrázek a jedinej doopravdy hodnej byl kormidelník, protože měl žaludeční vředy a nemohl chlastat.
Na počátku všeho bylo pozvání k táboráku na Ztracenku. A jak jinak nahoru k vysněnému táboru, než po vodě? Kýžená sobota přišla s krásným sluncem, a tak jsem skončil práci a hurá pěšky z Modřan na Zbraslav, kde jsem měl ujednáno, že na mě parník počká. Samozřejmě, že jsem se zdržel asi o půl hodiny, a tak zatím strojník dělal na parníku „opravu“. To znamená, že občas bouchnul kladivem do plechu v kotelně, aby to vypadalo, že něco opravuje. Prostě, bylo to proti jízdnímu řádu. Když jsem se konečně přiřítil na paras, dostal jsem volnou jízdenku.
Jó, abych nezapomněl, k posádce patřila eště velice pohledná paní kantýnská, kuchař a výčepní. Po mém nástupu oprava lodi okamžitě skončila a vyjelo se. Na palubě i v podpalubí byl už citelně znát vliv cesty od Palackého mostu na Zbraslav, a jak jsem zjistil, měl jsem co dohánět. Byli tu zpěváci, kytaristé, banjisté, mandolíny i dvoje housle tu kvílely, zkrátka, byla to hudební, ale pomalu už i opilá loď. Sličná paní kantýnská roznášela piva a různé lahody, a to vše bez placení. Říkal jsem si, hernajs, tady to ale vedou, to je ale důvěra. Kapitán jen zářil a motal se kolem kantýnské – no bodejť! Hrálo se a zpívalo doslova na všech místech parasu, takže nebylo ani slyšet klapot parního stroje.
První zádrhel nastal u Vranské přehrady, když motající se posádka se nemohla trefit do přehradních vrat. Franta ke všemu zlomil bidlo a vodřel pravej bok lodi až na kost. Za strašného řevu pasažérů, pamatuju se, že při tom nárazu si jedna babička překousla jazyk, loď v bazénu konečně stoupala vzhůru k přehradě, ale s ní stoupala i naše nálada. Pokladník Honza Mrázek si nazvracel do kasy, někteří cestující, trpící mořskou nemocí, už zdatně krmili ryby přes klandr. Strojníci byli pořád nahoře, aby o nic nepřišli, a tak jsme byli každou chvíli bez páry, oheň dohasínal, jako ráno táborák. Vždycky to chvíli trvalo než se to jakž takž zmátořilo a loď mohla plout dále vzhůru k vzdálené Davli. Tam jsme to řízli kolem pilíře mostu a vjeli do krásné vody na úpatí osad Dvě řeky, Omahy, Mandátu a řezali jsme to svižně do kolébky trampingu Štěchovic. Tam paras přirazil dost obstojně k přístavu, ale loď už hučela jak sršní hnízdo. Byla to spíš opilá než hudební loď. Kapitán měl jet pouze do Štěchovic, ale nabídl se, že to s náma vezme až na Ztracenku, prej posádka se taky pude veselit k táboráku.
Část pirátků vystoupila, spěchala k Richterům, kde vládl laskavou, ale i pevnou rukou hostinský Pepa Richter se svojí Zdeničkou. Většina osazenstva však zůstala na lodi, která se pomalu odlepila od přístavu a nastoupila další pouť nahoru proti proudu Velké řeky. Jeden z mužstva se sice placatil na palubě u komína, když si to parník hrnul už plnou parou k mostu. Ve slabé chvilce střízlivosti si říkám: „Hergot, proč ty chlapi neskláněj komín? To bude asi nějaká nová finta!“ Ale vtom už hromová rána a paras bouchnul komínem do mostu. Most to sice vydržel, ale s parníkem bylo zle. Komín nejenom placatej, ale utrženej padal na hlavy cestujících. Panika, někdo vykřikl „loď se potápí – všichni přes palubu“ a někteří srandisti to skutečně promptně vykonali, aby se panika řádně rozhořela. Bylo slyšet zoufalé výkřiky jako: „Narazili jsme na tvrdou vodu!“ Plavčíci křičeli: „Sviňte plachty, jedné kamarádce se srazilo mlíko! Rozviňte plachty!“ Prostě matky plakaly, děti se radovaly a muži, pokud mohli, koukali sveřepě. Vypadalo to jako když nastal konec světa.
Plavba tedy skončila neslavně, přivolal se místní kovář a všichni dostupní zámečníci. A my holt šli na Ztracenku po svejch.
Táborák se náramně vyvedl, no jak jinak, trošku pršelo, tři gentlemani přišli o boty, jeden o trenýrky a mě někdo sežral sedm buřtů.
Návrat domů opět parníkem se známou posádkou, kantýnská opět půvabná, zásoby vrchovatě doplněny. Komín jakž takž přinýtován a je naděje, že loď do přístavu dopluje.
Při placení za pivo a různé nápoje jsem byl trochu vyjevenej a se mnou i valná část kamarádů. Říkáme si, to není možné, to je nějaká útrata. Paní kantýnská se jen usmívala, mávala rukou a pořád jen opakovala: „Takhle krásně jsem se v životě nepobavila!“ V Praze jsme ještě hodinu seděli v přístavu dole v kajutě.
Ale ty konce.
Po dvou měsících úspěšných plaveb byl při inventuře zjištěn maňas přes dvacet tisíc korun a půvabná paní kantýnská šla na filtrovanej vzduch. A s ní za míň i náš chrabrý kapitán.

Pepa Braun – Buřt

Ilustrace: KOKEŠ

Historka je převzata ze samizdatového vydání knihy „Hospůdko, hospůdko malá“, kterou v sedmdesátých letech minulého století vydal Grizzli z Utahu

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
4121315
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tatko Brnkaj
Pekná príhoda