Historky z vandrů: MEDVĚDI NEVĚDI, ŽE TRAMPOVÉ MAJÍ ZBRANĚ / Tony

Byl rok 2004 a jeli jsme na vandr do Rumunska. Byl to vlastně i takový přelomový rok, kdy Rumunsko bylo ještě takové „divočejší“. Od té doby už v horách přibylo turistů, letovisek a nových cest a dokonce i ty vlaky bývají čistější a jezdí přesněji, než ty naše…
Jel s námi i kamarád Dudlík. Na nádraží v Aradu si pár babek koupil takové to laserové ukazovátko s červeným bodovým svícením a obtěžoval tím nějakou chvilku všechny v okolí, než ho dal do kapsy a zapomněl na něj.
Ten rok měli medvědi i o něco větší rojení než obvykle. Několik dní se to projevovalo zatím jen častým medvědím trusem na pěšinách, otisky tlap v měkké půdě u potoků a občas nějakým sedřeným stromem, kde medvěd ostatním ukazoval, že je „tááákle velikej“. Je fakt, že jeden byl podle výšky té sedřené kůry opravdu velikej, navíc jsme spali v jeho teritoriu. Bylo krásně, přístřechy jsme nepostavili. V noci to začalo, nejprve se z dálky ozvalo praskání větví, pak nějaké divné zvuky a pak zvědavý medvídek začal ve tmě chodit kolem našeho tábořiště. Hodili jsme na oheň dřevo a velkej pařez, který jsme večer prozřetelně dotáhli a po nějaké době se rozhostil klid. Medvídek odtáhl.
Noční dobrodružství však zanechalo psychický následek u Dudlíka. Rozhodl se, že kdyby příští noc medvěd zaútočil, bude se bránit a nedá svoji kůži zadarmo. V leze upižlal rovný kmínek, očistil ho a měl násadu na oštěp. Jako hrot použil známý dětský nůž od Mikovu - Zálesáka a celé dílo vyšperkoval na násadu přivázaným laserovým zaměřovačem - to asi aby medvídka ve tmě neminul. No, a teď se dostaneme k Dudlíkově vizáži. To, že byl v orvaných vandráckých hadrech bylo ok, to jsme v rámci rumunských mimiker byli všichni, ale těsně před odjezdem řešil nějaký srdeční láskyplný problém a demonstrativně si nechal oholit půlku hlavy. Na té druhé půlce měl dlouhé vlasy. Do toho brýle „lenonky“ s prasklým sklíčkem, vyhublou postavu a ten oštěp se zaměřovačem. Prostě vypadal jako typickej představitel hlavní role nějakého apokalyptického filmu, odehrávajícího se sto let po pádu civilizace…
A šlo se horami dál a pravděpodobně jsme byli prvními kolemjdoucími, před kterými najednou měli respekt nejen místní bačové, ale i jejich kousavý psiska. Rovněž pohled na výrazy jakési protijdoucí outdoorové partičky byl k nezaplacení. Hned první noc po tomto vyzbrojení jsme pochopili, že je nutné nechat Dudlíka usnout a pak mu zabavit oštěp, který si pokládal hned vedle spacáku. Představa, že v noci přijde prudit medvěd a zapíchnutej bude místo něho ten z nás, kdo zrovna spal vedle Dudlíka, se nám moc nelíbila. Ráno jsme mu tam oštěp opět vždycky vrátili, ke všeobecné spokojenosti.
Medvěd se až do konce vandru neobjevil žádný, ani trus, ani označené stromy. Oštěp byl opravdu velikým protimedvědím kouzlem!
Doporučuju.

Tony

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!