Historky z vandrů: CHTIVÉ CHATAŘKY / Tony

Byl únor. Celý týden krásně mrzlo. Domluvili jsme se proto s Fredym, Podnájemníkem, Malou Sašou, Kimem a dalšími Paběrky, že pojedeme vandrem tam, kde bývá v létě až příliš živo na klidné trampování u ohýnku.
Tedy na Slapy a Svatojánské proudy a jenom ze soboty na neděli.
V sobotu začalo pršet, přišla obleva. Ze Slap jsme táhli přes lesy směrem na Třebenice. Cestou jsme se pokochali propadem poddolované země, kdy z velké jámy koukaly jen špičky vzrostlých buků a zapřemýšleli, jestli jsme v uplynulém roce neslyšeli o nějakém trampovi, který tajemně zmizel beze stopy. Propad byl totiž na místě, na kterém bývávalo ohniště a rovný flek na spaní.
Mírně provlhlí jsme došli až ke známe hospůdce U Taterů. Bylo v ní kupodivu prázdno, až na dvě dámy mého věku (možná jim bylo i o trošku méně). Tím pádem byly v nejlepších letech. Uvítaly kytaru ve Fredyho rukou a začaly se pozvolna družit. Vyklubaly se z nich příležitostné chatařky, mající zde na víkend půjčenou chajdu od kamarádky.
Venku začal déšť houstnout, do toho foukalo, sem tam nějakej ten sníh – prostě přesně to správný počasí na to, aby si trampíř užíval tepla útulné hospůdky a byl veselý. Nicméně s ubývajícím dnem přicházel čas odchodu do nic neodpouštějící provlhlé divočiny. Podnájemník se najednou ke mně nečekaně přes stůl naklonil a tiše se zeptal: „Jdeš s náma, nebo zůstáváš s chatařkama?“
Překvapeně jsem na něj vykulil oči, jak na něco takovýho mohl přijít, ujistil ho, že jdu s ostatníma a začal trošku víc vnímat naše nové kamarádky. Jedna seděla zleva, druhá zprava, obě s mírnou hladinkou přesně toho družícího typu, kdy už začínají padat zábrany. A najednou jsem si z jejich pohledů, veselých řečí, při kterých docházelo z jejich stran k letmým dotykům na má ramena a k čechrání vlasů se slovy, jaká je to vůči ženským nespravedlnost, když má chlap takový vlasy, uvědomil, že děvčata začala mít jasně naplánovaný další program a že já, jak to tak vypadá, jsem docela důležitým bodem toho programu.
V duchu jsem si vynadal za dočasnej mentální útlum, kdy mi tohle vůbec nedošlo a začal jsem se držet trošku zpátky. Po čase mi v tom pomohl i následný odchod z hospůdky. Nahodili jsme usárny na příjemně uschlá záda, od chatařek si vyslechli udiv, že odcházíme do lesa v takovém nečase, to vše s dodatkem, že ony mají v chatě krásně teplo a jen kousek odtud, a v několika větách následoval krátký popis, kde chajda je. Nebylo těžké uhodnout, komu hlavně byl popis cesty určenej…
Na cestě pod hospůdkou jsem si vyslechl několik veselých komentářů a po nějakém čase jsme došli do údolí s potokem. Prý tam kdysi byl hezký camp, na který jezdil Marko, hlásali nám Fredy s Kimem. Prolezli jsme celé údolí až ke sněhové čepici na vrcholu kopce a nic. Nejenom, že camp nebyl, ale nebylo ani žádné větší rovné místo ve svazích. Nakonec jsme obsadili jedinou rovnou plošinku, kousek pod hranicí sněhu, na kterou jsme se taktak vešli s ohništěm a sezením z přinesených klád a šli si každý najít nějaký flek na spaní, neboť už se pomalu šeřilo.
No, byla to bída. Vlhkej les, promočená vrstva listí na zemi. Našel jsem si sušší místo pod jedním z mála smrků v okolí a pod nataženou plachtou odhrabal šišky s tím, že spát budu nohama zapřený o kmen, abych se nekulil ze svahu dolů a že to vlastně mohlo bejt i horší. Předčasný optimismus…
Za občasného mrholení jsme vydrželi sedět u hřejivého ohně až do půlnoci, neboť se nám do spacáku moc nechtělo i přes to, že teplota znatelně stoupla i mimo náš improvizovaný camp. Prostě přišla nějaká teplá vlna. Začal jsem ospale „tlouct špačky“ a najednou mi v polospánku došlo, že mám kolem kanad nějak divně. Posvítil jsem si pod nohy a překvapeně zjistil, že mám nohy ve vodě.
A ono jo. Teplá vlna ve spolupráci s deštivým počasím zapříčinila, že sníh na vrcholku kopce začal odtávat rychleji. Voda z něj si to pomalu sunula po svazích dolů a díky pořád ještě zmrzlé zemi se nevsakovala. Každej se postupně odebral od ohně zkontrolovat své ležení, případně zachránit co se dá. Pod smrkem se toho dalo zachraňovat hodně. Lžící jsem se pokusil vydlabat odtokové korýtko nad svým ležením a nakonec rezignovaně co nejvíc věcí pověsil na provázek pod plachtou, boty dal na dva kusy dřeva, ulehl na karimatku, zalezl do spacáku, zapřel se nohama o kmen smrku a snažil se usnout. Jo, a taky se snažil nemyslet, jak by mi právě bylo v jedné vytopené chajdě, opečovávaný z obou stran.
No, nebyl jsem jediný, kdo si na to vzpomněl.
Ráno, po nesčetných rozlámaných probuzeních v průběhu noci, mě konečně probudil praskot dřeva. Koukám z pod přístřechu, že Podnájemník připravuje oheň. Dal jsem mu kamarádsky k dobru ještě asi pět minut a pak na „půl žerdě“ vlezl do kanad a po špičkách doklopýtal k plápolajícímu ohni.
Uvítal mě pohled u ohně klečícího kamaráda a hlavně jeho ironická slova: „Tak co? Nebylo by ti líp s chatařkama?“

Tony

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny předchozí historky z vandrů najdeš ZDE!