GROG ROGERSOVÝCH HARCOVNÍKŮ

Robert RogersO prvním jarním víkendu se měla na Hořině River konat Zlatá horečka. Akce, na kterou se z mnoha důvodů vždy těším a kterou si obvykle užívám od čtvrtka až do neděle. A jednou z věcí, na které se těším obzvláště, je grog Rogersových harcovníků, nebo taky po anglicku rangerů. Bohužel, letošní jaro si musím nechat zajít chuť, tak aspoň napíši něco o těch chlápcích, po nichž tenhle bezesporu lahodný a nanejvýš výživný nápoj dostal své jméno.
Byli to oni, a jejich velitel Robert Rogers (vpravo na fotografii), kteří ve své době, tedy za dob války mezi Británií a Francií o severoamerické kolonie, radikálně změnili taktiku boje tím, že ho přizpůsobili prostředí a terénu, kde probíhal.
Z dnešního pohledu byl v té době boj veden nesmyslně. Bojující strany se neskrývaly bitvy se konaly většinou na rovných, přehledných místech, nepoužívalo se jakékoli maskování a vojáci byli oděni do červených, modrých a dalších jasně barevných uniforem, aby se na bitevním poli snadno rozlišovali, a to jak vlastní od protivníků, tak i příslušníci jednotlivých zbraní a jednotek. Taktika se omezovala na manévrování velkých pravidelných tvarů, které se k sobě přiblížily na dostřel a zahájily hromadnou palbu podle povelů velících.
Až ve válce o americké kolonie mezi Francií a Anglií v 18. století se poprvé ve větším měřítku ukázalo, jak by případná změna dosavadního způsobu boje mohla být prospěšná.
Válka probíhala v letech 1755 - 1763 v americké divočině plné těžko prostupných lesů, řek a skalisek, kde žily kmeny indiánů, bílým ne zrovna přátelsky naladěných.
V té době vznikaly polovojenské oddíly rangerů, v češtině také harcovníků či harcerů. Šlo o jednotky, které byly složené z lovců, osadníků, trapperů, bývalých koloniálních vojáků, vesměs lidí zvyklých na tvrdý život v lesích. Rangeři převzali indiánský způsob boje v divočině, místo obvyklých pravidelných bitev používali bleskové útoky, přepady, lsti, rychlé přesuny.
Na svou dobu neobvyklá, ale pro jejich podmínky velmi vhodná, byla i jejich výbava. Neuznávali uniformy, pokud už jim byl jednotný oděv dodán, rychle si ho každý přizpůsobil vlastním představám a potřebám, stejně tak vojenskou výstroj. Na rozdíl od tehdy běžných uniforem byl oděv zelené nebo hnědé barvy, aby svého nositele v lese maskoval, tehdejší dlouhé kabáty si tito bojovníci zkracovali, aby se snáze pohybovali v lesích a křovinách, hojně používali pro tyto účely optimální indiánské oděvy nebo jejich části a doplňky, včetně ozdob. To se pochopitelně nelíbilo většině důstojníků řadové armády.
Rozdílná byla i jejich výzbroj. Nejčastější puškou byla standardní vojenská mušketa Brown Bess s dlouhou hlavní, kterou si pro svůj způsob boje zkracovali, nicméně jejich snahou bylo si co nejdřív opatřit zbraň jinou, lehčí a snáze obsluhovatelnou a udržovatelnou během dlouhých výprav v divočině. Do výzbroje rangeři rychle zařadili i tomahavk, používaný jak v boji muže proti muži, tak při životu v lesích, a samozřejmě nůž, mimo jiné používaný i ke skalpování nepřátel, kvůli odměně.
V zimě zavedli do výstroje i sněžnice, brusle a mačky, na přepravu nákladů pak saně z dřevěných plátů nebo kůry. Toto původně indiánské vybavení jim umožňovalo proniknout i v zimě hluboko za hranici nepřátelského území a tam nečekaně udeřit.

Ilustrace: Gary Zaboly

Nejslavnějším velitelem harcovníků byl Robert Rogers

Robert Rogers se narodil sedmého listopadu roku 1731 v Methuen, v severovýchodním Massachusetts. Rodiče irského původu, James a Maria McFatridgeovi, se v roce 1739 přestěhovali do Great Meadow ve státě New Hampshire, kde s dalšími příchozími založili osadu Munterloney.
Během Války krále Jiřího (1744–1748) mladý Rogers vstoupil do milicí jako stopař. Po válce se stal pašerákem, byl za to i obviněn a před vězením ho zachránilo vypuknutí francouzsko-indiánské války proti anglickým koloniím. Rogers byl v roce 1756 rekrutován plukovníkem Winslowem a již od počátku byl nasazen na diverzní činnost, kde se osvědčil. Byl nejen fyzický zdatný, měl instinkty pro život v divočině a samozřejmě i nezbytné velitelské charisma. Díky tomu Rogers dokázal operovat tam, kde klasická armáda selhala.
Způsob boje, se kterým Rangers přišli, ilustruje i popis jejich akcí.
Dle rozkazu generála Shirleye použil Rogers, cituji „všechno úsilí k působení nesnází Francouzům a jejich spojencům drancováním, pálením a ničením jejich domů, stodol, kasáren, kánoí atd."
To „atd." zahrnovalo i pobíjení nepřítelových stád skotu a koní, přepadávání a ničení jeho zásobovacích konvojů, pálení úrody a zásob dřeva, průzkum vojenských objektů, obstarávání zajatců a jejich nekompromisní vytěžování.
Oblíbenou taktikou byl jejich zvyk střílet během táboření v lesích, aby nalákali nepřítele a pak jeho překvapivý přepad. Někdy se také vydávali za rybáře na jezerech, případně lovce kožešin, aby přilákali Francouze a indiány.

Rogersovi harcovníci - dobová ilustrace

V červenci 1756 harcovníci prosekali 6 mil (10 km) dlouhou cestu napříč lesnatými horami mezi Jezerem krále Jiřího a Wood Creekem. Potom průsekem táhli svých pět vyzbrojených velrybářských člunů, s nimiž zaútočili na francouzské lodě na Champlainově jezeře.
Na počátku března 1758 byla napadena britská zásobovací kolona cestou do Fort Edward. Rogers s hrstkou můžů na sněžnicích, se zbraněmi a střelivem, ale oblečených jen do košil, dorazil ke koloně na pomoc pouhých patnáct minut od útoku a nepřítele odrazil.
Schopnost používat sněžnice byla jejich unikátní dovedností. Proto jim byl roku 1758 přidělen úkol výrobit několika set párů sněžnic pro zimní expedici proti Fort Carillonu, kterou připravovala pravidelná armáda. Součástí úkolu bylo i naučit armádu sněžnice používat.
V roce 1759 Angličané získali převahu a postupovali na Quebeck. Vrchní velitel Jeffrey Amherst, poslal Rangers v říjnu za nepřátelské linie, aby zaútočili na St. Francis, což byla základna maskovaná coby misie, z níž indiánští spojenci Francouzů podnikali nájezdy do Nové Anglie. Rogersův útok byl úspěšný a misie byla zničena, její obyvatelstvo pobito nebo zajato. Vedlo to k podstatnému omezení útoků na anglické kolonisty. Rangers se pak bez zásob jídla spěšně vraceli skrz drsnou divočinu severního Vermontu do bezpečí opuštěného Fort Wentworth. Tam Rogers nechal muže odpočívat a vydal se do Fort Charlestown zajistit zásoby. O tom, že přežití v nastalé zimě nebylo nic pro změkčilce, svědčí i to, že byli nuceni odhrabávat sníh kvůli žaludům, a jedli dokonce své boty a opasky. Situace se stala tak zoufalou, že někteří rangeři opékali abenakijské skalpy, kvůli malému kolečku masa, které na nich bylo. Jedna malá skupina rangerů se dostala do léčky a byla Francouzi a indiány pobita. Když jejich druhové objevili jejich těla, část z nich snědli na místě, zbytek masa nacpali do svých batohů.
V roce 1760 Rogersovi harcovníci dobili pevnost Fort Therese na řece Richelieu. Rogers počkal na chvíli, kdy bránou projížděl vůz se senem a pak jeho muži vyrazili ze svých úkrytů a nahrnuli se do pevnosti. Druhá část jeho jednotky současně obsadila nedalekou vesnici. A to vše bez jediného výstřelu.
Když takto rozhodující měrou přispěli k vytlačení francouzských jednotek z údolí Richelieu River, byli vzápětí vysláni doručit zprávy o kapitulaci Montrealu do francouzských pevností ležících téměř 1 000 mil (1 600 km) daleko na západ. Byli jediní vojáci v anglickém kontingentu o 17 000 mužích, kteří byli schopni tento úkol splnit.

Z filmu Cesta na severozápad

Na samotný závěr byli Rangers převeleni do Fort Pitt pod velení generála Monckotona. Tam dostali poslední úkol, dobít Detroit a zničit francouzské posádky u Jezer. Po jeho splnění byli Rogers Rangers oficiálně rozpuštěni. Monckton nabídl Rogersovi místo v armádě Jižní Karolíny, ale to on odmítl. Za svou službu dostal rentu pouhého polovičního platu.
Ač byli po dobu své existence pro pravidelnou britskou armádu a její generalitu spíše trnem v oku (nebo osinou v zadku), přesto mnoho z jejich nové taktiky a vedení boje tehdejší armády převzaly. Rovněž bylo využito zkušeností jejich velitelů, i když jejich cesty se rozdělily. Zatímco John Stark, Israel Putnam, Moses Hazen, Jonathan a David Brewerovi, Joseph Waite, Joseph Senter, David Gilman a Thomas Knowlton získali generálské a plukovnické posty v rodící se americké armádě a právě novou taktikou přispěli k vítězství ve Válce o nezávislost, další, jako William Stark, Phineas Atherton, Stephen Holland, James Rogers i Robert Rogers sám, se stali anglickými důstojníky na opačné straně.
V této souvislosti je paradoxní, že sám Rogers později sepsal příručku pro velitele, ze které kanadská i americká armáda čerpá dodnes.
Další osudy nejslavnějšího velitele harcerů nebyly vůbec radostné. Měl smůlu, že musel muže platit z vlastní kapsy a britská vláda ani armáda mu tyto výdaje neproplatila, protože jeho bojovníci nebyli vlastně nikdy pravidelnou jednotkou. Aby harcovníci měli včas zaplaceno, musel se Roger zadlužit, což nejspíše vedlo i k jeho osobnímu pádu, protože z poloviční renty dluhy splatit dost dobře nešlo.
V roce 1761 se vrátil do Nové Anglie, kde se v červnu roku 1761 oženil se svou snoubenkou Elisabeth Browne. Žil v Concordu, ve svých službách měl otroka, indiánského mladíka chyceného v misii St. Francis.
Dlouho tam nevydržel a nechal se najmout jako žoldák do války proti Čerokíům v Severní Karolíně. Během Pontiakova povstání sloužil v jednotce kapitána Jamese Dalyella, která měla pomoci obleženému Detroitu. Mise skončila porážkou na Parents Creek 31. července roku 1763 kdy padl i velitel Dalyell.
Poté musel v Americe čelit požadavkům svých věřitelů, které se snažil řešit obchodem s kožešinami a hazardem. Obé jeho dluhy jen prohloubilo a on skončil ve vězení. Podařilo se mu uprchnout a roku 1765 se vrátil do Anglie a dožadoval se doplacení plné renty. Svou slávu využil k publikování článků o životě v divočině Severní Ameriky a napsal dokonce jednu hru. Podařilo se mu tak na sebe upoutat královskou pozornost a Jiří II. mu poskytl audienci. Na ní si Rogers vymohl vypravení expedice, která by objevila severovýchodní cestu k Tichému oceánu. Byl jmenován guvernérem v Michilimackinacu a dostal pověřovací listiny k tomu, aby cestu našel.
Po dalším návratu do Ameriky se Rogers přestěhoval s manželkou do Fort Michilimackinac. Odtud vypravil na západ expedici, kterou vedli Jonathan Carver a James Tute. Tato expedice neuspěla a cestu k Tichému oceánu objevil až Alexandr Mackenzie v roce 1793.
Rogers měl smůlu v tom, že v té době byl vrchním velitelem britských sil v Americe jeho velký nepřítel sir Thomas Cage. Ten proti němu zosnoval obvinění, že je francouzským špionem a tak byl roku 1767 Rogers zatčen. Proces se konal roku 1868 a díky zásahu bývalého Rogersova velitele, nyní maršála Amhersta byl všech vykonstruovaných obvinění zproštěn, jeho manželka mu mezitím porodila syna.
Poté se vrátil do Anglie, ale byl opět uvězněn, tentokrát znovu kvůli dluhům.
Do Ameriky se vrátil až roku 1775 a lidé od něj očekávali, že se stane opět velitelem. Jenže to už z něho byl zlomený opilec, ztratil důvěru přátel, přišel o rodinu a zbytek majetku. Byl znovu zatčen, tentokrát Výborem pro bezpečnost, opět pro podezření ze špionáže. Sice byl propuštěn na čestné slovo, že proti revoluci nebude nic podnikat, ale když pak nabídl své služby, byl odmítnut s odůvodněním, že je to bývalý královský důstojník.
Zklamání ho přivedlo k dalšímu pití a pak i k rozhodnutí o návratu do britské armády.
V srpnu roku 1776 založil King Rangers a hned v září se mu podařilo polapit povstaleckého špiona Nathana Haleho, jež byl vzápětí popraven. To byl jeho poslední úspěch. V květnu 1777 byl z britské armády propuštěn z důvodu „slabého zdraví“ a Ameriku musel opustit.
Po krátkém pobytu v Anglii dostal Rogers roku 1779 ještě jednu šanci a obnovil King Rangers v Novém Skotsku. Kvůli alkoholismu byl ale odvolán a na jeho místo nastoupil jeho bratr James. Později byl chycen Američany a byl opět uvězněn. Ve vězení seděl do roku 1782, než se mu podařilo uprchnout. O rok později odplul s britskými vojenskými jednotkami do Anglie. Do konce života v roce 1795 se topil v dluzích.
O nejslavnější éře Rogersových rangerů vypráví skvělý film z roku 1940 Cesta na severozápad (Nothwest Passage), se Spencerem Tracym v hlavní roli, natočený podle knihy Kennetha Robertse. Vřele doporučuji ke shlédnutí za neustálého popíjení výše zmíněného grogu.
A jak ho uvařit?
To se nasype do nádoby třtinový cukr, nad ohněm nechá zkaramelizovat, pak se přelije vařící vodou, doplní příslušnou dávkou rumu, přidá se skořice, citron, je možný i hřebíček, a taky kousek másla, aby alkohol moc rychle nevytékal.
Nevím, jestli ho někdy harceři vařili v přesně téhle podobě, ale pokud ano, tak si umím představit, že po jeho vypití byli schopni se vyhoupnout do sedel, urazit stovky mil, bleskově zaútočit na francouzské ležení nebo tábor proradných rudochů, vymlátit ho a opět se stovky mil vrátit na další dávku grogu.
Ale pozor. Nepředávkovat! Znám jedince (šéfredaktor Trampského magazínu promine), kteří si tímhle způsobem přivodili možná už doživotní alergii na tento lahodný nápoj.

Jan Frána - Hafran

Na youtube se podařilo najít jen jednu krátkou ukázku z filmu Cesta na severozápad..

Zdroje:
Wikipedie
Miroslav Stingl: Indiáni na válečné stezce
www.valka.cz

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
111813209
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Honza - Monte
Knihu Kennetha Robertse \"Cesta na severozápad\" počítám k těm několika, který ovlivnily můj život a vopravdu vřele ji doporučuju všem, co budou mít chuť si k tomu grogu vzít něco na čtení! :-)
Michal
https://rogersrangers.livinghistory.cz/

https://french-indian-war.livinghistory.cz/
Dogger
Tak to mně naučil "gardový major Šimako" v půli sedumdesátých. 10 kostek cukru na karamel, po zahnědnutí přiměřeně hřebík, skořice, badyán, bobeklist a hned dolít 1l vařící vody. Po zchladnutí na teplotu mírně opařené tlamy zalít 0,5l rumu (ve vařící vodě dochází ke zbytečným ztrátám etylu) a konzumovat v v rozumné míře. Dvě skleničky z "kremžského servisu" stačily na uspání jednoho chlapa.
Ahoj Jura