Forest Trenz - Vandr do Nízkých Tater
středa 20. červenec, 2016 | 9 komentářů | zobrazeno 6398×Michal Kupsa - KapsaKamarád Forest Trenz píše zajímavé a ne úplně tradiční články o svých vandrech. Stejně tak i jeho fotografie jsou moc hezké a tak trošku jiné, než ty obvyklé trampské snímky, na které jsme už tak nějak zvyklí. Proto jsem Foresta poprosil, zda by se o jeden ze svých článků nepodělil taky na stránkách Trampského magazínu. Koukněte tedy taky na jeho dubnový vandr na Slovensko - v tomto horkém počasí je to i celkem příjemné osvěžení a to nejen díky skoro zimním fotografiím.
Duben 2016.
Touha po dobrodružství mě nenechává dlouho spát, budím se v 5 hodin ráno. Házím těžký batoh na záda a se psem Bučim po boku, přijíždíme na nádraží. Kupuji jednosměrnou jízdenku pro psa do Bratislavy za 127 Kč. Svoji už mám koupenou přes eshop. Nejlevnější cesta to není.
6:22 rychlík jménem Petrov se rozjíždí. Snídám a v zásuvce dobíjím telefon.
V Břeclavi k nám do kupé přisedá milá paní se spoustou zavazadel. Buči sbližuje, dáváme se do řeči. Paní, odhadem šedesátnice se rozpovídala o své cestovatelské povaze. Řeč přišla i na Norsko a Tatry, pro mě aktuální témata. V mnoha ohledech jsou to prý podobné kraje.
"Já lituji, že som sa nenarodila ako mužský. To bysom byla povoláním tramp".
O zážitcích z cest bych se s paní dokázal bavit déle, než hodinu, kterou trvala cesta do Bratislavy. Na rozloučenou jsem obdarován svazkem medvědího česneku (že prý vitamíny budu potřebovat) a dobrou radu, ze kterého nástupiště mi jede vlak do Banské Bystrice.
Rychlík je narvaný k prasknutí, lidé stojí i v uličkách. My sedíme na schodech hned vedle dveří, které se na zastávkách občas otevřou. Taky pořád někdo chodí na záchod. Snažím se usnout a dohnat deficit, ale starý, drncající rychlík Stival mi to nedovolí.
Sedět se psem u záchodu je opravdu strategické místo. Bez výjimky každý, kdo prochází kolem, se minimálně usměje, většinou si ale Bučiho pohladí. Buči sbližuje a Slováci jsou fajn. :-)
Pětihodinová jízda konečně končí. Vystupujeme v Banské Bystrici a pěšky se vydáváme přes město.
Líbí se mi tu.
V Sásové trochu bloudíme, ale oslovený starší pán nám rád ukazuje cestu. Ze Sásové vede k lyžařskému středisku Šachtička velice nepříjemná 5km dlouhá asfaltová cesta s převýšením téměř 1000 metrů.
Zhruba v polovině škrpálu jde proti nám místní sběračka bylinek. Opět podobná reakce. jako všech místních. "Fůůůha, to ako naozaj hrebenouku? Tů sů neh tý oný vlci! Však sa tu preháňajů, naozaj dávajte pozor. A hore je tiěž lavinove nebezpečenstvo."
No, moc odvahy mi to nedodalo, ale přeci se neotočím a nepůjdu na vlak zpátky do Brna. :-)
V hotelu Šachtičky potkávám opět milé lidi. Dobil jsem telefon a doplnil vodu. Posilněn kávou a Tatrankou (jak jinak), vyrážím konečně lesní stezkou do sedla Horný Šturec. Poprvé se z informačních tabulí dozvídám o výskytu medvědů hnědých a vlků dravých. Všude rostou krokusy (nebo šafrány?).
Počasí je proměnlivé, chvíli svítí sluníčko, chvíli je pod mrakem.
Ale stěžovat si nemůžu, bude hůř. Šlape se přímo výborně.
Potkáváme jen pár cyklistů, turistu žádného. Stala se nám taková vtipná příhoda s jedním pánem na kole. Měl jsem Bučiho na volno, ale ne dál, jak 10 metrů přede mnou. V tom se před námi vynořil cyklista a než jsem stihl Bučiho přivolat, cyklista udělal takový komický, lekavý manévr a pokoušel se otočit kolo a co nejrychleji ujet. On totiž viděl jen psa a mě ne. Myslel si, že je to vlk a jde po něm. Teprve potom si mě všiml a těžce si oddechl.
Medvědí česnek je všude. Cesta krásně utíká, když člověk něco žvejká. Slunce se dotýká už jen špiček stromů, blíží se západ. Můj nocleh je naštěstí nedaleko. Díky pečlivému plánování, za soumraku nacházíme opuštěnou salaši Na Kráme. Zde strávíme dnešní noc. Bezva, je tu ohniště. Ani jsem nepočítal, že si na tomto výletu udělám oheň. Ušetřím plyn v kartuši a odeženu predátory. :-)
Jsem hladový, na ohni už se vaří rychlá večeře – sójový granulát s fazolkami. Po pořádném dlabanci sedím u ohně a přemýšlím nad následujícími dny. Buči hlídá. Mám obavy z pondělního přechodu nejvyšších hor po hřebeni. Z dálky je na něm vidět sníh, ale jestli je trasa schůdná, se přesvědčím až na vlastní kůži. Musím počítat s nouzovým sestupem.
Padla noc, obloha je jasná a plná zářících hvězd s měsícem. Nedaleko štěká srnec, Buči opětuje.
Okolo desáté večerní zalézáme do spacáků.
I Buči má svůj žďárák a moc se mu v něm líbí. Spíme na zemi v salaši.
Budíček na 4:30. Není na co čekat, pořád to byl delší spánek, než 3,5 hodiny včera. Stálo to za to, východ slunce je stejně úchvatný, jako včerejší západ. Ještě poslední pohled na zasněžené vrcholky Malé Fatry a hurá na cestu!
Po pár minutách chůze nabírám vodu z pramene Pri Javore. Za chvíli přicházíme do osady s cizojazyčným názvem Bully. V minulosti se zde hojně vyrábělo dřevěné uhlí, dnes většina chalup slouží k rekreaci. V období druhé světové války zde probíhaly tuhé boje partyzánských oddílů. O tom svědčí i kámen na jednom rozpadlém domu. "V tomto dome nemeckí fašictickí vojáci zavraždili 18 ľudí, česť ich pamiatke."
Posnídali jsme a kilometr po kilometru ukusujeme hořký předkrm Nízkých Tater.
První pocit vítězství a velká dávka pozitiva. Dosáhli jsme vrcholu Kečka! Šíleně tady fouká. Zasněžené nejvyšší vrcholy Nízkých Tater máme na dosah. Výhled je fascinující. Viditelnost odhadem 50 km. Tam nahoru, na hranici mraků se ještě dnes podíváme. Prašivá, Malá Chochoľa a Velká Chochoľa (zprava), pod kterou budeme dnes spát, pokud nám to příroda dovolí. Odtud to vypadá nebezpečně, tak vzhůru do oblak!
Slovenská hora Říp – Hradiště, zhruba 5 km vzdušnou čarou od nás při výstupu na Kozí chrbát, nejvyšší hory Starohorských vrchů. Na chrbátě si nás fotí starší batůžkáři, že prý ten velký batoh bude na fotce vypadat líp, než ty jejich malé.
Kilometr dlouhý a náročný sestup z Kozího chrbátu do Hiadeľského sedla, kde v liduprázdném altánku kuchtím zasloužilý a kupodivu chutný oběd – kuskus s ratatouille. Kuskus je taky výborná věc na cesty, stejně jako sója. V altánku by se pohodlně vyspalo i přes dvacet lidí. Horní patro pod střechou je plně obyvatelné.
Vyrážím prudkým stoupáním napříč vrstevnicím. Únavu marně skrývám pod úsměv. Cestou na Prašivou potkávám páreček turistů jdoucí v opačném směru. Mým směrem nejde nikdo.Co jsem se dočetl, tak hřebenovka se většinou chodí z druhé strany – z východu na západ. Tito turisté nešli dál, než na Velkou Chochuľu, takže nevím, zda je hřeben průchozí.
První kontakt se sněhem. Buči je štěstím bez sebe, já zase tolik ne.
Prodíráme se další kosodřevinou, tentokrát okořeněnou vrstvou měkkého sněhu.
Buči se baví, já trpím. Ale ty výhledy za to stojí.
Prašivá, oficiálně první vrchol Nízkých Tater zdolán. Tři kilometry jsme šli dvě hodiny a konečně jsme na hřebeni! Dvacet tisíc decimetrů nad mořem a cítím se tak svobodný.
Místy je sněhová pokrývka dost vysoká a tvoří zrádné převisy. Chvílemi jsem měl strach, že strhneme lavinu. Po Velkou Chochuľu je cesta opravdu schůdná, až na pár míst, kde to bylo „na hraně“. Na hřebeni se člověk nemá kam schovat a o tom jsme se vzápětí přesvědčili na vlastní kůži. Silný vítr fouká ze všech stran a počasí se mění během okamžiku. Ze severu se viditelně žene bouře.
Už padají první kapky, není čas na hrdinství. Z batohu rychle lovím tabulku čokolády, cpu ji po třech čtverečcích do pusy a doslova utíkám před bouřkou, jen co mi terén dovolí. S plnou pusou volám domů, že jsem v pořádku a ozvu se zítra.
Celý promočený prchám z hřebene, co mi síly stačí. Propadám se do mokrého sněhu, někdy až po kolena. Je to náročný sestup.
To největší dobrodružství začíná, když se něco pokazí. Už teď je mi jasné, že další plán cesty budu muset přehodnotit. To ale teď není starost číslo jedna. Tou je, dostat se rychle někam do sucha a přečkat noc. Dle mapy bychom měli za hodinu narazit na loveckou chatu, to je naše naděje.
Našli jsme srub, mám ohromnou radost! Padesátiminutový sestup stačil, abychom promokli na kost. To jsou hory se vším všudy a důvod, proč jsem tady – zažít to.
Je otevřeno, na pozvání nečekám. Dole jsou dvě místnosti, jedna na skladování dřeva a druhá obytná s několika palandami, kuchyňkou a kamny. Kuchyňka je vybavena spoustou konzerv, instantními polívkami a čajů. Někdo se tady o to stará. Jsou tu svíčky, mapa okolí, ešusy, lahve s vodou pro nouzové případy.
Strhávám ze sebe mokré oblečení a boty. Musím se vyvarovat podchlazení. Z oblečení se kouří, z bot i Bučiho se kouří a bude se kouřit i z kamen. Ono je totiž připraveno na podpal! To mi bylo sesláno shůry. Pokouším se v kamnech rozpoutat peklo a daří se. Čoudí to, ale místnost se začíná vytápět. Všechno se v dobré obrátilo. Kouří se z komína a v izbe je teploučko. V břichu bude za chvíli.
Špekuluju nad náhradním plánem, pokud bude zítra zlý nečas. Hřebenovky E8 se jen tak nevzdám!
Před spaním pročítám srubový cancák. Všechny letní zápisky se točí okolo čučorietek. Těch je tady opravdu spousta a turisté pro ně chodí s kýbly. Ze zápisků lze také vyčíst, že mnozí byli také zahnáni do srubu nepřízní počasí.
Za okny jsou slyšet kapky deště a zítřejší plán je nejasný, usínám.
Budím se chvíli po páté a s napětím vykukuji z okna. Neprší a počasí vypadá slibně, sluníčko je ještě schované za hřebenem. Kamna v noci vytopily celou místnost, že jsem musel spát v trenkách a bez přikrývky. Chvílemi byl v boudě až nesnesitelně suchý vzduch, vypil jsem všechnu vodu. Mé první kroky směřují k nedaleké horské bystřině. Má sílu díky tajícímu sněhu po stráních, voda je ledová a výborná.
Obloha vymetená a sluníčko se dere přes vrcholky hor. Přeci jenom dostanu druhý pokus ke zdolání hřebene. Oblečení mám suché a po raňajkách (sušené mléko je výborná věc) se ve včerejších stopách, vydávám na cestu.
Občas zakřičím nebo zatleskám, abych nepřekvapil medvěda, který právě může přecházet hřeben za potravou. I když je to asi zbytečné, tak nějak mě to uklidňuje. Procházím hustou mlhou. 450 metrů převýšení na kilometru a půl stálo za to. Nahoře na mě čeká mléko. Výhled sice žádný, za to ten pocit, že jsem zase ve hře.
Z Košariska do Sedla pod Skalkou procházím nejhorším úsekem cesty, nekonečně dlouhým sněhovým polem. Chvílemi jsem chtěl být sprostý, ale nikdo by mě stejně neslyšel. Měkký sníh se propadá každým krokem. Sněžnice by mi stejně nepomohly. Místy jsou nafoukané až 3 metry sněhu, bořím se pomalu po pas. Boty jsou durch.
Obědvám a suším boty na Latiborské hoľe. Buči pospává a nabírá energii.
Mlha se povaluje ze strany na stranu. Na chvíli se otočím a mlha je úplně jinde. Cesta sněhem je únavná.
V tomto úseku mám největší obavy ze sesuvu sněhu. Horní vrstva je pokrytá ledovou krustou, ale pod ní je sníh měkký. Netuším, jak se může takový sníh chovat. Na hřebeni jsme nepotkali jediného turistu. Jsme tu absolutně sami. Jen my a nádherná příroda. Z těch výhledů jsem nadšený.
Sešli jsme z turistické stezky a stálo to za to. První známka pohybu medvědů. Šlápli jsme do medvědího lejna! Je vidět, že Buči tento pach teprve poznává. Jsme přes šest hodin na cestě.
Zvládli jsme to! Nemá cenu pokračovat dál, před setměním bychom nestihli dojít na bezpečné tábořiště. Ubytujeme se v útulně Ďurková.
Majitel, nebo spíš správce má dva maďarské pastevecké psy (mají takovou dredatou srst) a s Bučim se nesnesou, proto ho musím nechat nějakou dobu venku. Je pěkná zima, dal jsem mu žďárák.
Výhled na západ slunce před útulnou. Zleva hora Skalka a Žiarská hoľa.
Uvnitř je příjemná, doslova útulná atmosféra a snad 30°C teploučko. Po večeři objednávám pivo, potom další a přemýšlím, kterým směrem se zítra vydat. Kvůli psovi mi uvolnili kamrlík, něco jako spíž s velkou postelí. Je takové teplo, že ani nevytahuji spacák. Jsem příjemně unaven a rychle usínám.
Vstávám v pět ráno, abych stihl východ slunce. Ostatní ještě spí. Je chladno, vařím snídani a mezitím se probouzí správce. Naposledy debatujeme o místní přírodě. „Vlci tú sú vidět, chodia po hrebeni. Áno i medvedia, ale tí k chatě nechodia, však tu odpadky nenecháváme“. Bohužel, nebo bohudík jsme žádného predátora nepotkali.
Platím necelých 20 € za nocleh a tři piva. Opouštím hřeben a vydávám se zpátky do údolí na autobus do Bystrice. Rád bych pokračoval po hřebeni, ale mám obavy, zda bych zavčas dorazil do Liptovského Mikuláše na vlak.
Naposledy si užívám pohodlnou lesní cestu. Zbývající část cesty jdeme po asfaltce – utrpení pro nohy.
U první známky civilizace slušně odmítám pozvání na čaj se slovy, že musím stihnout autobus. Ptám se na cestu k autobusové zastávce a dostávám výbornou odpověď:
"Tož, to půjdete rovno a pak doprava. Počkat, nebo doľava? Však ono je to jedno, vy to najdete."
No, nakonec měl bača pravdu, zastávku jsem našel.
Autor článku a fotografií: Forest Trenz
Článek převzat z blogu: www.jsemforest.cz
Kompletní galerie fotografií k článku Forest Trenz - Vandr do Nízkých Tater:
Dlouho jsem v tech mistech nebyl-a tak bych asi volil cas asi pozdeji kvuli tomu snehu !! diky za hezky clanek !!!
a mejte se s Bucim.