Čtvrtý výroční oheň T.O. Tuláci podzemí
pondělí 24. listopad, 2014 | 1 komentář | zobrazeno 4883×Jan Pohunek - PřebralVýročák Tuláků podzemí se až doposud vždycky odehrával na Amerikách. Letos jsme ale usoudili, že by to chtělo změnu a rozhodli se jet na břidlice, na flek zvaný Žlutý květ, nedaleko od severních hranic VVP Libavá. Je to sice daleko z Prahy, kde žije většina osadníků, ale zase jsme si říkali, že to budou tentokrát mít blíž moravští kamarádi. Přípravy a legenda se, i vzhledem ke jménu campu, nesly ve foglarovském duchu. Kawi vyhotovila příslušná camrátka a další výtvarnosti, Přebral přichystal legendu k sobotní hře, Žemle nakreslila mapky a napsala taky deník šílence, kterého hrál Cryptid. Každý si navíc ještě nachystal něco k ohni.
Už během cesty ale začaly do výročáku vstupovat různé dramatické komplikace. Žlutý vlak s částí účastníků se například opozdil, nestihl přípoj v Hranicích a pak byl osadníky přinucen zastavit v Suchdole nad Odrou. Tam na něj naštěstí budišovská lokálka počkala, musela ostatně vyčkat i zpožděného spoje z druhé strany, od Ostravy. V Čermné jsme po plodné geologické debatě se spolucestujícím vystoupili do mrholiva dodávajícího celé vsi atmosféru konce světa, kde lišky dávají dobrou noc, kterou má ale vlastně i normálně. Spolu s námi vypadl z orchestrionu i zmatený (a notně nalitý) mladík, který se potácel kolem a ptal se, zda jsme už v Odrách. Poslali jsme ho alespoň do Vítkova a vyrazili na kemp.
Půlnoční mlhy u nádraží v Čermné.
Foto Přebral
Namísto kempu jsme ovšem našli činný důl, respektive průzkum před plánovanou těžbou břidlice. Hornická činnost je tu malého rozsahu, údolí nebylo nějak dramaticky přeoráno (byť cesty i zářezy se rozšířily), ale přeci jenom to trošku překvapí. Nakonec se naštěstí podařilo najít v sousedství místo k přespání a i plácek, kde bylo možné druhý den začít chystat slavnostní oheň. Hosté a členové osady se na místo scházeli postupně - některé už jsme našli spát kousek od fleku, kam jsme večer došli, jiní se objevovali během příštího dne a někteří – konkrétně Kameňák s kamarádem a několika nadějnými mladými děvčaty – se neukázali ani v sobotu večer. Vzhledem k tomu, že naše ohně nebývají masová záležitost (každý z osadníků zve jen pár lidí), na každém účastníkovi záleží a docela napjatě jsme po celou dobu hádali, kolik lidí se nakonec sejde. V sobotu v jednu, když začínala hra, už ale bylo zřejmé, že jich bude dost a nadcházející zápolení tedy nebude plackožroutská nuda.
Letošní legenda byla foglarovská - jak jinak, když se oheň konal na Žlutém květu.
Foto Kawi
Podivné individuum s tajemným hlavolamem obchází po zdejších štolách, pozor na něj!
Foto Komár
Hra byla letos pojata trochu extenzivněji, než obvykle. Hosté na asi čtyřkilometrové trase mezi stanovišti pátrali po stopách působení šílence, který kdysi dávno zcizil Ježka v kleci a teď se s ním skrývá v temných doupatech břidlicového kraje. Každý z nás dostal roli, která mu osobnostně vyhovovala – Přebral byl pro tuto chvíli vysloužilým tělocvikářem, nyní hlídačem poblíž jednoho dolu, který nutil ubohé pátrače lámat si záda při sklapovačkách. Atabe dělala pasačku ovcí, vepřů či čeho, Zvoník se stal skautským pionýrským táborovým vedoucím a Cryptid, jak již zmíněno, schizofrenním magorem. Žemle celou hru uváděla, Kawi pobíhala mezi stanovišti coby spojka. Kdo se ze svých vrátil dřív, pomáhal stavět ohniště.
Oheň byl již tradičně zapálen od plamene karbidové lampy.
Foto Přebral
Oheň navečer zapalovala Lucka, dle tradice pochodní připálenou od karbidky. Nakonec se i přes odlehlost kraje sešlo na místě docela dost lidí, Čáp například přivezl své společníky z Muny a děvčata nabalila u dolu Woodboys dva woodboys. Jenom po Kameňákově skupince, která šla vandrem přes Libavou, pořád ani vidu, ani slechu. Večer probíhal zdárně, zpívalo se, vyndaval se Ježek z klece, skládaly se obrázky, hádaly aktivity, padalo se z klády a soutěžilo v uměleckém dojmu. Nevím, kdy jsme šli spát, ale bylo to příjemné.
Zapalování se ujala Lucka - a úspěšně.
Foto Přebral
Umělecká soutěž Tuláků podzemí má pravidlo, že příspěvek musí být na téma podzemí. Komárovi, který ji letos vyhrál, se navíc povedlo spojit podzemí s foglarovským motivem.
Foto Přebral
Nakonec jsme se dočkali i Kameňáka, i když až v neděli dopoledne. Měl strhané rysy a sténal, že museli dva dny pochodovat vojenským prostorem, kde jsou všechny lesy vykácené, bojovat s myslivci a trpět pod knutou větru, až se jim nakonec zcela zákeřně postavila do cesty hospoda ve Starých Oldřůvkách a znemožnila jim na oheň dojít. Málem tam prý zdechl. Ani jeho další tři společníci, Bětka, Maruška a vousatý mladík Ondra, nebyli po přestátých útrapách schopni slov složitějších, než „rumíček!“.
Celkoví vítězové ohně - Komár, Žemle a Mejla.
Foto Přebral
To už jsme se ale pomalu zase sbírali a celá společnost se štěpila – Atabe se připojila ke Kameňákovcům a vyrazila do Heřmánek, odtamo pak v pondělí ráno do Prahy, Komár s Bzučkou a Jíťou se vydali stejným směrem, jen trochu víc po vlastní ose, jádro osady si prolezlo břidlicoviště kolem Budišovky a pak zmizelo na vlak a já s Kawi, Luckou a Mejlou jsme pokračovali do Prostoru a pak zase z Prostoru k Oldřůvkám. Hospoda tam pořád byla (neměli ale už rum), kostel modře svítil, vrátilo se rujné mrholení. Kdesi v polích jsme na kraji lesa našli pár stromů blíž k sobě, u kterých bylo možné postavit přístřech, a pak asi hodinu čekali, než se kolem přeženou pátravá světla myslivců. Druhý den jsme ještě prohlédli okolí a hurá na vlak.
Výročák se vydařil, jsem zvědavý příští jubilejní pátý.
Placky za soutěže, jejich autory byli Kawi a Přebral.
Foto Přebral
Prodloužený víkend měl tu výhodu, že se člověk po ohni nemusel hned sbalit a utíkat na vlak, ale mohl se ještě dva dny toulat po okolních lesích...
Foto Přebral