Cenná památka na GÉZU VČELIČKU

V expozici Tramping stále žije nalézající se v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy, lze najít zajímavé a vzácné vystavené předmětů. Jedním z těch velmi vzácných (ve společnosti kytar Jarky Mottla, Boba Hurikána a podomácku vyrobeného trsátka Wabiho Ryvoly) je i korková tropická přilba, kterou měl s sebou Géza Včelička v roce 1929 na svém vandru Balkánem a Tureckem a o rok později v Africe z Tunisu do Alžíru a psal na ní lihovou tužkou názvy míst, která navštívil.

Více o Gézovi Včeličkovi najdete v jeho obsáhlém medailonku ZDE.

Táboření Gézi Včeličky, s nepostradatelnou tropickou přilbou, kdesi v Tunisku.

Tropická přilba Gézi Včeličky a její umístění v expozici. Všimněte si názvů měst a začerněného místa, kde byl původně Berlín. Jeho jméno prý bylo začerněno v reakci na okupaci.

Géza Včelička na konci cesty Alžírem.

------------------------------------------

Následující Včeličkova krátká próza z roku 1936 popisuje jeho typickým literárním stylem nespoutaný trampský víkendový život na Jarově, kterému místní tehdy říkali Kaubojsko.

ZLATÝ OSTROV

Jedenkráte jsme prováděli drsné a nezávazné siláctví: Jmenovalo se tramping.
Jednou jsme páchali veselé a bláznivé neplechy: Říkali jsme tomu tramping…
Kdysi jsme byli bezstarostní a sentimentální a domnívali jsme se, že se bouříme.
V sobotu se nasedalo v Braníku do vlaku a jelo se do Modrých dálek, tj. do země, která není na mapě.
Jelo se dlouho. Kolem nás pádila prérie, po níž kráčela pomalým krokem rozčechraná stáda bisonů. Za letitými pni olbřímých jedlí zrádně vyčuhovaly bambitky conquistadorů. Na obzoru se rýsovaly Skalisté hory a pod nimi temně hučely bělostné slapy řeky Athabasky.
Jelo se dlouho a přece, ještě téhož dne jsi vystoupil z kupé.
Stanice Divočina.
Stromy a nebesa a lesní pěšinky, vedoucí odnikud a nikam. Tmavozelený les s tajemným ševelením a ptačím hvizdotem.
U vody se něžně bělaly stany Ztracených tuláků. Na kopcích plály černožluté signály ohňů a dole na Jarově, pod železničním náspem, zmítala se a ječela stará Petrákova hospoda, plná cowboyů, desperátů, zlatokopů a lovců kožešin.
To byl dosud Jarov s široširým vlnobitím louky, na které pluly ostrovy vrbiček. To byl Jarov, plný dobrodružství, piva a nehorázností. Četník patrně o téhle krajině nevěděl a Člověk Rozumný se sem bál vkročit, neboť Petrákova hospoda měla asi takovou pověst jako čínské opiové brlohy v San Franciscu. A celá ta hornatá oblast, byla podobná kaferskému kraalu, s báchorečným pachem dýmu, rumu a filmové esence.
Zlatý ostrov.
Černý pirát.
Sitting Bull, náčelník Siouxů.
V sobotu večer sem připlula z podolského přístavu otřískaná a neforemná gallera BUKANEER, poháněná čtyřmi vesly a větrem, jenž se opíral o napnutou košili. Stála u břehu na kotvách a rýsujíc svůj křížový stožár s vlajkoslávou na tyrkysu nočního nebe, připadala nám jako Santa Maria.
Z podpalubí vylezli mariňáci, celí pruhovaní. Zahoupali se v bocích a vzkřiknuvše chraptivě a s divadelním nadšením, vypili ve výčepu, podněcováni kapitánem, celé jezero piva.
Za chvíli zaznělo od vlakové stanice mohutné sprosťačení osady U pěti prstů, jejíž členové, ač sem už jezdili po několik let, neměli do nedávna nejmenšího tušení, že hned za hospodou se rozprostírá zelené lesnaté údolí.
Toto podivuhodné údolí, jež bylo později nazváno „Měsíčním“, objevil pouhou náhodou člen osady Karel Zmatlík, když šel omylem, ve stavu alkoholického opojení, oblečen vykoupat do řeky.
V přístavní krčmě se zatím pomísila skutečnost se sny, logika s nadsázkami, lidské výpary s cigaretovým kouřem. Ostatní mořští vlci a staří kanadští prospektoři pobízeli pana hostinského, aby s nimi vypíjel plné korbele různých tekutin. Neboť taková zdvořilost přinášela skoro vždycky zchytralým vyvrhelům dobrý zisk: Šedobradý šenkýř usnul pošetile v kuchyni nebo ve výčepu a usměvaví chlapci si pak čepovali sami až do kuropění, přikusujíce k pivu vyleželé syrečky nebo imitaci reklamního salámu, jídlo tím chutnější, protože uzmuté.
K půlnoci sem zvolna přicházeli pěšky nebo přijížděli vlakem ještě jiní trampové.
Silný a veliký Rída. Úzkooký Mongol, Mirda Tenký s jizvou na čele, Hubený Sadavír, na bradě poprašek černých vousů a červený pompon na modrém baretu. A krvavý Franta Mississipi, pracující v holešovických jatkách. Či Standa Javorina, zvaný „Osmahlý cizinec“. Samotářský vagabund Viki. Rozjívený a přečasto opilý Haggard – Rozparovač. Eman, falešný hráč na kytaru. A otylý Tarakán.
A celá horda Boganů a Johnů, Alicí a Bobin, Hobardů a Glorií.
Mirda Tenký se někdy honosil sombrerem, upevněným řemínkem pod bradou. Jindy si uvázal na hlavu nachový pirátský šátek. Podle toho, s kterou partou táhl.
Vstoupil bez úsměvu a poručil si rum. V té chvíli se v nálevně rozezvučel nový halas. Korsáři natočili tuplák a starý kapitán, ošlehaný pasátem, zval příchozího ke stolu vyvrženců života.
Zde na sveřepém Severu mu neříkali Miroslave. Tady mu přezdili „Kalahari“, což měla být narážka na slavnou legendu, kterou o sobě rozšiřoval. Vyprávěl totiž, že proputoval tuto jihoafrickou poušť a že lovil na Tanganjice krokodýly.
Celý Jarov jej tehdy za to zvolil šerifem a neobyčejně se pilo. Miroslav Kalahari uchvátil říční piráty barevným líčením písečných bouří a krutých a zákeřných bojovných trpaslíků kmene Ňamňamů pod Kilimandžárem…
A k ránu vybral mezi snícími pijáky dvacet osm korun do svého širokého mexikánského sombrera, prý na novou studijní a loveckou výpravu do Brasilie, víte, hoši, na Mato Grosso, až někam k řece Šingu…
Neboť to byla doba ohnivých vidin, třpytících se jako kolibřík.
Neboť to byl čas nomádských tesknic, doba výjezdů se spřežením hvězd.
Doba paďourů a trampů.
Praskaly ohně a v hustém podrostu se něžně objímali brunátní silniční vlci se svými plavovlasými ladies. Praskaly ohně a hrdla flaší, naplněných rumem, a nad smrčinami se vznášely skličující písně flibustýrů.
Přivři oči, člověče, a dívej se rákosím řas. Uvidíš nazlátlá těla Polynésanů, vyskakující ze svých pirog. Uslyšíš sladkou a přeludnou ozvěnu moře. V dálce planou zlaté korálky ohňů, navlečené na vlasy noci.
Na rovné střeše house-boatu sedí kdosi, kouří z lulky a hraje na tahací harmoniku. Někdo z našich dětských snů.
Snad je to kapitán Flint.
Jehličí, padající z odumřelých větví, tlejících a prožraných lišejníkem, jemně praskalo. Pavučinami větví a modrým oparem mlhy prýštila měsíční záře.
V Petrákově hospodě třeskla nová salva přípitků a dole, po hrbolaté navigaci, podél rozšuměné Vltavy, plné nebeského stříbra, kráčel ke Zbraslavi osamělý Hoot Gibson, ten srdnatý cowboy a krutý nepřítel zlodějů koní…

Na fotografii ze stejného roku, kdy psal Géza tohle vzpomínkové vyprávění, je za výletníky zachycena slavná louka, které se říkalo Kaubojsko.
Foto: Archív Regionálního muzea v Jílovém u Prahy

---------------------------------------