CELÝ MŮJ MAJETEK JE KŮŇ, UZDA, SEDLO A PÁR ŠESTIRAŇÁČŮ

Dokud žil v Čechách, jmenoval se Antonín Hanuš. Mladý vyšehradský sokol s dobrodružnou krví v těle, který v sedmnácti letech opustil svoji vlast. Myslím, že s jeho povahou by se o pár let později určitě nacházel mezi prvními průkopníky našeho trampingu. Antonín Hanuš nakonec po dlouhém putování světem zakotvil na tehdy stále ještě Divokém západě. V Bohem zapomenuté končině, ve které se z českého „Toníka“ stal cowboyem Arizona Billem. A splnil si tím sen mnoha českých trampů té doby. O jeho toulavém životě víme dnes – po více jak sto letech – jen proto, že v Praze žila dívka jménem Anna. A té ze svých cest posílal krásné pohlednice a dopisy, ve kterých jí líčil svá dobrodružství. Dívka Anna si je ukládala do kovové krabičky od tabáku, ve které se zachovaly dodnes. Při jejich čtení jsem neustále myslel na podobného dobrodruha, Otakara Batličku, který se, na rozdíl od Arizony Billa, domů vrátil a své příběhy literárně zpracoval. Škoda, že Billův život nemohl být taky zpracován, ale to je osud mnohých mladých mužů. Dejme proto slovo přímo Billovi, z toho mála, co o sobě napsal dívce Anně.

Antonín Hanuš - Arizona Bill

Krabička s dopisy a pohlednicemiRoku 1905 jsem vstoupil na palubu německého parníku Vandalla od Hamburk American Line a podepsal contract na 6 měsíců služby. Vandalia je parník nákladní, žádní pasažéři a cesta z New Yorku do Gibraltaru nám trvala 15 dní. Z Gibraltaru jsme se plavili do Algieru v Africe, po té do Port Saidu v Egypt a průplavem Suezským do Suezu. Poté Rudým mořem do Adenu a Indickým oceánem do Singaporu. Ze Singaporu do Manily (Philipinos Islands). Na této cestě jsem přestál nejhroznější bouři, tak zvaný „typhon“ (tajfon). Z Manily do Číny a Japonska.
V Jokohamě jsem parník opustil, přičemž jsem ztratil všechny adresy svých známých nejen v Americe, ale i v Evropě. Avšak všechny papíry a dopisy jsem nechal k zachování u známého v N. Yorku. V Jokohamě jsem pobyl celé tři měsíce a mezitím jsem vykonal cestu na ruském dopravním parníku Demčuk z Nagasaki do Vladivostoku (Sibiria). Poté se mi podařilo dostati místo jako kormidelník na americkém parníku Montana od Pacific Coast Co. v San Franciscu. Na tomto parníku jsem strávil 24 dní, neboť se stroje porouchaly, a my jsme užívali plachet, přičemž byla loď zahnána daleko na sever do Beringova moře. Dne 2. července 1906 jsme přistáli v Seattle ve státě Washington v severozápadní Americe a již 4. července jsem opět Seattle opouštěl na parníku Spokane na cestě do Britské Columbie a Aljašky a Klondike. Přišel jsem si na dobré peníze a sice asi 120 zl za každých 16 dní. Vykonal jsem tři cesty a v záři jsem přistál v San Franciscu „California“. V San Franciscu jsem pobyl asi rok, mezitím jsem vykonal 2-3 cesty na parníku Curacao do Mexika, Guatemaly, San Salvadoru, Nicaraguy, Kostariky, Hondurasu a do Panamy. Poté jsem moře opustil a odebral se do Los Angeles, odkud jsem se dostal do státu Nevada. Pracoval jsem u dráhy „Tonopah & Tidewater R.R.Co“. Dráhu jsem opustil a odebral se do světoznámých zlatých dolů v Gold Fields. I tu jsem dlouho nepobyl, nýbrž mě osud zavál do Death Walley (Údolí smrti) při hranicích nevadských, kde jsem pracoval 28 dní v jediných boraxových dolech na světě. Z Nevady jsem se odebral do Arizony do této Bohem zapomenuté končiny světa. Dostal jsem se na velké rancho (8000 hlav dobytka) jižně od Flaggstaf. Stal se ze mne cowboy, asi takový, o jakých čtete v románech Dr. Maye. Zde jsem již dva roky a jsem znám po celé krajině co člověk lehkověrný. Dali mě podle zdejšího zvyku jméno Bill, pod kterým jdu stále. Jsem v celku spokojen, ovšem že je to zde velice samotářské. Asi na patnáct čtverečních kilometrů je jeden člověk v celé Arizoně. Stýkáme se nejvíce s Mexičany a Indiány kmenů Mohave, Sila – Apach a Komanch. Někdy nás navštíví zlatokopci jdoucí do Bílých kopců... Ovšem nevím, jak dlouho to vydržím...

Z dopisů je znát romantika a dřina nejen z jejich textů. Jsou několikrát přeložené, místy zmuchlané a zašpiněné (na rozdíl od pohlednic, které Bill kupoval a posílal z pohodlí civilizace). Není proto daleko k představě mladého unaveného cowboye, který po celodenní dřině píše na ohoblovaném prkně či koňském sedle při světle petrolejky nebo táboráku dopis dívce do daleké Prahy.

Máme dosti velké potíže s naší poštou, neboť jsem často se stádem od nejbližší stanice vzdáleny až 80-110 mil. A tu nás pošta najde až za 1-2 týdny koňmo. Až za měsíc budeme míti hodně práce, neboť nastává „round-up“. Jižně od Flaggastaf se již nyní nalézá 60 000 kusů dobytka.
Arizona, jak asi víte, je Bohem zapomenutá pustina, kam se všichni vrahové, lupiči a hráči utíkají. Píšeme sice rok 1910, ale zde je civilizace 40 let zpět. Bez revolveru se tu slušný člověk nemůže obejít. Píšete, že u vás je draho a myslím, že je to hlavně maso, zde v Arizoně máme masa nadbytek. Celý můj majetek je pár kusů dobytka, kůň, uzda, sedlo a co mám na sobě mimo dvou šestiraňáčů, to věru není mnoho...

Na této fotografii má český Arizona Bill řádnou ozdobu muže divočiny - plnovous

Děkuji za program Prodané nevěsty. Škoda, že zde nemůže koupiti jiné nevěsty než Indiánky. Zvyk kupovati indiánské ženy ale už také zaniká. Co jsem v Arizoně, tak jsem byl jednou přítomen takové koupi. Jeden rancher si koupil Indiánku za 6 býků, asi tucet pytlů mouky, 2 koně a něco na hotovosti...

Ženatý ještě nejsem a snad již asi nikdy nebudu. Na bělošku jsem asi moc hrubý a indiánku si nechci vzít. Škoda, že nejsem v Čechách, kde je tolik hezkých dívek.
My se zde máme na co těšiti, neboť válka s Mexikem je již na obzoru. Mimo to indiáni kmene Navaho, kteří jsou usazeni jednak v Novém Mexicu a jednak v Severní Arizoně se bouří, pobíjejí bílé obyvatelstvo, kde se jen ukáží a máme naději, že i indiáni kmene Supai vyhrabou válečnou sekeru a ty jsou našimi nejbližšími sousedy. Supai indiáni 12 mil cesty a Navaho 40 mil cesty od nás. Nuže musíme jezditi vždy dva pohromadě a býti velice opatrní. Vláda již vyslala dva pluky cavalerie, aby náčelníky potrestaly. Tudíž vidíte že divoký západ Americký jest ještě pln indiánských dobrodružství, jak přiložený ústřižek novin naznačuje.
Po dráze Santa Fe je nyní dopravováno mnoho střeliva a vojska na hranici Arizony a státu Chihuahua a Sonora v Mexicu.

Se stopařem kmene Hopi. Bill i stopař jsou oblečení ve svých nejlepších šatech a to při příležitosti návštěvy prezidenta Theodore Roosevelta v Grand Canyonu.

Bohem zapomenutá pustina to asi možná byla, nikoliv však klidná. Z dopisu je poznat, že se Arizona Bill ocitl i v tzv. Navažské revoltě roku 1913. Tak je dnes nazývána vzpoura Navahů, ke které došlo po zatčení tří sester. Ty se provinily tím, že podle navažské tradice byly ženami jednoho muže. Ten se chtěl původně oženit jen s jednou z nich, ale sestry si prosadily, že si musí vzít všechny. To se nelíbilo správci rezervace a tak nechal sestry uvěznit. Jejich muž zatčení za mnohoženství unikl. Výsledkem byla malá válka, na jejímž začátku manžel se svými přáteli osvobodil své ženy z vězení. Nakonec byli obklíčeni federálními vojáky. Soud tehdy přihlédl k okolnostem a Navahové nakonec dostali maximálně třícetidenní tresty vězení.
Co se týče zmínky o dopravě střeliva a vojska k hranicím Mexika, tak šlo o intervenci USA proti vojenské diktatuře generála Huerty, která následovala poté, co se generál Huerta ve své politice začal odvracet od USA a hledal podporu u Velké Británie.

Díky za Váš lístek, který jsem dnes obdržel po jeho dlouhém putování Arizonou. Byl mě totiž odevzdán až u „Leés Ferry“ na druhé straně Grand Caňonu a mimo jízdu po lodi a dráze – musel jet 85 mil po 4 koňovém voze přes „Painted Desert“ (Malovaná poušť), načež 60 mil byl nesen od indiánského curyra koňmo do Leés Ferry, kde byl přeplaván přes řeku Colorado, načež putoval opět koňmo 42 míle ke mně.

Zde již pohlednice mění adresáta. Z dívky Anny na jakéhosi pana Josepha D. bydlícího na jiné adrese. Udivilo mne, že i přesto jsou společně v krabičce od tabáku, než mi vše vysvětlila vnučka paní Anny. Dívka Anna se totiž mezitím vdala a Arizona Bill začal adresovat svoje dopisy jejímu choti, neboť se neslušelo, aby svobodný mladý muž vedl korespondenci s vdanou ženou.

Zima nám již také nastává - nejhorší doba v roce pro každého „cowboye“. Musíme se potulovati po těchto blizardem zavátých pláních a věru, jest to těžké pro nás všechny. Jak Vám závidím Vaše povolání hezky v teple. Říká se „Všude dobře, doma nejlíp“. U nás jest to věru oprávněné. V létě zato bych neměnil...
Právě se dozvídám z novin o těžké nemoci císaře rakouského a možnosti velké války na Balkáně v pádu jeho smrti. Což abyste tak zavedli revoluci a rozdělili Rakousko a udělali si Českou republiku? Marné sny asi pro nás všechny. Četl jsem, že rakouský konzuláty v New Yorku – Chicagu - Milwaukee a jinde vyslali vojenské listiny odvodní ku všem zbraně schopným rakouským občanům, kteří se ještě nestali občany U.S.A. K tomu zdejší české listy odpovídají, že nikdo nemusí těchto nařízení dbáti, neboť jsme zde v zemi svobody. Liberty for ever!

Sen českého vlastence o samostatném českém státu se v rozšířené podobě uskutečnil o pouhých pět let později. Bylo by hezké vše zakončit slovy, že Arizona Bill navštívil po roce 1918 samostatné Československo, nicméně poslední pohlednice ze dne 3. 12. 1913 obsahuje pouze tento lakonický vzkaz.

Prosím, nepište mě, až teprve Vám opět oznámím novou adresu. Odjíždím až snad do Jižní Ameriky.
B.

Další osudy Antonína Hanuše / Arizona Billa jsou proto obestřeny tajemstvím. Je pravda, že následující válečné události nepřály příliš korespondenci, nicméně i První světová válka měla svůj konec a dalšímu dopisu nic nebránilo v cestě. Těžko proto říct, jestli Antonín Hanuš v Jižní Americe našel to co hledal a dnes jsou v jakési (kolumbijské, brazilské, argentinské...) rodině opatrovány dopisy z pozůstalosti po pradědečkovi, posílané z Evropy a psané v neznámé řeči dívčím písmem. Nebo někde v zapomnění už dávno ztrouchnivěl kříž nad hrobem mladého muže, který si pro svůj osud přišel neznámo odkud.

Michael Antony - Tony

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1314122022
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
BoB Seveřan
Úplně jsem se v něm viděl. Poutavé čtení. Škoda, že už je konec.
Aki
Zajímavý příběh, o tomhle čtu poprvé. Další důkaz, že Češi jsou všude. Ještě že jako první je uveden kůň, jinak by se asi leckomu pod označením ,,uzda\" vybavila spíš usárna. Bylo by fajn, kdyby se někde našlo pokračování příběhu.
Fery
Paráda, rád jsem si početl. Dík :-) !
Pavka
Super článek a úžasné, skoro až neuvěřitelné dobrodružství jednoho českého Antonína. Tony, díky!
Brnkaj
Krásná spomienka-ahóóój!!! Tatko Brnkaj TO.Granada Bratislava