Čekání na novou trampskou hudební omladinu

V žádném případě nepatřím k těm, co tvrdí, že „s námi ten tramping skončí“. Tahle věta se už po několik trampských generací otlouká o stetsony a čepice každé generace přicházející, a zatím stále nic neskončilo. Sice je fakt, že ta nádraží a trampské campy v lesích a skalách nejsou už plná mlaďochů s dychtivým výrazem a s dálkou v očích jako kdysi, ale čas na házení usárny do žita taky ještě nenastal. Pořád ještě jsou noví trampové, které starší generace většinou nevidí, protože jezdí dost často sami pro sebe, podle sebe, spokojení s tím, jak svoje bezesporu nejkrásnější trampská léta prožívají.
Když tak nad tím přemýšlím, v našich v greenhornských trampských počátcích jsme taky byli hodně sami pro sebe a ty „stařešiny“ (mladší z nich tehdy byli už bohužel v mém současném věku, ach jo) jsme moc nevyhledávali. Maximálně tak k Ryvolům nebo ke Kidovi, k těm jsme vzhlíželi, díky jejich písničkám, to je fakt. A taky jsme vzhlíželi k těm úplně nejstarším, jako byl Bob Hurikán, Géza Včelička, Packard a další. Protože to byly legendy a taky možná i proto, že už nám do toho našeho trampingu zas tolik mluvit nemohli. Dnes si drbu hlavu, proč jsem se tehdy starých trampů, které člověk potkával za každým „druhým bukem“ neptal, ale už se s tím nedá nic dělat.
Na co však stále čekám, tak to jsou nové trampské kapely. Nemyslím tím ty, kdy se starý páky domluví a začnou spolu hrát. Jde mi o ty opravdu nový a mladý. O ten chumel kluků a holek čekajících s trémou za pódiem, až na ně dojde řada, nebo dostatečně daleko od velkého ohně narychlo zkouší, aby si při svém prvním hraní na potlachu neudělali ostudu.
Občas si někde přečtu nebo poslechnu něco o mladé krvi ve Falešné kartě, v Lístku, u Alibaby, F.T. Primu, Přístavu, u Chorošů, před časem ještě u Tempa di vlak… No, upřímně, těmto kapelám patří (a dalším zde nejmenovaným) moc velký dík za to, že trampskou píseň (ať moderní či tradiční) drží svojí tvorbou o další generaci dál nad vodou, to je moc záslužný čin, ale tím chumlem kluků a holek už pár let nejsou.
Zamyslel jsem se nad tím, jak kolem nás tehdy většina mladých kapel vznikala. Většinou šlo o partu, osadu či několik osad, které se vzájemně znaly a ve kterých byla cela řada hráčů na všelijaké, povětšinou strunné nástroje a zástup dobře zpívajících kamarádek. A jak se pořád hrálo na různých zakládajících a výročních ohních u příležitosti dvou, tří, někdy i neuvěřitelných pěti let trvání osady, na slezinách i na mnoha vandrech, postupně z toho muzikantského vzájemného podhoubí vykrystalizovala skupinka, která to vzala vážněji, založila kapelu a šla s kůží na trh. Někdy šlo o kapely s jepičím životem, jiné hrají dodnes.
Myslím si, že nějaké podobné současné mladé trampské muzikantské podhoubí by bylo těžko přehlédnutelné a pokud tedy není vidět, kde teda je? A pokud není, tak z čeho mají ty nové kapely „plné mlaďochů“ vznikat?
Mladí trampští muzikanti a muzikantky samozřejmě jsou, a mnozí z nich jsou velmi dobří, ale zároveň to dost často bývají vlasatí osamělí střelci v záplavách šedin ostatních spoluhráčů na různých slezinách a ohních.

Co vy na to, kamarádi a kamarádky, je to pravda nebo jenom maluju paďourskýho čerta na zeď?

Tony

Falešná karta, Lístek, Hluboké nedorozumění a Lucka Faltýnková. Společně s na fotce chybějícím Magisonem a Tempo di vlak, šlo o "novou vlnu trampské písničky" jak byla tehdy - tedy před 20 lety - takhle muzikanská sešlost pěti kapel nazvaná v časopise F&C.
Od té doby se jiná, tak výrazná "mladá vlna" k břehu trampské písně nepřihnala...

Písničkový vlak.
Foto: Tony

Lístek, Písničkový vlak 2003
Foto: Stráša

Písničkový vlak.
Foto: Kapsa

Foto: Kameňák