BOHUSLAV ČEPELÁK – IRČAN ZEMŘEL PŘED 45 LETY

Před pětačtyřiceti lety, v pátek 7. února 1969 v odpoledních hodinách, zemřel ve věku 62 let redaktor a spisovatel Bohuslav Čepelák, známý pod trampskou přezdívkou Irčan. Jedni z posledních trampů, kteří se s Irčanem setkali v nemocnici na Bulovce 1. února 1969, byli šéfredaktor časopisu Tramp Jiří Goj - Gaučo, člen redakční rady Trampa od září 1966 a Erik Wojnar - Stařík, člen redakční rady Trampa (od září 1966 do jeho zániku v březnu 1971) a porotce trampské literární soutěže TRAPSAVEC v letech 1971 - 74).

B. Čepelák se narodil se 3. března 1907 v Praze v rodině truhlářského dělníka. Po ukončení gymnázia (1922) pracoval ve Vědeckém knihkupectví a v letech 1928 - 30 pracoval v Ústředním studentském knihkupectví, kde to dotáhl až na ředitele. V první polovině 30. let zároveň redigoval trampské a sportovní časopisy.

V roce 1929 stál u kolébky časopisu Tramp a jeho zásluhou vznikla v 30. letech i trampská rubrika Z údolí osad v Rudém Večerníku. Trampské obranné výbory - proti vyhlášce zemského prezidenta Hugo Kubáta - byly na jaře 1931 ustaveny v Praze i v ostatních městech po návrhu Irčana na veliké schůzi ve smíchovském sále „U čísla 1“.
V roce 1932 vyšel jím redigovaný Trampský magazín a v roce 1934 Trampský a sportovní magazín. V letech 1937 - 39 byl B. Čepelák šéfem propagace ateliéru Filmové továrny AB v Praze na Barrandově a filmové společnosti Lucerna film.
Příležitostné nakladatelství soudobé beletrie v Praze provozované Irčanem v letech 1930 - 1935 vydalo cca 4 tituly. Podnětem k nesoustavným Irčanovým nakladatelským počinům byly především jeho kontakty s přáteli spisovateli, básníky, novináři a trampy. Na jaře 1930 založil edici Megalith, v níž vyšla básnická sbírka Svatopluka Kadlece (pod přezdívkou A Dur publikoval v Trampu) a vzápětí jako soukromý tisk prózu Karla Konráda. Ještě téhož roku vydal povídku René Arcose v překladu Jindřicha Hořejšího (opět jako soukromý tisk již mimo edici) a po delší přestávce nakladatelskou činnost uzavřel v roce 1935 básnickým deníkem z exotických cest Ferdinanda Schlögela - Merzina. Pečlivý tisk na úrovni bibliofilie zajišťovaly pražské tiskárny Orbis (mj. typograf Rudolf Hála) a Státní tiskárna, na grafické podobě se podíleli Toyen, Karel Dyrynk a Václav Mašek.
Za německé okupace byl nucen zanechat své novinářské činnosti, a proto začal psát dobrodružné romány z Divokého západu, které vycházely v letech 1938 - 42 pod mnoha pseudonymy – nejčastěji pod jménem Tim O´Brien, ale také Howard Gerstocker, Bruce Hall, E. W. Harrison, Allan Paterson a L. Ragen atd. Pod svým jménem, či pod pseudonymem Pavel Soldán, vydával dobrodružné knížky pro děti a mládež s přírodní tématikou.

Mezi jeho nejznámější dobrodružné romány ze 40. let patří Texaští jezdci, Postrach pohraničí, Zlomená podkova, Nepravý bandita, Tajemný jezdec, Osamělý střelec, Honba za Montana Kidem, Žlutá a bílá, Boj na hranici, Dým nad prérií, Stezka nepokoje, Na bílé stopě, Pán stínů, Bílý jed, Statečný chlapík, Děvče z ranče B, Křížový Pete a Rančerská válka.
Na sklonku okupace a v prvních poválečných letech věnoval hlavně psaní knih pro chlapce – např. Hoši z Bílé skály (1944). Z dětských knih patří mezi nejznámější tituly knihy Rychlonohý ďábel, Orlí křídla, Březová kánoe a Bojovník statečného srdce. V padesátých letech XX. století se z oblasti vydávání beletrie stáhnul.
Irčan jako publicista zasvětil nejkrásnější léta svého života své velké lásce – trampingu, které zůstal věren i v těžké době nacistické okupace. Tehdy napsal brožuru Dvacet roků trampování, která vyšla v roce 1941. Na obálce je sice jako autor uveden J. Čepelák, ale to, že je jejím autorem právě B. Čepelák zvaný Irčan, vzpomenul kamarád Rudolf Noha - Rudan, na pohřbu Irčana 14. února 1969 v Praze.

V letech 1946 - 52 byl Irčan šéfem propagace Československého státního filmu a v letech 1959 - 69 redaktorem tzv. branných časopisů Signál a Střelecký sport a armádního týdeníku Obrana lidu.
Irčan se podílel se na rehabilitaci díla Jaroslava Foglara – Jestřába, po zákazu vydávání jeho knih v roce 1948. V roce 1966, díky Irčanovi, vyšlo cca 30 ukázek z nové Jestřábovy knihy Kronika Ztracené stopy na pokračování v časopise Signál a v roce 1967 kniha konečně vyšla v armádním nakladatelství Naše vojsko.
Na konci roku 1968 poskytl Irčan rozhovor ostravskému časopisu TRAMP, který jej publikoval v lednovém čísle v roce 1969. V rozhovoru vzpomínal i na vznik své přezdívky:

„Snad se už přesně nepamatuji, jak jsem přišel ke své přezdívce. Jednoho dne mi tak kamarádi začali říkat a už mi to jméno zůstalo. Myslím, že to bylo v době bojů o svobodu Irska. Vzrušoval nás tehdy boj Irů za samostatnost, hodně jsme o něm debatovali a s opravdovým pohnutím jsme sledovali osud starosty jednoho z irských měst, který na protest proti brutalitě Angličanů zahájil ve vězení hladovku a jehož Angličané nechali zemřít hladem. Nemýlím-li se, trvalo to osmapadesát dní… Snad právě v těchto vzrušených debatách jsem si svou přezdívku vysloužil.“

V armádním (!) týdeníku Obrana lidu Irčan v letech 1965 - 69 řídil trampskou rubriku Z údolí osad. Úlohu této rubriky a její smysl už před pár lety popsala Jaroslava Šálková – Kavče v článku Legenda Irčan ve svém Trapsaveckém deníčku:

„Irčan bojuje proti kovbojíčkům, poučuje začátečníky o "trampské abecedě", zastává se trampů, kde se dá. Používá přitom těžko napadnutelnou metodu ohlasu čtenářů, z hlediska armádního týdeníku názorů budoucích nebo minulých vojínů základní služby. Rekordní přísun ohlasů byl v roce 1968, tehdy do rubriky dorazilo 1800 dopisů!

Irčan píše významné články "Interview o lesní moudrosti", "Rozjímání nad ohněm", "Čaj s příchutí jehličí", "Malá noční zamyšlení", "Sedánka v osadě Kamarád" a kultovní "Večer v Andyho lágru". Dva Irčanovy články byly pro tramping šedesátých let obzvláště důležité. První, "Trampové, co vy na to?" prozíravě oddělil v očích veřejnosti a úřadů "slušné" trampy od těch druhých, které si jako nelichotivý a pokleslý obrázek československé mládeže vybral západoněmecký Stern. Druhý významný článek od Irčana, "Malá trampská encyklopedie", odpověděl trampům na ožehavé otázky té doby. Irčan požádal pracovníky hlavní správy Veřejné bezpečnosti, aby sdělili, jak je to s předkládáním občanek, nošením domovenek, skautských lilií a nožů, a zda mají orgány právo prohlížet chaty a trampská zavazadla. Článek pomohl mnoha zelenáčům ujasnit si, na co mají jako občané právo.“

V rozhovoru pro časopis TRAMP Irčan vzpomenul na temnou dobu na přelomu padesátých a šedesátých let a na úlohu této rubriky v době boje o rehabilitaci trampingu:

„Ale pak přišla doba temna, doba pronásledování trampingu. My, kteří jsme si hráli na vlastním písečku, jsme o tom zpočátku nevěděli. A když jsme se o tom dověděli … Krucifix, cožpak při nějaké nespravedlnosti může pořádný chlap držet hubu a stát stranou? Pravda, nebylo to jednoduché ani lehké, ale bylo nutno skončit s idylkou osamocených toulek a dát se zase do boje. Běhat, mluvit, přesvědčovat, psát. Znovu a znovu, s nekonečnou trpělivostí. Trampy, alespoň bývalé, najdeš všude. I na velmi vysokých místech. A žádný z nich – i když už snad přestal jezdit – nepřestal cítit trampsky. Snad proto, že patřím mezi první trampy, že jsem se s většinou průkopníků trampingu znal, se práce začala dařit. Ale znovu bych chtěl podotknout, že to nebylo přece jen tak lehké. Byli i tací, kteří se báli pozvednout hlas, ale většina přislíbila pomoc. Začal boj o rehabilitaci trampingu. A tady by bylo nutno vysoce ocenit porozumění redakce Obrany lidu, která nám vyšla vstříc a dala nám místo pro rubriku „Z údolí a osad“. Sám nevím, kolikrát byl šéfredaktor Obrany volán na kobereček, kolikrát musel za nás bojovat, kolikrát se serval, jen aby byla rubrika zachována. A nejen on, celý redakční kolektiv Obrany se za nás postavil a na to by v historii trampingu nemělo být zapomenuto. Boj o rehabilitaci trampingu a proti přehnaným a tvrdým zákrokům proti trampům byl záležitostí dlouhodobou, vyžadoval si mnoha intervencí a zákroků, ale občas přece jen skončil dobře. Jistě. I teď občas místy dojde k přehmatům, ale ty – pokud máme přesně zjištěny okolnosti – jsou řešeny a uváděny na správnou míru.
Jsem šťasten, že Obrana lidu nám stále dává místo pro naši rubriku. Je sice malá, velmi malá, ale myslím, že už udělala kus poctivé práce a že i dnes má právo říct svůj názor. Proto tam uveřejňuji i názory, s nimiž sám třeba nesouhlasím. Zpravidla jsou uváděny pod titulkem Bez komentáře. Myslím, že právě tato – do určité míry by bylo možno říct velkorysost – učinila rubriku tak čtenou. O její oblibě svědčí i to, že v minulém roce do ní došlo téměř dva tisíce dopisů, a to není právě málo.“

Irčan je pohřben v Kytíně u Mníšku pod Brdy, a v našich trampských srdcích by měl zůstat jako vzor poctivého novináře, který vždy hájil pravdu a vždycky zůstal trampem. Ostatně o tom, se mohli trampové znovu přesvědčit před cca patnácti lety. V roce 1998 vyšla ve dvou číslech trampského časopisu Puchejř na pokračování jeho reportáž Krvavý potlach – o zákroku bolševické Veřejné bezpečnosti 6. července 1963 na potlachu T. O. Vlčice u Jetřichovic na Děčínsku. Tuto reportáž Irčan napsal a otiskl ihned, jak to uvolnění politických poměrů dovolilo. Což bylo až pět let po této události, 6. dubna 1968 v č. 14 časopisu Signál.

Na jaře 1969 poskytla rozhovor časopisu TRAMP i Irčanova manželka Zdeňka. Vyšel v červnovém čísle a je ukončen její odpovědí na otázku: Jak pohlížíte na dnešní trampskou generaci a co jí přejete? Ta odpověď je poučná i dnes:

„V době, kdy se tramping začal opět znovu rozvíjet a když se začalo opakovat to, co jsme už kdysi zažili za Kubáta, postavil se Irčan nesmlouvavě za mladou trampskou generaci a snažil se pomáhat, jak mohl. Konečně to znají kamarádi už z trampské hlídky, která vznikla v Obraně lidu v roce 1965.

Často se Irčan zamýšlel nad typem českého trampa, který sice název převzal od trampa amerického, ve skutečnosti má s ním velmi málo společného. Americký tramp a hobo byli vlastně vyděděnci společnosti, odsunutí až na její okraj. Náš tramp je zjevem výhradně českým a nevyskytoval se ani v minulosti v žádné formě a není ani v současnosti nikde jinde na celém světě.

Český tramp měl vždy blíže ke Švejkovi, dovedl se smát paďourům a dovedl, třeba jen vtipem, ale tvrdě proti nim bojovat. Zalistujte si někdy ve starých číslech „Trampa“ z třicátých let a poznáte, že humor a vtipy jsou většinou situační, že vznikaly přímo na osadách a jsou tak typicky české, švejkovské a neopakovatelné, zvláště tehdy, když útočí, brání se vtipem nebo ironizují. Bylo to snad tím, že tramping naší doby byl skutečně hnutí. Kolik jen básníků, spisovatelů, kreslířů a malířů začínalo okolo trampského tisku. Znali jsme velmi dobře dnešní těžkosti okolo tiskáren a tisku vůbec, ale přece se nám někdy s Irčanem zdálo, že těm dnešním mladým chybí ten bývalý elán, ta útočnost, ironie a vtip.

My jsme to, pravda, měli jednodušší proto, že tramping byl tehdy záležitost těch mladých. Generace starých trampů tehdy neexistovala, nebyli ani chataři, ani táborníci – a hlavně tehdy jsme táhli všichni za jeden provaz. A právě tohle přeju všem příštím generacím, kterých bude jistě ještě hodně a moc mne mrzí, že už se nedočkám – jako se nedočkal Irčan – jak se bude český tramping v příštích letech vyvíjet.“

Po Irčanově smrti rubriku Z údolí osad vedla jeho manželka Zdeňka, která stála, spolu s Vlastou Štefanovou - Briggi, v roce 1971 u zrodu trampské literární soutěže TRAPSAVEC. První ročník soutěže byl vyhlášen právě v rubrice Z údolí osad, nedlouho poté byla tato trampská rubrika v Obraně lidu zrušena.
Řada Irčanových dobrodružných románů ze 40. let vyšla v 90. letech v reedici, bohužel ani po padesáti letech se čtenáři nedozvěděli, že pod anglicky psanými pseudonymy je skryt český publicista, spisovatel a tramp Irčan.
V roce 1969 na něj v nekrologu vzpomněl trampský publicista Rudan Noha z Klubu trampů - Londonovců, autor publikace o historii trampingu v letech 1918 - 1968 Odlesky táborových ohňů, těmito slovy:

„Poznal jsem Irčana před více než čtyřiceti lety na Brdech v tehdejší chatě zvané Havírna. Vím dobře, jak Irčan miloval brdské lesy, kde měl i svůj ranč, na kterém často vítal staré i mladé kamarády s láskou a upřímností jemu vlastní. Na Brdech prožil Irčan nejkrásnější dny svého bouřlivého života s věrnými a statečnými kamarády typu Brochese, Packarda, Šéfa a jiných. Ti odešli na věky již před čtvrt stoletím. Padli ve službách vlasti, svobodu a lidská práva. Jejich ideálům zůstal Irčan věrný do posledního dechu.“

K Rudanově charakteristice Irčanova života a díla není ani po pětačtyřiceti letech co dodat.

Petr Náhlík - Vokoun
T. O. Suché studánky

Joe-ova prohibiční povídka

Jmenoval se Joe.
Rozvážně se na mě podíval, pomalu přemístil chuchvalec tabáku v ústech na druhou stranu, potom s veškerým klidem, jakého je schopen starý námořník, mně plivl těsně vedle špičky boty a pak pomalu řekl:
„Hm, jó, tak ty seš teda Čechoslovák. Hm well. Já znám móóc dobře Čechoslováky. Eh trés bien. Taky sem se dvěma zažil jedno krásný dobrodružství. To se ti jednou – bylo to takle na konci léta – lavírujem na naší starý skořepině – menuje se „Dehtová Markéta vždy vítězná´ čili „Navzdory všem bouřím plujem" aneb „Námořník vždy statně o bouřích stál" – hezký meno co? Řeknu ti ale, že sem stará mořská krysa, ale na lepší skořápce sem se vod tý doby eštěnelavíroval, na mou duši. Jó, tak abych pokračoval: „Tak se lavírujem se řáckym nákladem whisky, ginu, absintu a podobnýma pochutinama, co by novodobí piráti – pašeráci alkoholu do suchý Ameriky. Mužstvo se skládalo ze samejch zkušenejch mořskejch
vlků. Všichni sme měli už několik cest kolem světa za sebou a všichni sme chtěli chlastat přemnoho – johoho.
Ta stará vyschlá mumie, dlouhej kapitán Mc Carty, mnul si už ruce při pomyšlení na vohromnej zisk, kerej nás čeká při prodeji propašovaných lihovin – když v tom – hrom do toho – se na vobzoru vobjeví škuner těch všivejch prohibičníků. – ´S neviděl ten fofr s jakým sme si to cajdali zpětně včetně zemský dávky. Bylo to ale marný.
S těžkým srdcem votvíráme kabinu, jejíž o obsah nám vynese – o finanční ztrátě nemluvě – každýmu aspoň tři metry v Sing-Singu – ale co to – po kořalce ani stopy – jen po zemi se válej prázdný flašky a vzadu v rohu sou rozvalený dva ouplně neznámý chlapi a vožralý jak slívy. Slepí pasažéři.
Prohibičníci vodtáhli s dlouhým nosem.
Hm, jó, ale měli ti chlapi správnej průvan v chřtáně. Já sem sice stará mořská krysa – (při tom si Joe spokojeně odpliv) – a že dovedu chlastat přemnoho, johoho, ale todle byl vejkon před kerym sem uctivě smeknul. A vod tý doba mám Čechoslováky moc rád.
Možná, že je znáš dyž seš z Prahy – počkej mám tu jejich fotografie ten jeden se menuje... tady je to napsaný ... A-a-a-an-ančik a ten druhéj me- Melíšek – skočím mu do řeči .. No jo, Ančík a Melíšek, dva statní borci, kteří nikdy na mezinárodním foru nás nezahanbí. Ančík a Melišek, to stačí.
Irčan (Tramp č. 1/1929)

O vzniku trampské hymny – Vlajky

Červánky dohasínají, šero houstne a mřížoví stromů pozvolna splývá v jednolitý celek. Prastaré borovice na stráni zpívají věčnou píseň. Jen tomu, kdo rozumí jejich řeči, se zdá, že je stejná jako včera nebo před staletími. Ale zasvěcenci v ní poznávají vždy jiný nápěv, vždy jiná slova. Slyší housle, hoboje i flétny.
Blíží se chvíle, kdy je třeba vytrhnout se z opojení a zažehnout oheň. Jedinou sirkou, svitkem březové kůry. Malý indiánský ohýnek. A do zpěvu borovic a stříbrného cinkotu padajících kapek z promáčeného mechu se vmísí praskot hořících větviček. Tichounce preludují kytary. Tichounce, aby splynuly s kouzelnou písní, která rozechvěla příroda.
Je časné jaro roku 1929. Jsme ještě mladí, velmi mladí. Ze tmy se vynořuje opozdilec Packard, pozdější „generál Packard“, a plameny se odrazí na jeho výrazné tváři. „Honza Korda,“ řekne tak o hodinu později, „složil novou písničku“. V té jarní noci jsme poprvé slyšeli „Vlajku“. Pozorně jsme naslouchali jejím slovům a pojednou, aniž bychom si co řekli, jsme vstali. Snad něco podobného prožívali i druzí kamarádi z naší početné trampské rodiny. Jak jinak si vysvětlit, že se „Vlajka“ stala trampskou hymnou? Bez diskusí, bez hlasování: je pro nás písní nejkrásnější.
Irčan (1967)

Cisko Kid se vrací

V posledních letech se poštovní doručovatel zrovna nestrhá poštou, která dochází na mou adresu. Sem tam mi někdo pošle pohlednici z dovolené nebo zahraniční cesty, pak to bývají letáky, upomínky – a to musím přiznat, bývá dost často, ale ne zase příliš často – a zřídkakdy dopis. Přátelé, kteří mi zbývají, se vyznačují stejnou nechutí k psaní dopisů jako já, a proto jsem tu podlouhlou obálku dost pozorně prohlížel: rukopis se mi zdál jakýsi povědomý, ale za nic na světě jsem si nemohl vzpomenout, kdo z mých známých takhle psal. Podle poštovního razítka byl dopis odeslán z Karlových Var. Že by tam byl někdo ze známých na léčení? Ale to by spíš poslal pohlednici, a kdyby to byl zvlášť dobrý známý, tak bych předem věděl, že tam pojede.
Obracel jsem dopis ze strany na stranu. To je taková hra, které se oddávám, když nemám nic lepšího na práci. Snažit se uhodnout, kdo vám to píše, a když myslíte, že to víte, tak se snažit uhodnout – alespoň přibližně – obsah dopisu. Starého mládence, jakým jsem, už nečeká moc překvapení a tak se mi tahle hra většinou daří. Tentokrát jsem byl vedle. Asi přece jen stárnu, pomyslel jsem si, když jsem rozřezával obálku, už mi to přece jen tak nemyslí jako dřív. Ještě jsem se však nechtěl vzdát. Vytáhl jsem složený list, neotvíral jej a znovu jsem přemýšlel. Skoro půl hodiny. Pak jsem to vzdal.
Myslím, že mi brada trochu poklesla a že jsem vyhlížel jako debil, když jsem vytřeštil oči na značky, jimiž byl list hustě popsán. Indiánské písmo, ale ne takové, jaké najdete v každé trochu lepší skautské příručce, ale odžibvejské písmo, nefalšované odžibvejské písmo, obohacené značkami, které jsme si sami vymysleli. Totiž my, kteří jsme si před desítkami let říkali Odžibvejci. Dopis psaný tímto písmem, jsem nedostal už … počkejme … opravdu, je to už čtvrt století!
Odžibvejci!
Před takovými pětačtyřiceti léty skautíci, kterým se jaksi znechutilo hrát si na vojáčky, se rozhodli osamostatnit se a jezdit na vlastní pěst bez požehnání organizace. Stali se tak vlastně průkopníky trampingu. Tehdy nás zahrnovali pod pojem divocí skauti, označení tramp přišlo až později, teprve když u nás vyšla Londonova „Cesta“ a my sami jsme si říkali Odžibvejci. Podle Longfellowova eposu Hiawatha.
V hlubokých brdských lesích, v zákoutích, kde tehdy po celý rok jsi kromě zvěře nepotkal živáčka, bylo naše pokorné království. Znali jsme v něm každou stezku zvěře, každou úžlabinu, rokli, každý kámen. Mohli jsme tu chodit se zavřenýma očima, aniž bychom klopýtli. Nikdy jsme nenosili baterky. Indiáni je přece také neměli. Učili jsme se pohybovat lesem, aniž by nás bylo možno zaslechnout.
Odžibvejové!
Před pětačtyřiceti léty nás bylo sedm, před pětadvaceti jsme z původního kmene zbývali čtyři, a teď jsme už jen dva. Já a Frank, kterému se tehdy říkalo Zrzek. Tenkrát ho to mrzelo, ale dnes by byl rád, kdyby byl alespoň zrzavý. Moc mu toho na hlavě také nezbývá.
S Frankem jsem však mluvil včera, rozloučili jsme se na nádraží po návratu z čundru, pak, tohle by určitě nebyl jeho styl. Ten by určitě nepsal odžibvejským písmem, ostatně a zcela určitě by se vůbec nenamáhal psaním, ale raději by zatelefonoval. Ale kdo tedy … Když už jsme jen my dva, kteří tohle písmo, správněji bych měl říct písmo doplněné o znaky, které můžeme znát jen my, mohl napsat?
Vidím, že mi to dělá potíže, mnoho těch značek jsem už zapomněl, musím jejich význam dolovat ze závitů šedé mozkové kůry, a tak se raději nejprve podívám na konec dopisu. Teď určitě vypadám notně pitomě. Tohle přece je značka Karla Jeřábka, kterému jsme říkali Cisko Kid.
Ale to je pitomost!
Cisko Kid byl přece sestřelen v letecké bitvě o Anglii a zmizel beze stopy někde ve vodách Kanálu! Tohle může být jen pitomý vtip. Ale na druhé straně kdo – kromě Zrzka – může znát značku, kterou se Cisko Kid podepisoval? Prakticky nikdo, kromě mne. A já tenhle dopis nepsal, to vím určitě.
A tak se rozhoduji k jedinému, co je asi nejsprávnější. Než však mohu zvednout sluchátko, zařinčí zvonek telefonu. Je to Zrzek. Ne, ještě ten dopis nerozluštil, zatím jen ví, že je podepsán značkou Cisko Kida. Značkou kamaráda, který zahynul před čtyřiadvaceti lety, přesně 24. září 1943. Vzkaz ze záhrobí? Blbost, které dnes neuvěří malé dítě, natož já, docent slavné University Karlovy, nebo Zrzek, jehož exaktní myšlení ho přivedlo na dráhu profesora ekonomie. Přes toto životní povolání jsme však v hloubi duše zůstali romantiky, věrnými jedinému způsobu, jímž je možno u nás holdovat romantice – trampingu. Zrzek tomu s úšklebkem říká postpubertální romantika. Ale Zrzek si rád nasazuje masku cynika. Oba milujeme hluboké lesy, lesní tůně a bublající potůčky. Hodiny vydržíme ležet na břehu tůně a pozorovat třeba raka, jindy ležíme na převislé větvi nad mraveništěm a veverky kolem našeho campu nám důvěřují tak, že se s námi hašteří a spílají nám – pravděpodobně sprostě – když jim zapomeneme přinést burské oříšky. Až příliš často se vracíme do brdských lesů, ale – aniž bychom o tom mluvili – nikdy nezabloudíme tam, kde před pětadvaceti lety …
Pokládám telefon a vracím se ke stolku, beru do ruky záhadný dopis a uchyluji se s ním do ušáku, který mám z celého bytového zařízení nejraději. Jsem poněkud vyšinut a nalévám si do sklenky koňak, ačkoli jinak doma nepiji. Zvlášť ne sám. Je tu vlastně pro hosty, ale těch je tak málo, že láhev tu stojí asi rok a je víc než poloplná. Nacpávám si lulku, to také zpravidla dopoledne nedělám a začínám luštit. Ze začátku mám potíže, ale pak najednou to jde docela dobře. Jako bych podobný vzkaz již kdysi četl. Každý z těch znaků má svůj přesný význam, i když některé z nich nelze tlumočit jednoznačně.
Konečně dopis odkládám a znovu si zapaluji vyhaslou lulku. Ten, který se podepsal jako Cisko Kid, v něm přikazuje, abych se devatenáctého prosince dostavil, do starého lágru Eldorádo. Je tu určena hodina i cesta, kterou tam mám jít. Azimut je naprosto přesný a najednou si uvědomuji, že vyznačuje stejnou cestu, naprosto stejnou, jakou jsem šel před pětadvaceti lety. Proboha, vždyť tehdy bylo také devatenáctého prosince! Jak to, že jsem na to nepřišel hned? Vždyť přece tohle datum – devatenáctý prosinec 1942 – mi nikdy nevymizí z hlavy! Tehdy přece …
Srdce se mi divoce rozbušilo, zdá se mi, že ho cítím až v hrdle.
Tehdy byl také všední den, a jak to již v prosinci bývá, brzy se stmívalo. Jak to, že jsem na to nepřišel hned? Tehdy jsem přece dostal stejný dopis a – nemýlím-li se – jeho obsah byl skoro stejný! Rozdíl je jen v tom, že tehdy byl vzkaz napsán na březové kůře, kterou jsem hned po přečtení spálil. To patřilo k věci. I když jsme tehdy byli v konspiraci zelenáči, přece jen jsme věděli, že žádná písemnost se nesmí schovávat, že se musí hned zničit.
Vzrušeně běžím k telefonu. Ano, Zrzek svůj list také rozluštil. Místo schůzky je stejné, jen hodina odjezdu je jiná, stejně jako trasa jeho cesty. Tak tomu bylo i před pětadvaceti lety. Já mám jít z Řevnic, u Skalky vystoupit na Hřebeny a pak podle přesně vyznačeného azimutu jít až do starého lágru. Zrzkův výchozí bod jsou Všeradice. Ale i jeho cesta se naprosto shoduje s cestou, kterou šel před pětadvaceti lety!
Nemusíme vzpomínat.
Bylo nás tam tehdy sedm. Cisko Kid, Zrzek, Cody Činkašgúk, Had, Unkas a já. A pak ještě jeden, jehož jméno od té doby žádný z nás už nevyslovil. Ten se však nikdy nemůže vrátit, to víme naprosto určitě. Ostatně Cisko Kid také ne. Od té doby, co jsem se dozvěděl o jeho smrti, nejím mořské ryby. Jistě, je to hloupost, ale prostě nemohu. Je to silnější než já.
V Praze z původních sedmi žijeme jen dva, ostatní rozvál život po všech koutech republiky. Jen málokdy se setkáme, a když, tak nikdy nemluvíme o tom, co tehdy bylo. A nikdy o tom nepadne zmínka ani mezi mnou a Zrzkem. Jako bychom tu noc definitivně vymazali z paměti. Ani pořádně nevím, ostatně Zrzek také ne, kde ti čtyři žijí, natož abychom věděli, zda mají telefon. Takže se jich nemůžeme zeptat, zda také dostali pozvánku. Stejně není na to dost času. Dnes je přece sedmnáctého …
Dělá mi to trochu potíže, protože mám devatenáctého program, který budu muset narušit, ani Zrzkovi se to moc nehodí, musí odřeknout přednášku, ale shodneme se. Pojedeme. Když pro nic jiného, alespoň proto, abychom zjistili … Oba však shodně pokládáme za nevkusné podepsat se značkou mrtvého kamaráda. Trochu se té výzvě posmíváme, pokládáme to za teatrální, ale myslím, že Zrzek se moc dobře necítí. Já určitě ne, ale jsem zvědav – a zvědavost mi už v životě zavařila moc nepříjemností – co to všechno vlastně znamená.
No jo, je to pětadvacet let, jubileum by tedy bylo, zaokrouhlené, ale na takovéhle výročí by člověk raději zapomněl.
Je to tak trochu záhadné.
Celou historii může znát jen šest lidí, dva z toho můžeme škrtnout, tak kdo z těch zbývajících čtyř? Cody se oženil, má čtyři děti, takže se má co ohánět, ten by na takový nápad jistě nepřišel. Had? Sotva. Chytil se, jak jsem slyšel, alkoholu. Ačkoli u alkoholika člověk nikdy neví.
Činkašgúk zpohodlněl, ztloustl, a nemá zájem o nic jiného než o filatelii, takže i toho s největší pravděpodobností můžeme škrtnout. Takže zbývá jen Unkas. Ale i to se nezdá. Měl před několika lety havárii, kulhá a na dlouhé pochody už dávno není. Tak kdo, ke všem čertům? Nehledě k tomu, že ti čtyři by vzkaz jistě napsali běžným písmem a ne obrázkovým!
Ať to probíráme, jak chceme, nic nám nevychází. Jen Cisko Kid, ale to je nesmysl, protože mrtví nepíší ani běžným ani odžibvejským písmem.
Zrzek, ačkoli záhadu zlehčuje, jak může, podlehne zvědavosti. A tak devatenáctého nasedáme do vlaku. Podle příkazu mám jet dřívějším vlakem, Zrzek až následujícím. Čert ví, co v tom je, ale poslechneme. Snad proto, že je to stejné jako před pětadvaceti lety.
I cesta je stejná. Jen dech je kratší, a když stoupám zkratkami ke Skalce, znatelně zvolňuji tempo. Sníh křupe pod nohama, přimrzává a v lese je kalné šero. Předstírám, že mě zaujalo monotónní odkapávání kapek z mechu, nasáklého vodou: ostatně je to zvuk, který mám mnohem raději než hrací hodiny a ty mám nějak rád! To „ding, dang, dong,“ člověka uklidňuje. Zní to jako stříbrní zvonky, nemohu se té hudby nabažit, odtrhnout se od ní.
Je však možné, že si to jen namlouvám, abych prodloužil chvíli odpočinku. Na větvi se usadila sýkorka, zvědavě kroutí hlavičkou, pak mě doprovází hezký kus cesty.
Jde se mi lépe, asi jsem nabral druhý dech.
Tahle paseka je tu docela nová, mám vztek, že takhle plundrujeme lesy, člověk by byl nejraději, kdyby se vůbec nekácelo. Zase se zastavuji a skoro nedýchám, i když ty dvě srnky na okraji ojíněného lesa vypadají tak kýčařsky. Ale to už jsem na Hřebenech, teď se to rázuje! Sníh pod nohama křupe, musím si oprášit čepici, na kterou mi poplašená veverka shodila kupku sněhu.
Ale to už jsem na Zlatém návrší, scházím dolů ke Spálence, pak zase šplhám na Hřebeny – je to trochu zbytečné, ale tak je to určeno v azimutu – přecházím je, vyhýbám se strži, jdu úzkou pěšinou a tady by měla být stezka, která mě zavede do starého lágru. Dávno zmizela, zarostla, ale mám ji jak vrytu v paměť, že nemohu zabloudit. Jen se musím chvílemi prodírat nebo – je-li křoví příliš husté – obcházet. Snažím se potlačit stále vzrůstající vzrušení.
U vchodu do starého lágru jsou stopy. Je to tu udupané, ale nejsem tak špatný stopař, abych nepoznal, že tu byla jen jedna osoba. Kdosi se tu snažil, a celkem úspěšně, vzbudit dojem, že tu bylo víc lidí. Když ho to baví …
Nebyl jsem tady pětadvacet let, ale moc se tu nezměnilo. Vysoké náspy po obou stranách vedou do dávno opuštěného lomu, který dosloužil už někdy v minulém století: prostor se rozšiřuje, vytváří plošinky a zákoutí, úžlabinky a malé rokle, porostlé křovím. Jdu rovnou k místu, kde jsme kdysi lágrovali. Ostatně vedou tam i stopy. Zase úzký vchod, pak se to rozšiřuje jako amfiteátr. Je uzavřen skalními stěnami. Pod tou vyšší je ohniště. Stejně jako tehdy.
I bez těch stop by bylo zřejmé, že tu někdo nedávno byl. Kamenné sedačky kolem ohniště jsou zbaveny sněhu, je na nich rozprostřeno chvojí, na ohništi je připravena hranička a přesně tam, kde má být, je hromada nasekaného dřeva.
Volám, ale nikdo se neozývá.
Stopy tady končí, ale protože ten, kdo je tu zanechal, se nemohl vypařit do vzduchu, je zřejmé, že se po nich vrátil. Shazuji tornu, jakou za první světové války měli američtí vojáci a která mne doprovází již pár desítek let, vyndávám z ní starou kochkisnu (v tomhle názvosloví jsme konzervativní) a jdu pro vodu. Vím, mohl bych zjistit, kam ten, který tu zanechal stopy, odešel, ale nějak se mi nechce.
Stranou od velkého ohniště, určeného k slavnostním příležitostem, rozdělávám skromný ohýnek, dávám nad něj kochkisnu s vodou a začínám opékat vuřty. Obligátní vuřty, které se mi za dlouhá léta nepřejedly. A rozvažuji, zda mám udělat kafe – slyšíte, kafe, žádnou kávu – nebo čaj. Samo sebou vyhraje to kafe. Právě se chystám zapálit si lulku, když zaslechnu zapraskání. Ne moc silné, ale vím, že někomu praskla pod nohou větévka. Tvářím se nevšímavě, ale koutkem oka vidím, že ve vchodu do lágru se objevil Zrzek.
„Sám?“ ptá se.
Mlčky přikývnu.
„A co ty stopy?“
Kdepak, starý stopař se nezapře.
„Někdo tu byl přede mnou, ale zmizel,“ vysvětluji a nalévám mu kafe. „Připravil dřevo, ale jinak nic.“
„Kam šel?“
Pokrčil jsem rameny: „Nevím. Nechtělo se mi bloumat kolem, měl jsem hlad. Však on se vrátí …“
Mlčíme.
Zrzek si opéká vuřty, pak pije kafe a zapaluje si cigaretu. Jako by ticho houstlo. Jsme zvyklí třeba několik hodin nepromluvit ani slovo. Pán bůh ví, kdo řekl, že nepromluvit a přece si rozumět je velké umění, ale my se Zrzkem tohle umění ovládáme. Snad právě proto naše kamarádství vydrželo tak dlouho.
Šeří se, když zaslechnu supění. Hele, Činkašgúk! Je trochu tlustší než posledně, jeho tvář září jako měsíc v úplňku, a když shazuje tornu, funí jako hroch.
Přišel od Všeradic.
Ukazuje nám dopis.
Jeho obsah je stejný.
Zjišťujeme, že i jeho dopis byl odeslán z Karlových Var.
Unkas se sem dobelhal z Voznice a Cody přišel od Drahlovic. Had měl delší cestu, musel jít z Mokrých Vrat přes Smaragdové jezírko. Ten, kdo mu určil cestu, asi neví, že Had už dávno není tím chodcem, jakým býval. Alkohol tady vykonal své.
Teď nedůvěřivě koukáme jeden na druhého, porovnáváme dopisy. Ti čtyři tam mají poznámku, která v dopisech Zrzkovi a mně není: „Přijď docela určitě! Je to v tvém vlastním zájmu!“
A všechny čtyři končí stejnými iniciálami: C. K.

Ale to už je docela tma. Sedíme kolem ohně, plameny poskakují po skalních stěnách a rudnou na zasněžených smrcích a my stále ještě nevíme, proč jsme sem vlastně přišli. A kdo nás svolal. Myslím, že ani jeden z nás se necítí příliš dobře.
Je už pozdě, než abychom se vydali po stopách, které zanechal ten, který přišel před námi. Snažíme se nedávat jeden před druhým najevo podivnou úzkost, kterou pravděpodobně cítíme všichni. Nemluvíme o tom, co se tady událo před pětadvaceti lety, ale je nám, jako by stín toho osmého, který tu byl tehdy s námi a který odtud neodešel, byl někde vedle nás. On sám tu být nemůže, už bychom sotva našli místo, na němž jsme ho zahrabali: zamaskovali jsme je opravdu důkladně!
Jak to tehdy vlastně bylo?
Tam, u skalní stěny stál tehdy muž s rukama spoutanýma za zády, my jsme seděli kolem ohně, tváře obrácené k němu a …
Byla to tehdy doba, v níž nemělo slitování místo. Doba, kdy na zradu byl jediný trest. Doba, kdy nebyl čas na změkčilost a citlivůstkářství. Každá měkkost zákonitě znamenala smrt. A možná i několika desítek lidí.
A ten, který tehdy stál u skalní stěny, věděl, co ho čeká. Věděl, a přece skuhral o slitování. Někdy se ještě probouzím uprostřed noci a mám před očima jeho tvář, zkřivenou strachem. A jako bych odkudsi z dálky slyšel jeho chvějící se jekot.
Ne, nezemřel hezky. Ošklivě.
Ale, ani to, co udělal, nebylo pěkné.
V takových chvílích si skoro vždycky vzpomenu na Raskolnikova, který sám sebe přesvědčoval: „Co se stalo? Nic! Zabil jsem veš. Odpornou lidskou veš!“
Hlasoval jsem pro smrt.
Byl to řádný soud, i když jen partyzánský.
Byl ustaven na zákonech války, po zákonech podzemního boje.
Rozsudek nebyl vyřčen podle zákona oko za oko, zub za zub, ale po zákonu života. Bylo třeba chránit nejen sebe, ale i jiné.
Dodnes mi nejde do hlavy, že Jan Hrázek – byl to hajný a zrádce – který měl na svědomí hodně lidí, se nakonec přiznal k tomu, že udal některé lidi ve vsi, ale za živý svět se nechtěl přiznat k tomu, že má na svědomí i naše kamarády.
Honzu Mrštíka i Karla Přádka.
Nádherné kluky. Opravdové hrdiny. Mohli mluvit, ale ani gestapo jim nerozvázalo jazyky. Honza skočil pod popravčí sekyrou, Karla utloukli…
Hajný Hrázek zavinil smrt mnoha lidí a mohlo mu být jedno, zda se přizná i k tomu, že Honza a Karel… Musel vědět, že stejně nemá naději. Tak proč se nepřiznal? Proč se zapřísahal, že v tom nemá prsty? Přece mu muselo být jasné, že nic horšího než smrt ho už čekat nemůže.
Tohle proč, to nekonečné proč zůstalo a připadá mi někdy jako noční můra.
Ani si neuvědomujeme, že už hezkou chvíli mlčíme. Možná, že druhým táhnou hlavou stejné vzpomínky. Náhle si uvědomuji, že tehdy byla situace skoro stejná. Také tehdy nás bylo kolem ohně šest a čekali jsme na Cisko Kida, který nás svolal a určil, kterými cestami sem máme přijít.
Opakuje se to po pětadvaceti letech. A podpisy na dopisech jsou stejné jako tehdy: značky Cisko Kida na dvou listech, na čtyřech iniciály C. K. Ale to je přece nesmysl, naprostý nesmysl. Blbost! A přece to tu je: jen s jediným rozdílem – tehdy jsme listy hned po přečtení zničili.
Jako teď to vidím.
Čekali jsme hodně dlouho než se tehdy Cisko Kid objevil. Nešel sám. Hlavní samopalu před sebou postrkoval spoutaného muže s roubíkem v ústech. To už jsme delší dobu tušili, že hajný Hrázek je zrádce, že udává naše lidi. Pak už jsme měli skoro jistotu, když ve vsi zatkli kováře Navaru. Trochu se podnapil a v hospodě vedl řeči, jaké nacisté neměli rádi. Zatkli tehdy osm lidí, kteří byli v hospodě, když si kovář pouštěl hubu na špacír. Za měsíc propustili hajného Hrázka, ostatní si tam nechali. Kováře popravili, ostatní se dostali do koncentráků. Jeden jediný z nich přežil a po válce se vrátil. Ne na dlouho. Za měsíc zemřel.
Bylo tu víc takových podezřelých okolností, především to, jak se Hrázek otáčel kolem barona Neugolse, který tady v lesích zabral loveckou chatu a o němž jsme věděli, že je gestapák. Hrázek mu dělal poskoka.
Divné bylo, že gestapo sebralo zrovna Honzu Maršíka a Karla Přádka. Ne, že by k tomu nemělo důvod. Ale stalo se to brzy potom, co ti dva měli s Hrázkem nedorozumění. Vlastně to bylo trochu víc než nedorozumění, protože Karel, jak už byl takový pruďas, mu v hádce dvě pořádně vrazil… Nu, a pak přišli Němci, pan baron a jeho poskok měli nejlepší příležitost vyrovnat si staré účty.
Jen mi pořád nejde do hlavy, proč to tehdy Hrázek zapíral.
Jako bych znovu slyšel jeho hlas, chvějící se slzami: „Namouduši, věřte mi, já to nebyl! Já jsem o nich nic neřekl…To s tím kovářem to jó, taky Brandýska jsem udal, to nešlo nic dělat, šlo mi o krk, byli by pomlátili i rodinu, ale s tímhle namouduši nemám co dělat…“
Jak dlouho trval tehdy ten výslech?
Nemohl trvat dlouho, nebyl na to čas, ale mně každá vteřina připadala jako věčnost.
Nemohl trvat dlouho, zvlášť když tu bylo přiznání. Pak se Cisko Kid ptal jednoho po druhém na trest. Rozsudek byl jednomyslný…
Brzy potom začala být půda pro nás v protektorátu hodně horká a rozhodli jsme se zmizet. Karel se protloukl na západ, já se Zrzkem jsme se dostali do Polska, odtud jsme přes frontu přešli k našim, ostatní zůstali na Slovensku a později ustoupili s partyzány do hor. Přežili jsme to, měli jsme štěstí.
Kdosi z nás rozhrabával oheň. Jiskry, které vzlétly k temnému nebi, jakoby nás probudily ze strnulé mlčenlivosti. A právě v té chvíli se kdesi nad námi ozvalo:
„Zdravím vás, pardi!“
Myslím, že v té chvíli by se v nás krve nedořezal. Nahoře na okraji skály, přímo nad námi, stála temná postava, v jejímž hlase nebylo možno mýlit se. Byl to hlas Cisko Kida, snad o poznání hlubší než kdysi, ale byl to jeho hlas! I postava, pokud jsme mohli poznat v mihotavé záři plamenů, byla stejná.
Muž, který před čtyřiadvaceti lety zahynul, šplhal teď po příkré skalní stěně. Bravurní kousek, který z nás nesvedl nikdo jiný než on.
Kousal jsem se do ruky, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá. Je to tak neuvěřitelné, chvíli mám dojem, že jsem zešílel. Stejný pocit mají asi i ostatní. Ale je to opravdu Cisko Kid, živý, z masa a kostí, jak se přesvědčíme, když ho objímáme.
A pak, kousek po kousku, se dozvídáme celou historii. Pojednou si uvědomuji, že Cisko Kid měl vždycky neobyčejný smysl pro vyhrocení událostí, trochu zvrácený smysl pro dramatičnost, že nade vše miloval nečekané zvraty. Tajemnost jeho příchodu, jeho z mrtvých vstání odpovídá přesně jeho povaze.
Je v tom hodně nečekaného a neuvěřitelného, spousta náhod a nejasností, takových deus ex machina, ale nemáme důvod nevěřit jejich pravdivosti. Byl skutečně sestřelen v letecké bitvě o Anglii.
„Teď jen stručně, podrobně vám o tom povím později, dnes musíme ještě vyřídit záležitost, k vůli které jsem se vrátil,“ říká, a my jsme tak překvapeni, že se mu – jako mnohokrát v minulosti – bez odporu podřizujeme.
Vypravuje, že jediný z celé posádky přežil zkázu letounu. Několik dní se v záchranném člunu potácel po bouřlivém moři a smířil se již s myšlenkou, že konec je neodvratný. Pak ztratil vědomí a nevěděl, co se s ním děje. Moře ho vyvrhlo kdesi na jižním pobřeží Anglie. Neměl u sebe doklady a na sobě měl jen spodní prádlo, spíše cáry spodního prádla a nepamatoval se na nic. Dokonalá ztráta paměti.
V mírových dobách by to byla menší senzace, ale za války podobných případů bylo! Tisk měl mnohem důležitější věci než se starat o takové záležitosti a lékaři na tom nebyli o nic lépe.
Protože Kidovi nic nechybělo, kromě ztráty paměti, byl po zotavení zařazen do armády, zúčastnil se invaze, pak se vrátil do Anglie a začal budovat svou kariéru. Byl přesvědčen, že je Angličan a během času se přestal zajímat o to, co bylo před tím, než ho našli na jihoanglickém pobřeží.
„Myslím, že není důležité, abych vám říkal své nynější jméno,“ řekl. „Chtěl jsem vás všechny ještě jednou vidět, probrat s vámi jednu záležitost, která je, abych tak řekl, neuzavřená, a která zasluhuje objasnění. Teď jsem Angličanem a zůstanu jím. Daří se mi moc dobře, zastávám důležité místo, ale nechtějte vědět jaké, stejně bych vám neřekl pravdu. Myslím, že až se rozloučíme, bude to navždy. A než se rozejdeme, pochopíte, že bude lepší, když se o našem dnešním setkání nikomu nezmíníte…“
Co jsme na to měli říct?
Abych si pomohl z rozpaků, předstíral jsem, že jsem plně zaujat svou lulkou. Činkašgúk, patrně ze stejného důvodu prohrabával oheň. Zrzek roztržitě mnul nezapálenou cigaretu v prstech, Unkas byl skloněn k zemi a větvičkou kreslil jakýsi obrazec v rozbředlém sněhu. Jen Had upřeně pohlížel do Kidovy tváře. Prostě jsme předstírali zájem o věci naprosto nedůležité. Ale všichni jsme pozorně poslouchali.
„Všem vám jistě už došlo, proč jsem vás pozval sem, do našeho starého lágru právě dnes,“ pokračoval Kid. „A děkuji vám, že jste přišli. Chtěl jsem vás sem pozvat už loni, když jsem dostal do ruky ty doklady, ale pak jsem si řekl, že když to mohlo čekat tak dlouho, že to počká ještě rok, aby to bylo pěkně zaokrouhlené na pětadvacítku …“
„Jaké doklady?“ zeptal se Had.
„Ono se říká, že boží mlýny melou pomalu,“ ušklíbl se Kid. „V tomto případě se osvědčilo, že melou neomylně. Hledal jsem dočista něco jiného a musel jsem se prohrabávat obrovskou spoustou materiálů z nacistických archivů. A mezi nimi jsem našel něco, co vás všechny bude zajímat. To už bylo v době, kdy se mi paměť zase vrátila, kdy už jsem věděl, kým jsem kdysi býval, ale já jsem si ten poznatek nechával pro sebe. Vedlo se mi docela dobře, a kdyby se prozradilo, že nejsem Angličan… Cizozemec by mou funkci nesměl zastávat a já jsem si ji zamiloval. Nehledě k tomu, že by to bůhvíjak dopadlo, protože to už jsem věděl příliš mnoho. A kromě toho jsem se už cítil být Angličanem. Rozumíte? Jakoby se ztrátou paměti byly zpřetrhány všechny svazky, všechna pojítka s minulostí. Neměl jsem k tomu už nejmenší vztah. Jen někdy, ale docela vzdáleně, se mi zastesklo. A spíš po lesích a místech, které jsme ve svém mládí měli tak rádi, než po lidech. Nu, abych vás nermoutil, někdy se mi zastesklo i po vás, pardi. Ale nebylo to tak silné, abych opustil všechno, co jsem si tam tak pracně vybudoval. A pak jsem dostal do ruky ty doklady. Najednou jsem věděl, že nebudu mít pokoj, dokud …
Vší silou jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že je to nesmysl, že by bylo hloupé oživovat to, co je dávno mrtvé, ale bylo to silnější než já. Nedalo mi to pokoj. A pak, jedné bezesné noci jsem pochopil, že mám-li mít ještě někdy klid, musím to dokončit. Že jsem tím povinen nejen sobě, ale i vám …“
Seděli jsme jako zkamenělí, jako by nás někdo přeměnil v žulové kvádry. Všechno bylo tak neskutečné, že jsem jen čekal, kdy jeho vyprávění pojednou přeruší povel:
„Stop! Jedeme naostro, klapka!“
Byl jsem sice jen několikrát ve filmovém ateliéru, ale teď jsem měl vtíravou představu, že jsem přítomen natáčení nějakého dobrodružného filmu.
„Pamatujete se, pardi,“ pokračoval po kratičké pauze, kterou do své řeči vložil jen pro zvýšení efektu, „na to, jak tamhle před pětadvaceti lety stál hajný Hrázek?“
Nejasně jsme zamručeli souhlas.
Cožpak jsme to někdy mohli zapomenout? A najednou všechna radost z toho, že jsem se nečekaně setkal s kamarádem, o němž jsem byl čtyřiadvacet let přesvědčen, že je mrtev, vyprchala. Proč o tom musí mluvit, když všichni na to chceme zapomenout? Co je pryč, je pryč, nač na to vzpomínat, stačí, že se to někdy samo vynoří z paměti. A to oslovení: pardi! Takhle jsme se oslovovali v dobách zeleného mládí, teď se k nám tohle oslovení nehodí!
„Vzpomeňte si, že se většinou přiznával k tomu, co jsme mu kladli za vinu,“ pokračoval Kid, „ale že nepřestával tvrdit, že nemá podíl na zatčení Karla a Honzy…“
„Proč o tom teď mluvit?“ unaveně ho přerušil Činkašgúk.
„Co teď na tom záleží?“
„Jistě,“ přisvědčil Had. „Jeho přiznání nemohlo na věci nic změnit. Nechme toho a mluvme raději o něčem jiném!“
Ani já, ani Zrzek jsme nic neřekli. Tvářil jsem se znovu, jako by vyčištění lulky potřebovalo veškerou mou pozornost, Zrzek pozorně mnul v prstech další cigaretu a zdánlivě se nestaral o to, co se kolem děje a Unkas kreslil další obrazce v rozbředlém sněhu.
„Nesvolal jsem vás proto, abych mlčel, ale proto, že vám musím říct něco důležitého,“ oznámil Kid hlasem, jaký jsme od něho nikdy neslyšeli. „Tehdy jsem byl přesvědčen o tom, že Hrázek má na svědomí i naše kamarády, i když – jak teď říkáte – to na rozsudku nemohlo nic změnit. Ale později mi to začalo vrtat hlavou. Začal jsem se v tom šťourat a pomalu jsem začal objevovat nějaké nesrovnalosti. Ne tak velké, aby bily do očí, ale přece dostatečné, aby se člověk nad nimi musel zamýšlet. Pamatujete se ještě, jak jsme připravovali vyhození mostu?“
„To jsme měli z pekla štěstí,“ zabručel Had. „Co chybělo, aby nás dostali?“
„Zachránilo nás jen to, že tehdy Unkas nepřišel na smluvené místo“ souhlasil Kid.
„Copak jsem mohl?“ uraženě se ozval Unkas. „Víte dobře, jak to všechno bylo …“
„Jistě,“ souhlasil Kid. „Byl to opravdu pádný důvod. Také jsme ho uznali. Sám dobře víš, že kdyby byl jen o trochu méně pádný, že by to tenkrát s tebou dopadlo jinak…“
„Každý si může vymknout nohu, ne?“
„Jistě,“ znovu souhlasil Kid.
„Proč sem tahat tyhle věci,“ ozval se Činkašgúk. „Sám moc dobře víš, že to bylo pro nás vlastně štěstí. Kdyby se to Unkasovi nestalo, tak nás u toho mostu všechny pochytali …“
„Nikdy jsem nepochopil, jak se to mohlo gestapo domáknout,“ zabručel Had. „Byla to přece tak pěkně připravená akce …“
„Byla,“ souhlasil Kid. „Taky mi to dlouho vrtalo hlavou. A pak najednou ta rána s Honzou Maršíkem a Karlem Přádkem. To taky nebylo samo sebou, bylo jasné, že gestapo šlo na jisto. Někdo je musel shodit. Tehdy jsme byli přesvědčeni, že za tím vězí Hrázek. Jen nám nešlo do počtu to chystané vyhození mostu. O tom Hrázek nemohl mít ani tušení. Taky to popřel. Ale nepřiznal se ani k tomu, že by shodil Karla a Honzu …“
„Lhal,“ ozval se Zrzek. „Dovedu to pochopit. Asi měl strach, že bychom ho mučili…“
„Prosím tě,“ uraženě se ohradil Činkašgúk.
„Samozřejmě, že ne, ale to on nemohl vědět,“ obhajoval svůj názor Zrzek.
„Nechme toho,“ vmísil jsem se do hovoru. „Nemám chuť se v tom neustále rejpat. Stejně tím Honzovi a Karlovi nevrátíme život!“
„To ne,“ přikývl Kid. „Ale jsme jim přece jen povinováni něčím, co je v našich silách. Spravedlnosti. Zasluhují si jí a také se jim jí dostane, třebaže jsou po smrti. Spravedlnosti se dostane i jejich vrahovi. Je tady, mezi námi. Je vrahem, i když přímo nevraždil. Stačilo, že je …“
Zbláznil se?
Někdo z nás sedmi? Vlastně šesti, protože on tím udavačem nebyl. Já jsem nepřicházel v úvahu, to jsem věděl naprosto bezpečně. Za Zrzka jsem byl ochoten dát ruku do ohně. Ačkoli byly případy … Člověk nikdy neví …
Proboha, co blbnu? Takhle bych za chvíli mohl podezírat sám sebe!
Několik vteřin jsme pohlíželi jeden na druhého, ale nikdo z nás se ani nepohnul. Bylo to jako v pohádce o Šípkové Růžence. Každý z nás strnul uprostřed pohybu. Snad proto to náhlé zaječení působilo s dvojnásobnou otřesností. Zařezávalo se až do morku, pronikalo od šíje až na konec kostrče.
V první chvíli jsem si neuvědomil, kdo je vyrazil.
Jako by současně zaznívalo ze všech stran.
Ale pak jsem viděl, že Unkas vyskočil, jakoby ho vymrštila skrytá pružina, v jeho ruce se najednou objevil revolver. Uskočil ke skalní stěně, opřel se o ní, a zbraň v jeho chvějící se ruce opisovala kruhy.
„Jen to řekni, že jsem to byl já,“ ječel a v jeho vytřeštěných očích blýskalo šílenství. „Jen to řekni! A hned taky řekni, proč jsem to udělal! Copak jsem mohl udělat něco jiného? Ale mě, smradi, nedostanete, jako jste dostali Hrázka! To byl opravdu zrádce! Dělal to ze msty a pak pro peníze. Ale já musel, mně nic jiného nezbývalo! Já se jen tak nedám …“
Nikdo z nás se nepohnul. Ne snad ze strachu, že by nás mohl zastřelit, ale prostě proto, že jsme nebyli schopni nejmenšího pohybu. Bylo nás šest proti jednomu, ale byla to krysa, zahnaná do slepé uličky, krysa se zbraní v ruce, odhodlaná kousat. Ovšem tam, kde stál, mnoho naděje neměl. Za ním byla příkrá skála, po obou stranách se zvedaly prudké srázy, a jediný volný východ jsme zahrazovali my.
Ovšem, jak situace vypadala, byl pánem situace.
Všichni, jak jsme tady, jsme bývali dobrými střelci, ale Unkas byl nejlepší. Není pochyb, že by nás postřílel všechny, kdybychom se na něho vrhli současně, ale nikomu se nechce nosit kůži na trh, když to není nezbytně nutné.
Jeden z nás se přece jen odvážil.
Cisko Kid.
Dodnes nevím, jak se to stalo. Zahlédl jsem jen tělo, které prolétlo nad ohništěm a dopadlo přímo na Unkasovy nohy. Třeskl výstřel, pak jsem viděl dvě těla válející se po zemi. A najednou do nás všech vjel život. Vrhli jsme se ke skalní stěně, ale naší pomoci již nebylo třeba. Unkas ležel nehybně na zemi a Cisko Kid se pomalu zvedal na kolena.
„Zabil jsi ho?“ zeptal se Zrzek.
Kid mlčky zavrtěl hlavou.
„Nehýbá se,“ konstatoval Had, sklánějící se nad ležícím tělem toho, kterého jsme ještě před chvílí pokládali za kamaráda.
„Je plný, chybí jen jedna kulka,“ konstatoval Činkašgúk, prohlížeje si revolver, který Unkasovi vylétl z ruky. „Akorát by to vyšlo – pro každého jedna…“
„Neudělal by to,“ zavrtěl Kid hlavou. „K tomu neměl dost odvahy…“
„Co s ním?“ zeptal se Had.
„Počkej, až se vzpamatuje,“ odtušil Kid. „Nic se mu nestalo, nejvýš narazil hlavou a ztratil vědomí…“
„Nekrvácí,“ konstatoval Činkašgúk, když se sklonil nad ležícím tělem. „Nikde není vidět nějakou ránu…“
Had, který býval na vojně lapiduchem, poklekl a z kapsy vytáhl zrcátko, které přidržel nad Unkasovými ústy.
„Nedýchá,“ řekl a zkusil mu tep. Pak řekl: „Je mrtev…“
„Nejrozumnější co mohl udělat,“ zabručel Cisko Kid a obrátil se. Ani jsme si nevšimli, že pomalu, co noha nohu mine, jde k úzkému vchodu, který byl jediným vstupem do našeho lágru. Byli jsme příliš vzrušeni než abychom si všimli, jak mizí ve tmě.
Rozplynul se v ní, zmizel, a už nikdy jsme o něm neslyšeli.

„Srdeční mrtvice,“ řekl lékař. „Měl srdce nadranc. S takovýmhle srdcem lézt po vrškách je blbost. Je vůbec zázrak, že vydržel tak dlouho.
Byl to doktor ze staré školy. Soudní pitva potvrdila jeho domněnku. Malá pohmožděnina na hlavě pravděpodobně vznikla při pádu těla na zem.
„Nerozčílilo ho něco?“ ptali se nás později u výslechu.
Popřeli jsme to. Prostě se najednou chytil za srdce, zaúpěl a padl na zem.
„Tak měl alespoň rychlou smrt,“ řekl vyšetřující. „Lehkou a rychlou. Takhle bych chtěl jednou taky umřít. Abych o ničem nevěděl…“
Irčan
(napsáno 1967, otištěno v časopise Tramp č.10/1969)