ALJAŠSKÁ POŠTA 2019

Tak. Je tady opět Aljaška, tentokrát 31. Ročník. Popravdě už ani nevím po kolikáté jedu, ale Aljaška je pro mne již tradiční akcí tudíž mi odpadá dilema jet, či nejet. Jelikož se jedná o vcelku náročný noční pochod tak balím usárnu tak, abych měl povinnou výbavu pro nouzový nocleh venku a jen to nejnutnější do cíle.
Páteční sraz na nádraží probíhá jedině u stánku s pivem, kde se teprve rozhodne, kolik nás letos z Plzně pojede. Cesta vlakem je rychlá, kamarádi, kytara, zpěv.
Konečně vystupujeme z vlaku v Sepekově. Je to taková ta malá železniční stanička v bohem zapomenuté vesničce kdesi uprostřed Čech. Kolem nádraží se už sešel slušný zástup pošťáků. Všichni v zeleném, které jen tu a tam prosvítí pestré barvy moderních materiálů. Zjišťuji, že nebudu vypadat jako moc velký exot s turistickými holemi. Nejsem v tom sám.

Konečně se otvírají dveře nádraží a dav se sune k výdeji obálek určených k doručení a pro zálohu na pošťácký plat. Letos nás čeká malé překvapení. Po prostudování mapy zjišťuji, že cíl není vyznačen. Jen tři kontroly a nic víc.
Aby mohl závod začít, musí Havran pronést zahajující řeč. Seznámí pošťáky s pravidly a nástrahami a prásk. Rána z koltu odstartovala další ročník a dav čelovek se dal na pochod.
Rozhlížím se kolem sebe, a rozhoduji se, že letos půjdu sám. Nabírám kurz s davem a začínám svižně stoupat do prvního kopce. Deru se dopředu a po chvilce mám pocit, že jsem na špici. Přede mnou malá skupinka, za mnou spousta světýlek. Přidávám do tempa a stíhám skupinku přede mnou. Vesnice, pole, louka, les. Skupinku jsem doběh v lese a cesta se najednou mění na pěšinu, která postupně mizí. Všichni zastavují a studují mapy, a zde si uvědomuji svoji školáckou chybu. Jak jsem letěl za nimi, nekontroloval jsem mapu. Není čas ztrácet čas. Beru mapu, zorientuji se a mířím přímo ke kontrole.
Na první kontrolu přicházím z opačného směru s pořadovým číslem 88. To není moc dobré.Musím pokračovat dál. Poučen z chyby spoléhám na sebe. Velké asfaltové oblouky zkracuji přes zasněžená pole a díky hůlkám si držím solidní tempo. Druhá kontrola tak přišla strašně rychle, až jsem byl sám překvapen. Ještě více mě překvapilo pořadové číslo 25. V duchu jsem sám sebe pochválil a po krátké svačině vyrazil dál.

Na třetí kontrolu zbývá proběhnout poslední lesík. Stoupám po poli. Jak tak stoupám do kopce, přemýšlím, že si odskočím. K lesu je to jen kousek. Zastavuji u prvního stromu, začnu... Prásk, prásk! Dva krátké výstřely štěknou tmou. Desperát! Připravuje mě o život a oloupen v tu nejméně vhodnou chvíli pokračuji na třetí kontrolu, kde se snad dozvím, kam že se to vlastně plahočím.
Na třetí kontrole je mi pořadí úplně jedno. Na otázku, kde je cíl, dostanu odpověď, že na plotě. A vedle na plotě je vskutku cedulka s nápisem Branice. Hledám v mapě, nic nenacházím. Až vedle sedící kamarád mi píchne prst do mapy. Zažívám pocit zoufalství. Odhaduji to na 12km do cíle. V tuto chvíli jsem už slevil z „dojít do cíle“ na „přežít“. Nastává chvíle apatie, spánku za chůze. Myšlenky v hlavě se vrhají všemi směry jako řeka. Myslím, že to čištění hlavy. Nebo taky začínám blouznit.
Začalo hustěji sněžit a zbývá poslední nekonečný kopec lesem. Jdu, spím, jdu, proklínám usárnu a slibuji si, že je to naposled co jsem si ji na Aljašku vzal.
Cíl! Před hospodou přidávám do kroku, rovnám záda a se vztyčenou hlavou vstupuji dovnitř. Odevzdávám obálku se všemi kontrolami a nechávám se zapsat do knihy. Čas 7:55 pořadí 55. Z celkového počtu startujících 120 pošťáků krásný výsledek. Trasa se letos natáhla ke čtyřiceti kilometrům, takže jen polévka na dobrou noc a hurá na sál do spacáku. Sál se plní pošťáky a pochrupkáváním, či zařezáváním zmožených kamarádů.

Odpolední hra. Vrhá se kladivem. Nebo spíš poctivou palicí. Po návratu se už nedá dospávat. Sál se z noclehárny mění na taneční sál a kasíno. Osazenstvo sálu mi sice připomíná ortopedickou zotavovnu, ale pilně se připravují na večer. Mezitím běží ve výčepu naplno kytarový maraton, který začal už dávno před mým příchodem a skončí s odjezdem poslední kytary v neděli.
Čas plyne a konečně je zahájena zábava, otevřelo se kasíno, kde je možné rozmnožit svojí rodinku aljašských dolarů. Zábava je v plném proudu a začíná mi být líto děvčat. Po náročném pochodu jim pošťáci nedají na chvilku vydechnout ani na parketu. Ale co, má jich chodit víc. Večerem provází tradiční Knokaut a soutěže doplňující večerní program. Tradiční Žrací, to je to pravé pro odvážné a silné povahy.

Letošním vítězem byl vyhlášen kamarád Mazánek a přišel čas na dražbu. Co je hladový člověk ochoten vysolit za utopence, to by jeden žasnul. Večer plynul již rychle, kapela dohrála, první lidé se objevili na tanečním parketu ve spacácích.
Nedělní rána jsou na Aljašce vždy příjemně unavená, lidé se loučí, slibují si, že se uvidí za rok. Ti čipernější stíhají první vlak, někteří volí jiné prostředky. I já se loučím okolo poledne s kamarády, děkuji pořadatelům a vyrážím domů. Bylo to náročné, ale krásné. Jen přemýšlím, jestli jsem se s tou usárnou neunáhlil a jestli jí ještě nedám šanci příští rok.