A VŠECHNO BY MOŽNÁ BYLO JINAK / Miki Ryvola

Od dnešního dne neseš, Miki, ve své usárně osm křížků. Známá věta Černého vlka o „vykopání studně, aby jiní z ní mohli pít,“ častým používáním poněkud zevšedněla, ale pro všechny kamarády a kamarádky, co kdy z tvé pracně vyhloubené studně pili po malých doušcích, nebo rovnou žíznivě s ešusy naplněnými po okraj, jde o nejpravdivější zhodnocení tvojí dlouhé a přínosné cesty, za kterou Ti děkujeme.

----------------------------------------

A všechno by možná bylo jinak kdyby tenkrát před lety čtrnáctiletým vyjeveným klukům nepřeletěla přes nos vůně hořícího dřeva. Přiletěla z údolí tam dole pod Týřovem, a oni byli nenávratně ztraceni, nakaženi chorobou, která je měla nádherně tejrat celej život. A nákaza to byla krásná, lákavá, navíc neměli chuť se bránit, chyběly jim taky protilátky – Pořádek, Disciplína, Uměřenost. Ti dojemní naivkové tenkrát netušili, že si v té voňavé a nenápadné chvilce s konečnou platností zavřeli dveře k takzvanému serióznímu životu…

Co ztratili? Co získali?
Dneska mohli být úspěšnými, ale k uzoufání nudnými patrony, neděle trávit na fotbale, mohli z nich být chytrolíni, bafuňáři, vzorní otcové rodin, funkcionáři. Neviditelnej virus bláznovství je o to připravil.
A pak už nás bylo víc a víc, už jsme se naučili poznávat se v davu, beze slov a podle jenom nám známých znaků. Hořely nové ohně a přicházely nové nákazy: dolehlo na nás Slovo a Poezie a Muzika a poznali jsme, jak pěkně se sedí u trampského čouďáčku s Rimbaudem a Prévertem a Kainarem a taky s Werichem a Ježkem a Suchým, už jsme měli první mozoly od prvních překližkovejch kytar a první puchejře z Dlouhejch cest. Potom nás Ptáci pozvali do svejch hnízd a v nich jsme nacházeli to, co jsme ještě neuměli udělat v životě, co jsme se ještě ostýchali udělat, co jsme teprve začínali tušit. A tak v té krásné symbióze s Ptáky začali jsme žít napůl skutečně a napůl ve snech, jak ostatně žijeme do dneška, jenom napůl dospělí, jenom napůl rozumní a zodpovědní, jen trochu tady na zemi, vždy připravení jít za Slovem, za Muzikou, odletět s Ptáky, vždycky dychtiví boje proti pitomcům ve jménu Svaté Blbosti. Ale vždycky tak trochu bezbranní proti svinstvu všeho druhu a zatraceně málo vybavení k tomu, čemu se říká rozumný všední život.
A takto krásně jsme začali žít v naší Zemi tří sluncí. Pečlivě a s láskou jsme vylepšovali pravidla Hry, která nás nakonec vtáhla do kouzelného bludiště barevných slov a bláznivých činů natolik, že se nám stala životem. Se vší krásou, kterou nabízela zasvěceným, i s hořkostí, kterou jsme tak často prožívali a prožíváme při občasných návratech na břeh. Vždy naivně připraveni posloužit jako lákavý terč pro pomluvy a fantastické výmysly lidí bez fantazie, trochu komicky bezbranní proti špíně, která se jaksi během našeho pobytu v Zemi tří sluncí za jejími hranicemi stala normou.
A takto krásně plujeme dál, peřejí i líným volejem a po chvíli klidné plavby se znovu těšíme na pořádnou šlajsnu, pořád jsou ještě někde vpředu zrádný zabaláky a z jezů výhružně trčej traverzy, a přiznejme si – plavcům už trochu slábnou paže a kapitánu oči, jen to nebezpečí, že se uděláme, se zmenšilo zkušenostmi a léty prověřenou tolerancí. A plujem dál, i když řada lodí už přistála v tichejch zátočinách usedlýho života, i když zlá voda si vzala pár lodníků. Plujem dál, i když naše kocábka vrže a skřípá ve vlnách, i když piráti jsou den ze dne drzejší a státní paroplavba opakovaně hrozí zákazem volné plavby. Plácáme se dál. I když každej záběr potřebuje víc a víc síly a větší dávky rumu na překonání mořské nemoci.
Plujem dál a neděláme si iluze: i v Zemi tří sluncí přicházejí a budou přicházet průsery, slzy a zklamání. Bude nám třeba hořko k uzoufání a svůj příděl smutku vyfasujem stejně jako všichni kolem. Jenom jedno je ve Zlatým klíči jistý: nikdy nám nebude nudno.
Zatímco „vymknuta z kloubů doba šílí“, kuriózní spolek extrampů snáší bláznovství denní reality s úsměvem a nadhledem, bez nadbytečných emocí a stressů, protože bláznovství bylo odjakživa jaksi naším programem.
Ideálem našeho houfce nikdy nebyl drsnej superman, ověšenej pentličkama, gestama a pózama. Spíš obyčejnej, dobrej a pokud možno chytrej člověk. Přesně ten, kterej tolik chybí společnosti. Nenápadnej hrdina, kterej nenápadně umí, nenápadně pomůže, nenápadně, bez velkejch slov a frází udělá ve správnou chvíli tu jedině správnou věc. Obyčejnej kluk, obyčejná holka. A podle těchto měřítek jsme se shledávali a nacházeli.
Dneska už nevíme, v kterej okamžik jsme zjistili, že se nám podařilo objevit ten skutečnej smysl naší bláznivý Hry. A do dneška taky nedovedem pojmenovat to, co se nám povedlo objevit. Jen matně tušíme, že to asi nemá tolik společného s trampingem a totemy, jak jsme si před léty mysleli. Nepřemejšlíme o tom. A nepřemejšlejme o tom. Je to tady. A to je dobře.
Plujem dál, barevnou a bláznivou Zemí tří sluncí, nad hlavou hejna Ptáků, obklopení hromadou záviděníhodných kamarádů a přátel, vždy připravených na krásné zlatoklíčácké pábení. Mámy od dětí, řítící se na historických motocyklech nočními blaty. Nafukovací totemy, závody v drakoplavbě, ruské večery a petrolejové radiopřijímače rejdijou Jerevan. Cukrárny na místech, kde tradice velí zapalovat táborové ohně. Kakešiády, divadelní inscenace u krbu a houbaři, zděšení nad vyskakovacími houbami. Šílená bárka Fort Hazard, kymácející se na vlnách muziky a srandy, opilý koráb a Bludný Holanďan léta diskutovaného trampingu.
Jednou jsme vedli řeč o heslu, které by mělo stát na erbu osady – a trochu s úsměvem a napůl vážně jsme navrhli „Odsouzeni ke kamarádství“.
Před lety na Týřově houfečku vyjevenejch čtrnáctiletejch kluků přeletěla přes nos vůně hořícího dřeva. Někde vysoko nad nimi se asi pobaveně usmíval Manitou a šeptal si pod fousy tenhle nádhernej rozsudek…

Miki Ryvola

Miki ve svých 13ti letech na jednom ze svých prvních vandrů...

Jeden u mnoha následků nádherného Manitouova rozsudku - partička karet před Fort Hazardem.
Vlevo sedí Miki, zády Pade.