8. výroční oheň TULÁKŮ PODZEMÍ

Výroční oheň T. O. Tuláci podzemí se po několikaletém cestování napříč českými zeměmi i podzeměmi vrátil projednou zase na domovské Ameriky. Jedním z důvodů bylo i to, že k Lucce s Mejlou přibyla letos malá Anička a hodilo se tudíž vybrat flek snáze dostupný. Původně se měl potlach konat v Liščím lomu, ale protože předsunutá skupina v pátek zjistila, že je tenhle flek už obsazen, přesunula se celá akce o kousek vedle. Panovaly jisté obavy, zda to hosti najdou, ale samozřejmě nakonec našli - ostatně, v pátek se zastavil i Laco Lahoda a u toho se nedá čekat, že by na Amerikách o něčem nevěděl.

Příprava ohně.

Termín ohně, oproti jiným rokům tentokrát posunutý trochu víc do listopadu, sice poněkud omezoval možnosti programu, protože tma přicházela nepříjemně brzo, ale i tak se toho stihlo hodně. Odpolední hra byla tentokrát věnována prvnímu roku pobytu Hagena na Amerikách a byla poměrně originálně zorganizována - každý člen osady dostal úryvek povídky a musel na něj něco vymyslet, aniž by ostatní věděli, co to bude. Díky tomu si mohli zahrát a být napjatí i organizátoři. Nakonec se hledaly předměty v temné štole obsazené zpívajícím hajným, přenášely mrtvoly, hrála dáma, řezaly ocelové pruty a dělo se mnoho dalších věcí.

Placky letos vyráběly Kawi a Žemle.

Oheň zaplanul včas a hořel dlouho. I u něj bylo místo na další program, ať už šlo o volnou uměleckou soutěž Grýnův kahan, kterou s přehledem vyhrála Kawi, nebo o Zvoníkovo překvapení a tradiční souboj na kládě. Do osady byla také přijata Lucka (ne plzeňská, budou se teď možná trochu plést). Spát se šlo hluboce po půlnoci a druhý den se ještě někteří rozprchli do okolní divočiny za dalším dobrodružstvím.

Společná osadní fotka včetně nejmladší generace.

Výroční oheň mezi skalními stěnami.

Hra se točila kolem tajemství Amerik...

Grýnův kahan je soutěž otevřená všem nápadům, které se týkají podzemí. Kawi v sofistikovaném kostýmu netopýřího děvčete.

Hagen: Rok první

I.
Otevřel oči do tmy. Byla vlhká, studená a páchla rezavým železem. S obtížemi zašátral kolem sebe, pátral po zapalovači. Musel ho u sebe přeci mít, než se chodba zřítila. Ale nenašel nic, jen ostré hrany kamenů, lepkavé bláto a vlastní promočenou botu, která se mu sesmekla při výbuchu. Zvolna si ji nazul, postavil se a znovu se pokoušel najít v temnotě alespoň odlesk denního světla. Nespatřil, nic ale slabý průvan svědčil o tom, že by někde před ním mohl být východ. Vydal se opatrně tím směrem, jeden těžký krok za druhým. Vedla ho ruka opřená o skalní stěnu.
Snad po deseti minutách, snad po hodině – těžko odhadovat čas – začal tušit, že vpředu slabě, modře svítá. V šeru, které pronikalo do štoly, spatřil poprvé obrysy skalních hran, a nakonec i otvor široký sotva na délku ruky. Opatrně z něj vyhlédl na dno malého, zarůstajícího lomu.
Venku panovala noc. Vysoukal se s pomocí rukou z podzemí a chvíli jen odpočíval v teplejším jarním vzduchu a protahoval si unavené končetiny. Hleděl na poloviční Měsíc, který probleskoval mezi stromy, a pokoušel se vybavit si, jak s jeho pomocí určit světové strany. Věděl totiž, že musí na západ, k demarkační linii. Nesmí se dostat do sovětského zajetí.
V jednom z koutů lomu našel úzký, strmý svah a vydrápal se po něm nahoru.
Na okraji jámy si zase potřeboval chvíli oddechnout.
Jenže zaslechl hlasy.
Podvědomě sáhl po pistoli, ale v pouzdru u boku ji nenalezl. Došlo mu, že tady, na hraně skály stojí jako živý terč. Zpanikařil a skočil zpátky dolů, sjížděl po hliněném kuželu. Ani nevěděl jak a byl zpátky v díře, ve vlhké, studené, rezavé tmě.
„Slyšel jste to, pane Habětín?“ zeptal se hajný souseda, kterého doprovázel domů z hospody u Hulánů v Srbsku:
„Jako kdyby dole v lomu něco spadlo...“
„Však je tu taky skála nepevná. Samý jíl a kdo ví, co ještě. Nedivil bych se, kdyby to tady firma brzy úplně uzavřela a těžila jenom na Vobsinách,“ pokrčil pan Habětín rameny a nahlédl přitom přes okraj srázu. Ale nezdržel se tu.
Oba muži pokračovali dál ke svým domovům a brzy zmizeli z doslechu.
Netušili, že je z podzemí někdo nenávistně sleduje a nemůže se dočkat, až se zase dostane ven, na svobodu, do setmělého lesa.

II.
Setkáni s hajným a jeho sousedem mu víc, než cokoli jiného připomnělo, že se nachází na nepřátelském území. Ale věděl, že beze zbraně se daleko nedostane. V lese a pod zemí je snad alespoň trochu bezpečno, ale chce-li odtud odejít, nemůže doufat, že se mu podaří bez boje proklouznout kolem četnických hlídek, silničních uzávěr či vojenských patrol.
Pistole přeci někde musí být, pomyslel si, a i když se mu vůbec nechtělo, vrátil se zpátky do tmy a pečlivě prošátral konec štoly při kamenném závalu. Nenašel nic, ale všiml si, že u vrcholu suťového kužele se skrývá malá dutinka. Vyklidil několik kamenů a brzy ucítil, že průvan zesílil. Snad se tudy nakonec půjde dostat i na druhou stranu.
Pracoval opatrně. Bál se, že kdyby příliš zbrkle vyjmul některý z kamenů, ostatní mu možná skončí na hlavě. Nakonec se mu to ale podařilo.
Protáhl se otvorem a plíživě prohmatával štolu za závalem. Ze stěny tu visel zkroucený drát, snad elektroinstalace nebo natažený k odpalu, naštěstí ale rezavý a mrtvý. V jednu chvíli se dokonce dotkl střepiny z ručního granátu, která mu potvrdila, že nedávný střet se musel odehrát tady. A našel i lopatu, kterou musel zapomenout nějaký dělník při odklízení sutin. Pomyslel si, jaké měl štěstí, že ho nikdo neobjevil, když ležel jen o pár metrů dál v bezvědomí.
Ale zbraň, pořádnou zbraň pořád nezískal žádnou.
Šel tedy dál. Musel alespoň vědět, zda se v téhle části podzemí pořád pracuje, jestli ho tu může někdo najít nebo zda je aspoň na chvíli v bezpečí. V duchu si přehrával celý útěk, to, jak postupně přišel o svoje kamarády, jak byl zahnán do temné skalní sluje, střelbu, běh blátivými kalužemi, výbuch...
Pohroužen do vzpomínek vešel do větší místnosti, alespoň jak napovídala ozvěna. Ohmatával její stěny, když tu se ho najednou něco dotklo. Lekl se a udeřil do toho.
Ruka ho zabolela, jak narazila do zavěšeného kusu železa, a podzemím se roznesl hlasitý, zvonivý zvuk kovu narážejícího o kov.
Cukl sebou. A pak ještě jednou.
Pak se ve tmě zablesklo.
„Kdo je tam!?“ zvolal někdo a po stěnách se rozeběhly odlesky plamenů karbidové lucerny.
Chtěl utéct, ale v tu chvíli se jeho oči stočily do kaluže, kterou měl pod nohama. Z bláta vykukovalo něco povědomého.
Rukojeť nože.
Jeho nože. Věděl, že čepel bude zdobit jeho jméno.
Hans Hagen.
Shýbl se pro něj, ale muž se světlem už mezitím vstoupil do sálu.
„Proboha!“ vykřikl hlídač, spíš dělník, než voják či policista, když ho spatřil.
Hans neotálel a vrhl se kupředu.
Zápas byl krátký.
Studánku pod zavěšenou kolejnicí poprvé zbarvila krev.

III.
Teď už měl světlo. Alespoň, než dojde karbid. Musel o něj dobře pečovat.
Věděl ale, že když zabil hlídače, bude se muset rychle zbavit stop. Skvrny po krvi zcela zahladit nemohl, tak je alespoň co nejvíc rozšlapal. Tělo odtáhl do skalního výklenku a šel rychle propátrat štoly, které se tu sbíhaly. Několikrát dokonce vyhlédl různými otvory ven z podzemí a znepokojeně si všiml, že se venku už chystá den.
Hlídačovu mrtvolu nakonec ztěžka odtáhl do slepé odbočky podzemního labyrintu, kde v polozatopené štole stály zrezlé, staré vozíky, nacpal ji do jednoho z nich a zakryl kamením. Pár dní si jí snad nikdo nevšimne. Věděl ale, že by se měl raději vzdálit co nejvíc od místa činu.
Troufl si proto vylézt ven, do lesa mezi lomy. Chtěl se skrýt někde v seníku nebo třeba i v propustku pod silnicí a tam přečkat den. Po hlídači bude určitě správa lomů pátrat, a to nemohl riskovat. Zvlášť, když se ve štolách ještě nedávno bojovalo. Kdy vlastně? Včera? Předevčírem?
Když ho ale zastihl nový den, uvědomil si, jak nepatřičně musí vypadat. Zakrvácený, od jílu a vápenného prachu, v dlouhém vojenském plášti a zbytcích uniformy. Stvůra, někdo, kdo nepatří na světlo denní. Ne, nemohl riskovat, že vyjde z lesa a někdo ho zahlédne, alespoň dokud si nenajde nové šaty a neumyje se.
Jeho kroky se tedy nakonec, skoro jako kdyby měly vlastní vůli, stočily k nejbližší těžební jámě, už zarůstající. Slezl dolů mezi trnitými keři a do krátké štoly si natahal něco chrastí a zbudoval si jednoduché lůžko.
A pak jen čekal, až mine den, a krátil si čas tím, že vymýšlel svoji obhajobu, pokud by ho někdo chytil. Bylo mu jasné, že výmluvy by nezabraly a nakonec by skončil s kulkou v týlu nebo smyčkou kolem krku, ale nemohl si pomoct. Možná by se mohl vydávat za vlasovce, za válečného zajatce? Západního pilota, který se tu skrýval, když byl sestřelen, a škodil Říši? Nebo dokonce strhat ze sebe všechen oděv a hrát šílence?
Den pozvolna míjel.

IV.
A minuly i další dny naplněné úzkostí.
Už několikrát stál na kraji lesa, hleděl ke vsi, sledoval, jak se slunce sklání k západu. Ale nikdy si netroufl vyjít dál. Jednou ho znepokojila skupina sovětských vojáků, která tábořila na mezi. Podruhé se musel ukrýt v podzemí před četníkem na kole. Potřetí zaslechl z dálky střelbu. Jednou se mu podařilo poblíž značené cesty ulovit dalšího člověka, nějakého chlapce v komické kovbojské rozhalence. Ale košili zničila krev mrtvého a kalhoty ani boty mu nebyly.
Čím déle ovšem zůstával ve svém nedobrovolném vězení, čím víc mu strach ze světa kolem podsouval výmluvy, proč odtud nemůže odejít, tím více se v podzemí vyznal. Dokázal by už po paměti načrtnout plánek štol, věděl, kdy se ve kterých lomech pracuje, dovedl chodit podzemím po tmě. Byla to jeho země, jediné místo, kde si byl alespoň trochu jistý sám sebou.
Ale pracovní ruch pořád rušil jeho klid.
Rozhodl se tedy proti němu zakročit. Po nocích poškozoval elektrické kabely, vypouštěl stlačený vzduch ze zásobníků, strhával visící kameny a poškozoval výdřevy. Zvažoval dokonce zanést oheň do skladu trhavin. Myslel si, že je nenápadný a dovoloval si čím dál tím víc.
Až na to málem doplatil.
Seděl tehdy ve skalním okně nad jedním z největších lomů, když v tu chvíli zaslechl kroky a tlumený hovor, v němž ale zněla vojácká strohost. Opatrně se jal plížit tím směrem a pokusil se odposlechnout co nejvíce.
„A jste si jistý, že jsou to sabotáže?“ ptal se muž s pistolí u pasu jednoho z důlních inženýrů. Měl zvláštní dobráckou tvář, která ale z nějakého důvodu působila nesmírně studeně.
„Víte, jak se to říká. Poprvé je to nehoda, podruhé náhoda, potřetí ale už nepřátelský záměr,“ rozhodil rukama lomař: „Napřed jsem myslel, že je to nějaký křivák mezi námi, ale pak chlapi asi dvakrát zahlédli z dálky tu... postavu. Německý plášť, uniforma, sinalý obličej, propadlé oči... Můžeme vám ho zkusit i nakreslit, kvůli identifikaci. Možná tu máme wehrwolfa, konec války tady nebyl klidný, na jaře se i střílelo. Ostatně, kdo ví, jestli nemá na svědomí také Karla, byl to opilec a mohla se mu stát nějaká nehoda, ale na noční směnu dorazil prý střízlivý... A pořád se nenašel.“
„Rozumím,“ přikývl muž s pistolí: „Řešil jsem podobný případ nedávno na severu ve Žlutých skalách. Ujmeme se toho.“
„Děkuji, pane Reicine. Je skvělé, že se o naše problémy zajímá tak vysoká šarže osobně. Velice děkujeme.“
Přednosta Obranného zpravodajství se jen usmál. Nebyl to hezký úsměv.
Hans, skrytý ve skalním okně, se usmál také. Necítil se na to, ale nějak si nemohl pomoct.
Takže je to tady, pomyslel si. Půjdou po mně.

V.
Věděl, že má poslední šanci odtud zmizet. Ale nedokázal to, okolní svět ho děsil, ale tady, ve tmě byl už skoro doma. Válka je beztak prohraná, uvědomil si. Možná bude nakonec lepší padnout v boji.
V následujícím týdnu se stáhl hlouběji do podzemí. Připravoval a líčil pasti, promýšlel plány útěků i útoků. Vyrobil si z drátu garrotu, ořezával ostré kůly a skrýval je do zatopených prohlubní, zamaskoval svoje doupě tak, že by si ho náhodný kolemjdoucí nevšiml. Vyhlídl si, kdy bude hajný pryč, vloupal se do kůlny u hájovny a ukradl tam několik plechovek petroleje a balení nehašeného vápna.
Ale druhá strana také nezahálela. Ještě, než stihl všechno nachystat, ukázala se na kraji lesa rojnice vojáků doprovázených četnictvem.
Jeho původním plánem bylo stáhnout se do jednoho z úkrytů a teprve ve chvíli, kdy bude objeven, se dát na útěk a nalákat co nejvíc pronásledovatelů do pastí, připravit alespoň několik z nich o život a pak hrdinně padnout. Ale nakonec nedokázal čekat. Vyplížil se ven, sledoval, jak postupují, vyhýbal se jim a zase se k nim přibližoval jako v nějaké složité partii šachů, kdy on měl na své straně znalost terénu, ale oni svůj počet. Jednoho vojáka úspěšně zaškrtil ze zálohy, když opustil rojnici a odskočil si na záchod, ale jinak se mu příliš nedařilo.
Nakonec ho dostihli na místě, kde se s nimi původně setkat nechtěl. Na křižovatce štol u kolejnice, právě na místě činu, kde našel nůž a zabil hlídače. Seběhl tam po tmě svážnou štolou, ale oni už čekali se zhasnutými elektrickými svítilnami. Pět vojáků a jejich velitel.
Asi dvě vteřiny si hleděli do očí.
„Prokrista!“ vydechl jeden voják.
„Palte! Palte, zatraceně!“
Podzemím se rozezněla kanonáda, ale ani jeden z nich ho nezasáhl, jen cítil, jak mu něco proletělo pláštěm. Rozeběhl se do nejbližší štoly, ale pak mu došlo, že dělá chybu, že je slepá. Neměl ale na vybranou, kolem hvízdaly kulky.
Za chvíli doklopýtal k čelbě, pevné skalní stěně.
Položil na ni ruku.
A skála se rozestoupila.

VI.
Pražská kancelář šéfa Obranného zpravodajství tonula v narudlém světle podzimního podvečera.
Zazvonil telefon.
„Co že jste viděli?!“ zamračil se generál Reicin a když se mu dostalo odpovědi, třískl rozhněvaně sluchátkem.
Nesmysl, ušklíbl se. Ale pak na jeho tváři zase převládl úsměv. Vytočil nové číslo.
„Dobrý večer, soudruhu,“ řekl:
„Dokončili jsme šetření na Mořině. Mělo jít o wehrwolfa, ale ukázalo se, že se jedná o spiknutí. Jakési falešné strašení, pravděpodobně zinscenované vedením Pražské železářské společnosti, která chce mít výmluvu pro své neuspokojivé hospodářské výsledky. Ano, přesně takto to zapište, jak vám to diktuji. Jakmile to bude možné, k případu se vrátíme. Bude každopádně lepší, když společnost co nejdřív přejde pod správu lidu. Víte, jak to myslím.“
Na dobrácky široké, ale přitom krutě studené generálově tváři znovu zahrál úsměv.
Viděl už v životě pár věcí, které si nedokázal vysvětlit, ale umět uchopit příležitost za pačesy pro něj bylo vždycky důležitější než utápět se v nějaké pochybné ezoterice.

Hans Hagen se ve skalní temnotě také smál. Nemohl jinak.
Nedocházelo mu, že už rok nemá hlad a že vojáci, kteří spatřili jeho tvář, na pohled do prázdných očních důlků nikdy nezapomenou.
A i kdyby to věděl, bylo by mu to jedno.
Tady byl a tady vládl. Navěky.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1739206
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Mamut Praha
Teda řeknu vám že ta povídka o Hagenovi je parádní a stojí zat si jí přečíst - Díky a Ahooooj Mamut Praha