52 let T. O. Modrý orel

Kamaráde, kamarádko, trampové šedivý a tátové strašlivý Tě zvou do Annína na tradiční trampský sraz osady „Modrý orel“ ve dnech 31. 5. – 1. 6. 2014...

Někdy na jaře nám ve schránce přistálo toto zvadlo. Modré orly jsem dosud znala jen jako osadu, která kdysi jezdila do opuštěných lomů poblíž Prosečnice a zvěčnila se tu rytinou ve skále. Přebral je zase znal jako dárce předmětů do trampských sbírek Národního muzea. A právě přes muzeum (a skutečnost, že Přebral dělal kurátora výstavy Trampská abeceda) si nás Orlové našli a poctili svým pozváním.
Osada Modrý orel vznikla v roce 1962 a svůj flek měla v již zmíněných lomech. Později většina jejích členů emigrovala a nyní žijí roztroušeni po celém světě – v Německu, v Kanadě nebo v USA. V Československu z osadníků zbyli jen dva. I přesto se osada, snažila setkávat dále – potlachy se konaly na různých místech v Německu a když to šlo, zajížděli „zahraniční“ osadníci i do Čech. Po roce 1989 byly pak potlachy přeneseny zpátky do Čech – do Annína na Šumavě. A přesně tam jsme i poslední květnový víkend vyrazili.
Páteční večer a sobotní den jsme strávili toulkami po okolí – je skutečně nádherné. Lezli jsme strmými svahy nad Otavou, objevovali sejpy po rýžování zlata, zapomenuté štoly i rozpadající se trampská přístřeší. Brouzdali jsme loukami do malých vesniček, které ani v mapě 1:25 000 nemají napsané jméno. A kolem nás šumavská krajina a kopce na obzoru, temná, opředená svými legendami a podivnými příběhy i plná osobité krásy.

Šumavské kopce v pátečním podvečeru...
Foto: Přebral

Někdy v sobotu odpoledne jsme se konečně dostali do Annína. Celá vesnice byla plná trampů, hodně jich sedělo v občerstvení u místního penzionu, někteří tam teprve mířili, jiní už odcházeli. Chvilku jsme také poseděli a pak se už vydali v doprovodu Zuzky (jednoho ze dvou osadníků, kteří zůstal v Čechách) na flek. Cestou jsme opět potkávali plno zelených lidiček a jejich stále vyšší koncentrace dávala tušit, že potlachoviště bude nedaleko.

Kolem ohně se místy sedělo až ve čtyřech řadách.
Foto: Kawi

Za chvilku jsme tam byli – loučka s potůčkem byla sympatická a taktéž již plná národa trampského. Musím poznamenat, že i když hodně lidí přijelo auty či jinak slevilo ze své „ortodoxnosti“ (což lze vzhledem k průměrnému „dědečkovskému“ věku většiny účastníků chápat), nijak takto okolnost nerušila a společnost to byla velmi příjemná. Oproti jiným ohňům se tu před ohněm neodehrávaly žádné hry či soutěže – placky tu však byly, připravené na nedělní zápolení v gorodkách. Malovala je Pavlína z Německa a byly vskutku překrásné.
Postupně se den přehoupl k večeru a kolem půl deváté zaplál slavnostní oheň k 52 rokům trvání osady Modrý orel. Byly předány rozličné dary (zajímavá byla třeba veršovánka kamaráda Nafťáka, která Orlům přála co nejvíc potomků a následovatelů), šerif Ben pronesl úvodní slovo, Zuzka se zase ujal péče o oheň. Kamarádi Karel a Bobr předali některé své trampské poklady do trampských sbírek a pak se už „jen“ hrálo. Kytaristů tu bylo požehnaně – parta hráčů se vždy po pár písničkách obměňovala. Zaznělo tak leccos – od známých klasik po (zřejmě) vlastní tvorbu samotných hráčů. Rozhodně stále bylo co poslouchat. Teprve někdy kolem druhé ráno se kruh kolem ohně zmenšil natolik, že se k teplu z ohně dostali všichni. Za začátku se totiž sedělo až ve čtyřech řadách a úplně vzadu už byla docela zima (mohlo tu být tak kolem 200 lidí z celého světa – vlastně to byl takový malý světový potlach).

„Vem do dlaní svých javorovej list, uslyšíš smích, ozvěnu známejch míst...“

Paddy (Naše muzeum) a Přebral (Národní muzeum)při přebírání trampských relikvií do muzejních sbírek.
Foto: Kawi

Někteří vytrvalci to prý vydrželi až do rána. Netuším, my jsme to v brzkých ranních hodinách zalomili a odebrali se ke spánku, abychom byli aspoň trochu čerství na zítřek.
Vstali jsme tak akorát, abychom se stihli zapsat na gorodky. Mám dojem, že jsem tyhle podivné kuželky s klacky místo koule hrála asi prvně, ale když si člověk trochu zvyk na jejich specifické vlastnosti a způsob letu, docela se to dalo. Až tak, že jsem si odnesla jednu z oněch krásných placek. Bylo jich však víc, než bývá obvyklé – oceněno bylo rovnou prvních osm umístěných (stejné to bylo i v dětské kategorii).
Po gorodkách jsme se sbalili a vyrazili ještě na Kašperk a potom už domů. Zaslechla jsem, že ti vzdálenější se na potlach sjíždí už ve čtvrtek a odjíždí až v pondělí, přičemž se všechny večery hraje stejně jako u sobotního ohně. Jestli to tak bylo i letos – nevím. Ale pokud ano, musely ty večery být opravdu krásné.

Hrálo se dlouho do noci - či spíše do brzkých ranních hodin.
Foto: Přebral

V neděli byli na programu tradiční gorodky.
Foto: Kawi

Placky za gorodky pro děti.
Foto: Přebral

Vlajky osad a spolků účastnících se ohně - před večerem jich však ještě přibylo.
Foto: Přebral

Těším se zase někdy v šumavských lesích na shledanou...

Iva Kapounová - Kawi