KDYŽ TRAMPOVÉ VÍTĚZILI NA OLYMPIÁDĚ

Spousta vodáků byla a je zároveň i trampy a naopak. Obliba vodáctví - bohužel i ta komerční dělající z našich řek celou řadu vodních D1 - k nám nespadla jen tak najednou z čistého nebe. Předcházela jí totiž dlouhá, náročná a slavná historie, kdy vodní trampové vítězili na Mistrovstvích světa a Olympiádách.

-----------------------------

V kaňonu Sázavy, partie u Arroya, rok 1930

Nejstarším naším známým rekreačním vodákem byl renesanční šlechtic Petr Vok z Rožmberka, který si jednou usmyslil, že na lehké loďce, speciálně pro něj postavené, spluje Vltavu z Českého Krumlova až do Prahy. Na této plavbě se málem za bouře utopil, ale byl na poslední chvíli - podle záznamů v písemnostech Vyšebrodského kláštera - zázračně zachráněn. O něco později se na českých řekách a rybnících proháněl na podivném plavidle rytíř Zachař z Pašiněvsi. Na svých cestách po světě se dostal až mezi Eskymáky, u nichž se seznámil s kajakem. Plavidlo ho natolik zaujalo, že si po návratu do Čech kajak postavil. Vzbudil tím náležitou pozornost a obrázek rytíře pádlujícího v kajaku se stal dokonce i náplní znaku, který mu udělil král.
Na další rekreační vodácké plavby si naše řeky musely počkat dlouhá léta. Teprve v roce 1881 pluje po Vltavě z Českých Budějovic do Prahy veslice s posádkou čtyř anglických sportovců. Jeden z nich, jakýsi W. A. Green napsal do časopisu Richmond and Twickenham Times reportáž z této cesty, kterou zakončil větou, později hojně citovanou v českých turistických průvodcích: Ačkoliv jsme poznali v Evropě mnoho horských a údolních krajin, všichni jsme se shodli, že tato daleko předčí všechno, co jsme z toho druhu kdy viděli.

První kánoe na české řece

O tři roky později nastává významný den v historii našeho vodáctví. Opět v tom „měli pádla“ Angličané, přesněji dva obchodníci se závodními koňmi Stewens a Bradley. Na svůj jihočeský pobyt u knížete Schwarzenberga si dovezli kanadskou kánoi, se kterou spluli Malši, Vltavu a Labe. V Roudnici nad Labem jim v loděnici představitel tamního Č.A.C. (Český Athletic Club) Ferdinand Zenke nabídl odkoupení kánoe. Oba pánové souhlasili, dopluli s ní až ke Střekovu, odkud loď poslali zpět. První (!) kánoe na českých vodách byla pokřtěna jménem Vodník, aby u roudnických veslařů dobře sloužila více než půlstoletí.
A do třetice, a znovu o další tři roky později, tedy v roce 1887, přichází na scénu jedna z našich největších sportovních osobností, tehdy sedmnáctiletý Josef Rössler – Ořovský. Pořizuje si malou loďku, se kterou splouvá různé části Vltavy. Po návratu z vojenské služby, kterou si odbyl u námořnictva v Terstu, zakládá Č.Y.C. - Český yacht club a stává se velkým propagátorem vodní turistiky spojené s klasickým tábořením. V roce 1905 členové Č.Y.C. nechávají u truhlářské firmy Blecha a Mašek postavit první ryze českou kánoi. Vážila značných 80 kg, ale osvědčila se, a proto po ní následovaly další zdokonalené a hlavně lehčí verze. Během několika let jsou na těchto kánoích sjety všechny hlavní české řeky.

Rössler - Ořovský se svojí dcerou Marií po splutí řeky Malše v roce 1912.
Fotografie je z knihy Poselství Svatojánských proudů / Ivan Makásek - Hiawatha

V roce 1910 objednává J. Rössler-Ořovský z Kanady šest kusů moderních kánoí potažených plátnem, které výrazně přispěly k dalšímu zkvalitnění jejich výroby u nás.
J. Rössler-Ořovský toho během svého života stihl neuvěřitelně moc. Ovládal devět jazyků, založil Svaz lyžařů Království českého (jednalo se o první lyžařský svaz na světě), Český tennis club, řídil první derby Sparta – Slavia, spoluzakládal Český olympijský výbor, kde společně s dr. Guthem prosadil ještě v době existence monarchie samostatné české výpravy na Olympijské hry. Samozřejmě založil i Svaz kanoistů Království českého a první oddíl vodních skautů. Po vzniku republiky se stal starostou Svazu junáků-skautů. Pro zajímavost: je i spoluautorem písně Indián, která je některými znalci považována za první trampskou písničku.
Po skončení První světové války se kánoe stává běžným plavidlem na všech našich splavných řekách a nastává velký vodácký boom. Ten úplně největší byl na Velké řece (Vltavě), Staré řece (Berounce) a Zlaté řece (Sázavě), protože podmínky zde byly skoro ideální. Řeky byly v dosahu měst, s krásnými romantickými kaňony a místy k táboření, na březích bylo množství trampských osad i sezónních kiosků. Například jen v Praze a blízkém okolí je v té době počet kánoí odhadován na 2500. Nepočítaje v to neodhadnutelné množství kajaků. Značné množství tehdejších vodáků a vodaček nebylo se svojí vodáckou zálibou nikde organizováno, maximálně tak ve svých trampských osadách.

Koníčkování kánoí proti proudu Vltavy, někdy kolem roku 1930.
Foro: archív Martina Maršálka

Přístaviště Oregon. Dnes pod hladinou Štěchovické přehrady.
Foto: Hledání ztraceného času – Vltava v obrazech

Muselo v tom být obrovské nadšení, protože možnost dopravy kánoí na místo určení byla velmi omezená (maximálně tak na parníku do Štěchovic), nebo se muselo finančně složit na nákladní auto, což byla pro většinu tehdejší vodáků věc finančně těžko dostupná. Museli proto pracně koníčkovat proti proudu. Například na Vltavě to v praxi vypadalo následovně. V sobotu po práci se koníčkovalo po navigaci proti proudu. Někteří třeba „jen“ na Zbraslav (10 km), či do Jarova (13 km), nebo na Librajdu (21 km). Ale bylo tady dost borců, kteří koníčkovali až nad Svatojánské proudy, do tehdejšího Záhoří (40 km). Svatojánské proudy tvořilo několik velkých zákrutů a někdo tehdy spočítal, že když by se kánoe přenesla přes kopec, zkrátila by se cesta o 4 km peřejí. Postupně z tohoto přenášení vznikl jedinečný závod. Představte si, že jdete z práce, máte v nohách 30 km, táhnete za sebou dřevěnou kánoi vážící kolem 40 kg a pak ji na jednom místě (kousek za současnou hrází Štěchovické přehrady) vytáhnete na břeh, hodíte i se svojí tábornickou výbavou na záda a běžíte 4,5 km přes skalnatý kopec s převýšením 180 metrů, do Záhoří. Rekordmanem se stal Eda Hromádko a jeho vítězný čas byl 24 minut.

Portáž kánoe do Záhoří, tak jak ji nakreslil Rössler - Ořovský.

Hluboko do noci se pak všichni oddávali společenským radovánkám, většinou u ohně na tábořišti či na osadě, aby se jen trošku prospali a přes den sjeli po řece zpět domů.
Jak to na Svatojánských proudech ještě před jejich zatopením přehradou trampsko - vodácky žilo, ukazuje skvělý dokument z roku 1942.

------------------------

-------------------------

A aby toho nebylo málo, tak někteří borci to dávali až na Sejcký ostrov, tzv. Tajemňák, který byl od Prahy vzdálený po řece celých 52 km. Dnes je zatopen Slapskou přehradou. Nelze se potom divit tomu, co po takové náročné vodácké „rekreaci“ následovalo v naší kanoistice. Její největší rozvoj totiž začal v roce 1932, když se po českých řekách roznesla zpráva, že o rok později se bude v Praze konat 1. mistrovství Evropy v kanoistice a kajaku. Vodácká prestiž proto hnala všechny závodníky, mezi nimiž tehdejší trampové měli výrazné zastoupení, do dalšího vysilujícího tréninku. A výsledky se dostavily. Mistrem Evropy v jednotlivcích se stal Silný, následovaný Bóžou Karlíkem - Hudsonem. Ve dvojicích se mistry Evropy stali Alois Cígner a Šanda, následováni dvojicí Vladimír Syrovátko – Rus a Felix Brzák (původním jménem Jan Brzák, ale pod přezdívkou Felix je uváděn i ve výsledkových listinách), kteří si na závody museli loď vypůjčit.

Bóža Karlík a Felix Brzák
Foto: Oldřich Straka

Vítězné vavříny z Olympiády

Během několika málo let ovládli trampové kanoistická klání nejen na Mistrovství světa, ale i na Olympiádě. Jen v krátkosti výběr jejich největších sportovních vítězství:
3. místo na Mistrovství Evropy v Kodani v roce 1934 (Bóža Karlík).
Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 – dvě zlaté medaile. Na 1000 metrů v kánoi dvojic (V. Syrovátka - Rus, Felix Brzák) a dále na 10 000 metrů (Václav Mottl, Zdeněk Škrdlant). Nechyběla ani stříbrná medaile v závodě jednotlivců (Bóža Karlík).
Mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1938 - 1. místo v závodu dvojic na 10 000 metrů (Bóža Karlík, Felix Brzák).
Bohužel následovaly válečné roky, kdy se sportovní soupeření národů proměnilo v úplně něco jiného. Například Bóža Karlík ukončil svoji sportovní kariéru po vítězství na protektorátním vodáckém mistrovství republiky v roce 1940. Když po tradiční německé hymně zazněl ryze nacistický dovětek „Die Fahne hoch“, vystoupil z řady a odešel pryč. Měl kliku, při výslechu, který následoval, mu to prošlo. Nakonec Tisíciletá říše skončila poněkud neplánovaně o 988 let dříve a na své předválečné úspěchy mohli naši kanoisté úspěšně navázat hned na Olympiádě v Londýně v roce 1948. Odvezli si odtud celkem tři zlaté medaile, a to v kánoi dvojic na 1000 metrů (Felix Brzák s Bohumilem Kudrnou), v jednotlivcích na 1000 metrů (Josef Holeček), na 10 000 metrů (František Čapek). Navíc V. Havel s J. Peckou přidali v kánoi dvojic na deset kilometrů stříbro.
V následujících poválečných letech se závodní kanoistika dostala někam jinam, stala se víc profi. Doby, kdy někteří závodníci měli na svém dresu i malou osadní vlaječku, skončily. Nicméně „peřejí se plulo dál“. Řeky zůstaly plné kánoí s romantickými názvy, na březích u nesčetných ohňů dál zněly trampské písně a v mnohé osadě či partě bylo, kromě velkého letního vandru, napevno počítáno i s „letní vodou“…

I za nejtvrdší zimy minulého století (v roce 1929) se našli vodáci, kteří vzali pádlo do ruky, kánoi dali na sáňky a vyrazili na vodu...
Na fotografii je známý vodní skaut a tramp Fixín.

------------------

Na kánoi ze Svatojánských proudů až k bílým útesům

Podívat se na IX. Olympijské hry v Amsterdamu se rozhodl i Vašek Loch, z trampské osady Slávie ve Svatojánských proudech. Coby vášnivý kanoista se spolehl na svoje vlastní síly a dřevěnou kánoi dlouhou pět a půl metru, ve které měl zabudovaný obyčejný budík a buzolu za 4 koruny. Bez jakékoliv publicity či sponzorů vyplul po Vltavě z rodné osady a po Labi se dostal až k jeho ústí. Odtud se plavil holandskými plavebními kanály a rovněž po moři do místa konání Olympiády. Zde pobyl dva dny, aby pokračoval do francouzského přístavu Calais a po nezbytném odpočinku dál přes kanál La Manche. Tato poslední část plavby byla extrémně náročná. Foukal silný vítr, ze začátku pršelo, vlny dosahovaly výšky dvou metrů. A protože ho nedoprovázela žádná doprovodná loď, dokonce o jeho plavbě nikdo nevěděl, nemohl si dovolit přestat pádlovat, hlavně ve chvíli, kdy neviděl na obzoru žádnou zemi a buzola mu přestala fungovat. Nakonec po dlouhých sedmi hodinách dřiny přistál u lázeňského městečka St. Margaret´s Bay, asi 6 km od Doveru. Hned na pláži vzbudil zaslouženou pozornost a až tehdy se jeho výkon dostal na stránky evropských novin. Byla mu proto udělena mimořádná bronzová olympijská medaile, kterou mu po návratu domů předal generální sekretář Československého olympijského výboru. Tím nebyl nikdo jiný, než otec české kanoistiky J. Rössler-Ořovský…

Pádlo Vaška Locha
Foto: Tony

Michael Antony - Tony

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
12415141
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Jiří Otisk
Prostě SUPER !!!
Jirka
KAMI
Vodní pára nad řekou ta mně z klidu vyzruší moje srdce vodáka hned prudčeji zabuší.. jsem napsal skoro pčed sedumdesáti léty do mé písničky jménem Vodácká.
No a i dnes kamaráde Tony při čtení Tvého pěkného článku o československém vodáctví mně při mé přicházející osumdesátce srdce radostí poskočilo.
Jistě, my nemnozí paměťnícit často vzpomínáme jak jsme razili s pádlem v ruce cestu k našim trampským campům.
Díky Tony- umíš!!!