Vandr na Orlík a Lipnici (8.7.-10.7. 2016)

Lipnické zatopené žulové lomy pro nás již nějakou dobu představovaly výzvu v podobě krajiny modrých vodních ok, lemovaných skalnatými stěnami, ukrytých v lesích a majících punc odlehlosti. Někteří z nás tam ještě nikdy nebyli, jiní už mnohá tamější zákoutí sice navštívili, ale před léty tak dávnými, že vzpomínky spíše poněkud zkreslovaly reálnou skutečnost.
V pátek vyrážíme. Jelikož do toho jsou „namočeny“ i naše nadějné trampky Bety a Nancy (obě 13) a jelikož nabídka spojů ČD a ČSAD se nejeví vstřícně, padla volba přepravního prostředku na mého Asterixe, čili na automobil. S Nancy je legrace už od samého začátku. Zatímco ostatní squadra již nasedá do vozidla, tak naše poslední členka výpravy seznává, že je čas začít balit bágl a jít do Alberta nakoupit zásoby. Zdržení odjezdu je kupodivu jen asi půl hoďky. V pátečním pozdním odpoledni vystupujeme z auta v Rozkoši. Sestava je Veb a já, Bety a Nancy. Starostlivě zapínám mobil, abychom odchytili taky Windy, která tady někde pobíhá a která se na naše holky těší, protože bude mít možnost poznat se s nimi osobně. Přicházející Windy mě i Veba skoro vypekla, protože když se k nám zdálky blížila, tak to vypadalo, že je bez báglu. Zblízka se objasnilo, že na zádech bágl má (tj. i s věcmi na přespání) – avšak docela malinký a opatřený nápisem TRAMP.

Páteční shledání, už jsme komplet...
Foto: Saša

Únavu z jízdy na Vysočinu, jakožto i radost se shledání jsme zapili v předzahrádce, kde byl točen Bernard a kofola. Vydáváme se do lesa, najít místo na dnešní přespání. Les pod zříceninou Orlíku je povětšinou smrkový a vzrostlý, a hojností velkých šutrů a malých skalek. Ohniště jsme postavili na plochém balvanu. Tak je to nejlepší, nemusíme mít starost o to, co řeknou na večerní ohýnek kořeny letitých smrků, stojících okolo nás. Večer u ohýnku byl příjemný. Windy se na tuto společenskou událost připravila obzvláště dobře. Po večeři vyhlásila, že již může být otevřeno víko krabičky, jejíž obsah tipujeme na nějakou dobrou poživatinu. Jůjda – budeme u ohýnku uzobávat taštičky, plněné marmeládou! Nevydržely dlouho.

Sladké večerní překvapení, taštičky plněné marmeládou!

U ohýnku se povídalo a vytahovaly se historky, mnohdy ponuré či dramatické („lištička“, se kterou se potkala Windy zvláště utkvěla v paměti) a když se blížila půlnoc, zalezli jsme do spacáků, jen tak pod hvězdy. Na rozdíl od optimistů (Windy, Nancy, já) zachoval se Veb prozíravě a „zakapotoval sebe i Bety pod sepnuté celty, pro případ, že by v noci přišel déšť.

U ohýnku se povídalo a vytahovaly se historky...
Foto: Windy

V půl třetí opravdu pár kapek spadlo. Začal jsem při svitu baterky stavět bivak z ponča, zatímco Windy kousek vedle činila taktéž a spící Nancy se vzbudila a správně hlásila, že na ni prší. Byla to docela vtipná situace, protože sotva jsem bivak dostavěl a zalezl do spacáku, tak bubnování dešťových kapek ustalo. Krátký deštík však učinil konec dosavadnímu dusnému průběhu noci. Obloha se vyjasnila a do rána se spalo krásně. Ráno vaříme litry čaje, páč studánka s dobrou vodou je opodál. Je to potřeba, jelikož nás čeká horký den. Nancy se rozhodla, že si na tomto vandru bude vykračovat v narůžovělých kaliopkách, čehož důsledek je, že čelo našeho osadního ministra pro výstrojní kázeň – Veba, se vraští. Nicméně, během snídaně, kdy Nancy občas zvládne ozdobit vlastní zevnějšek kapancem od fazolí v konzervě, je vysloveno, že časem takhle ty kaliopky získají zálesáckou barvu. Místy to vypadá, že nedostatkem zálesácké barvy trpí i moje celta, na níž Nancy sedí a snídá..

V noci spadlo dvacet kapek a výsledkem jsou dva rychlé bivaky...

Byla vyhlášena prohibice?
Brněnští trampové vzkazují do Prahy co se má správně dělat s jejich pivem?
Došla voda?

Tady je odpověď...:)

Balíme bágly a vyrážíme ku hradu Orlíku. Nejprve se však zastavujeme u zdejší zajímavosti, která je trošku stranou, avšak si zaslouží pozornost. To zemědělské vidle na kydání hnoje, dávno zbavené násady, jsouce již léta letoucí zapíchnuté do stromu, dočkaly se našeho obdivu. Trošku mi evokují legendu o králi Artušovi, kdy králem byl ustanoven ten, kdo vytáhl meč, zarostlý v balvanu. Co když tyhlety vidle čekají taky na svého „Artuše“, který je hladce vytáhne a vydá se na Hrad, potažmo přímo na Brusel, udělat pořádek…?

Artušovi vidle...

Dosti snění nad vidlemi. Vystoupáváme na zříceninu hradu Orlíku. Při kupování lístků na pokladně se naskytla situace, zvaná „kouzlo nechtěného“. Přicházím zároveň s Windy, zatímco Bety a Nancy se courají kdesi vzadu. Říkám u okýnka, že chci jeden lístek dospělý a jeden dětský (myšleno pro Nancy). Pokladní kouká trochu podezíravě na Windy která stojí vedle mě a dává na srozuměnou, že Windy mi jako dítě nehodlá uznat.

Hrad Orlík

Nu, vyjasnili jsme si to.
Prohlídka hradu mi přivolala mnohé vzpomínky na doby dávné a zároveň mě přenesla do reality, neboť „všechno je dneska dávno už jiný“. Na hradě je k vidění několikero jednoduše zrekonstruovaných klenutých místností, sklepení, schodišť a plošin. Všemu dominuje „ukousnutá“ hradní věž s nově provedenou dostavbou rozhledny. Bety a Nancy se nejprve vrhly na třešeň, která láká červenými plody. Rozhledna nás nadchla. Po tolika letech, kdy si člověk prohlížel věž akorát ze záklonu, je možné, dostat se až na úplný vrcholek. Rozhled po okolí je parádní. Naše holky, sotva se vyštrachaly na horní plošinu za námi, staly se hříčkou silného spodního průvanu, který je odspoda nafukoval. Zatímco Nancy měla oblečené kaliopky a své vojenské košili mohla dopřát, ať se přifukuje jak chce, musela Bety naopak cudně pohlídat svoji sukni, neboť nehodlala pro širokou veřejnost suplovat v jedné dosti známé scéně s Marilyn Monroe.

Hradní maso - pohnutky?

Výhled z hradní věže...

Po návštěvě hradu se díky pohotovému Asterixovi briskně přesunujeme do Lipnice. Vprostřed náměstí se skví od pohledu již dlouho zavřená hospoda s emblémem Rebela. Škoda jí. Jdeme tedy na horní konec náměstí, kde sídlí hospoda U české koruny. Prozatím máme zájem především uhasit žízeň a nutno říct, že točený Haškův ležák plní vložená očekávání. Prohlídku hradu, jehož věže i hradby se vypínají nad městečkem do výšin, odkládáme na zítřejší den a konzumace kultury je zastoupena již jen narychlo pořízenou skupinovou fotkou u busty Jaroslava Haška.

U busty Jaroslava Haška...

V dobré společnosti...

Polední sluneční paprsky tepou do temen našich hlav ze všech sil a my se přesunujeme pod klenbu lesa. Během chvíle jsme v lokalitě, která s Lipnicí blízce sousedí a kde má návštěvník možnost při troše fyzické aktivity stanout v některém ze zdejších žulových lomů, již řadu let zatopených. Z dob dávných si pamatuju, že první na ráně bude lom s názvem Trojka. Jsme tam raz dva. Trojka patří mezi ty větší ze zdejších lomů. Několikero part lidí, jakož i jednotlivců se vyskytuje mezi balvany na břehu a vzácněji i ve vodě. My jsme pro tuto chvíli ještě do plavek nešli, páč jsme chtěli oblast aspoň trošku projít, než se taky oddáme vodním hrátkám. Podle mapy z mapy.cz, ofocené na displeji foťáku, jsme vcelku snadno našli další dva nedaleké – spíše maloformátové lomy, které jsou zajímavé tím, že tu zasáhla ruka umělcova.

Bretschneiderovo ucho

Ústa pravdy

První z obou lomů nese jméno „Ústa pravdy“. Na jedné z jeho stěn nepřehlédnete velká vytesaná ústa. Druhý lom – Bretschneiderovo ucho – skýtá podívanou na vytesaný ušní boltec. Kousek od boltce je v žule vyveden již poněkud méně nápadně otisk lidského pozadí. Vyzkoušeli jsme v něm posez postupně všichni a překvapilo nás, jak je ta žulová „zádel“ univerzální.

Zkoušky prokázaly, že zádel je univerzální!

Zamířili jsme pak k lomu „Pětka“, kde máme v plánu konečně taky to koupání. Cestou jsme ještě jenom seshora nakoukli do potápěčského lomu (který je beztak soukromý) a přes návrší jsme přešli nad lom Pětku. První pohled z horní zarostlé terasy na azurovou hladinu, oprávněně evokuje atmosféru romantiky. Leč při druhém pohledu seshora, jsme postupně shledávali, jak dole pod námi lid koupací a povalovací již okupuje přístupová místa k vodě. Původní, nesměle se formující myšlenka, že bychom už na tomto místě pro dnešek úplně zakotvili a posléze noclehovali, brala za své při sestupu z vyvýšených teras směrem k vodní hladině. Zákoutí nad břehy, jinak jistě vhodná k utáboření, měli již obsazena civilisté, jejichž výbavou byly kempingové stolky, židličky, stany, přenosné špajzy, auta a motocykl.

Vstříc dalším cílům...

Veb si při tom zahrál na vlkodlaka a jak je vidno z výrazů obětí, tak úspěšně...

Ano, tohlecto všechno sem k břehům zatopeného lomu přijelo. Nu což, vmáčkli jsme se k jednomu ze vstupů do vody, který nebyl obsazen a kde bylo možno směrem do vody asi dva metry postupovat po zatopeném schodu a dál už byla nedozírná hloubka. Rychle a chutě jsme se převlékli do plavek. Vzhledem k věkovému rozložení osazenstva naší skupinky byly plavky nanejvýš vhodné, jinak by se mohlo stát, že nás nějaký mravokárce postaví do latě. Zatímco Windy využívala k převléknutí úkryt v houští, povídal Veb, který je všímavý, že naše nejdospělejší děvčica má tak mrňavej ručník, že to snad ani není možný. Povídám Vebovi, že za chvilku uvidíme, jestli mezi ručníkem a velikostí plavek bude nějaká souvislost, ale Windy, která nás z houští slyšela, nás hned zklidnila, že v toto směru si nemáme dělat žádné zvláštní naděje. A šlo se do vody, neb o to tady šlo. Bety se naložila do vody na vstupním schodu a rozvážně se chladila. Voda ovšem nebyla nijak zvlášť studená. Nancy jsme o tom museli přesvědčovat asi čtvrt hodiny, než se odhodlala přešlápnout ze schodu na hloubku. A pak jsme ji zase nemohli dostat z vody, protože předváděla, že se někde někdy již naučila plavat jako ryba. Punc dálkového plavce vydobyl Veb, jenž obeplul veškerá zákoutí v lomu a zbylej mančaft furt lákal nazpátek do vody. Ale stačilo.

Bety a Nancy se oblékly do námořnických triček, což jim jednak slušelo a jednak Windy, jakožto jmenovaná koordinátorka pro barevné sladění byla tímto počinem nadšena. Osvěženi příjemnou koupelí, opouštěli jsme lom, zatímco se sem nasouvaly skupinky dalších civilů. Vydali jsme se do lesa, s tím že nalezení dnešního místa na přespání je vítáno. Ale nebylo to úplně hned. Po kilometru jsme potkali skupinu lidiček s obřími bágly. Byli o chlup starší než my a některé z nich jsem v duchu od pohledu podezříval, že před třiceti roky taky tahali na zádech usárnu. Podle toho co říkali, tady byli naposledy před strašnejma rokama a hledali (patrně) Michalcův lom. Po chvíli se naše cesty rozešly a my se motali po balvanitém, jen mírně se zvedajícím úbočí Radostovického vrchu, s cílem, najít svoje místečko. Našlo se až skoro nahoře a tady jsme pro dnešek popadali na zem.

Les je smrkovo-břízkovo-modřínový, na zemi mech a jehličí a v dosahu jsou haldy šutrů a malých balvanů, jak se zde před léty dělala nějaké průzkumná sonda do země. V okolí je sucho a proto děláme ohýnek jen miniaturní – opět na šutráku. Díky nevyčerpatelnému množství šutrů-placáků si můžeme kolem ohniště stavět každý své vlastní kamenné sedátko. Po večeři najednou zjišťujeme, že jen sedíme, tupě na sebe civíme a čekáme, až nastane tma a budeme moci vyhlásit večerku. Dnešní sluníčko, koupání, kličkování mezi lomy a dusný podvečer nám teď hold spočetly všechno dohromady. Ale tristní stav netrval dlouho. Nancy mi upletla cop, Veb při tom zavzpomínal na své vlastní háro, začali jsme si povídat o tom, co se komu kdy zajímavého v noci zdálo a sem tam jsme plácli občasného komára – průzkumníka. Veb na mě machroval, že mě dneska v pívech přepije, protože měl ve žracáku dva plechy, zatímco já jen jeden. Ale nakonec na kamaráda nezapomněl a o poslední drahocenný plech se rozdělil. Sotvaže tma přikryla náš kemp, vpadli jsme s chutí do spacáků. Komáři zkraje noci zlobili, ale jejich dotěrné ataky jsme vcelku eliminovali. Bylo nutno dobře se zašněrovat do spacáků (naštěstí se navečer trochu ochladilo) a pak nám do usínání tlumeně „hrálo“ rozčílené pískání těchto hmyzáků, kteří se nemohli přes tloušťku spacího pytle dostat k vytoužené kapce krve.

Támhle na špici sedí pták...

Ráno lezu ze spacáku první, ostatní nechávám chvilku doveršovat. Les okolo je krásný, budí se do nového dne. Obloha nad špicemi stromů je jako vymetená, ranní chlad bude brzo ten tam. Spolu s Vebem si libujeme, že během noci ani jednoho z nás nevyhnala ze spacáku tzv. malá potřeba. Je to důsledek toho, že jsme za sobotu byli dost vysušení, jinými slovy, o pivní koeficient nebylo dostatečně dbáno. Ohýnek už ráno nerozděláváme, aby nebyla starost s jeho likvidací. Šutr, na kterém oheň večer hořel, je už skoro vychladlý. Během balení je náš osadní ministr pro výstrojní kázeň (Veb) opět poměrně iritován několika zbytečnostmi, které s sebou nosí Nancy, jako je třeba velkoformátový kartáč na vlasy či lahvička s rozprašovačem. Máme posnídáno i sbaleno docela brzo a můžeme vyrazit. Nancy projevila přání vyzkoušet si, jak by se jí nesla moje usárna. Po zbytek neděle ji nosí a libuje si, že uska sedí na zádech líp, než bágl belgičák. Do budoucna rozhodně zajímavý podnět.
Jdeme podle mapy ještě k jednomu lomu. Ten je nedaleko od Pětky, přes kterou nejprve procházíme. Většina zde tábořících zatím ještě pospává. Vodní hladina téměř dokonale odráží stěny lomu, les i oblohu, protože ji zatím nikdo nečeří. Za chvíli jsme u lomu Hranice. Vypadá to tady hezky a zprvu i nadějně. Kamenné terasy s vyhlídkou do lomu, impozantně mohutný val narubaných balvanů, obrůstajících mechem a dole modré oko hluboké vody. Na jediném přístupovém místě je bohužel cedulka soukromý pozemek a v sousedství vykukuje několik obydlených staveb. Škoda. Respektujeme stav věcí a míříme již z lesa ven. Potřebujeme brzy po poledni startovat z Lipnice směrem domů a tomu podřizujeme tempo přesunu, čili - hlavně už se nikde nezdržujeme.

Dělá se horko.
Nancy vytahuje svoji lahvičku s chladnou vodou a s rozprašovačem a osvěžuje vodní mlhou jak sebe, tak i ostatní, nevyjímaje Veba, který se prve na „takovou zbytečnost“ zrána mračil. Veb v dobrém rozmaru vypisuje cílovou odměnu – a to sice smažený sýr s hranolkama v restauraci na lipnickém náměstí. Zasedli jsme za stůl dokonce krátce před tím, než podnik spustil svoji dnešní kuchyňskou šichtu a brzy na to již před námi přistávaly talíře s čerstvým smažákem, hranolkama a tatarkou. Bylo to dobré, ale taky drahé. A nebo též jinak řečeno – drahé, ale dobré, podle toho, jak se to vezme. Po obědě, jsme v trávícím tempu doškrondali již jen kousek cesty, k bráně hradu. Zrovna tady začala polední přestávka. Nu což. Koukli jsme se alespoň od brány přes nádvoří, cvakli pár fotek a na prohlídku zajdeme někdy jindy. Sedli jsme do auťáku a frčeli na Brno, nejprve přes Havl. Brod, kde jsme vyklopili Windy.
Tak jsme ty lipnické lomy konečně zmákli. Ale příště, pokud by to měl být vandr, bude lépe cournout se tudy mimo hlavní sezónu.

Windy, Saša, Veb, Bety, Nancy

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1713151713
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Fery
Když jsem si přečetl název příspěvku, myslel jsem na Orlík na Vltavě. S Lipnicí nad Sázavou už jsem se trefil. Pěkné počtení. Jezdil tam i Jiří Wolker se skautským oddílem A.B.Svojsíka, tak před sto lety...:-) Ahoj Fery
Joe
SUPER CHLAPE, s kámošem už tě chvíli sledujeme a došli jsme k názoru že kdyby jsi nás někdy vzal do party docela by nás to potěšilo.
Jsme asi ale proti tobě už dost veteráni /*- Zlín

Willy+Joe