Trampská teritoria: ČESKÝ KRAS

Pravidelná rubrika TRAMPSKÁ TERITORIA, tě každé první pondělí v měsíci zavede do některého z koutů naší vlasti. Začínáme Českým krasem a na řadě je Oslavka, Brdy, Česká Kanada, Úterák...

Vápenná vrchovina mezi Prahou a Berounem není pustinou, kde bys za celý den nepotkal živého člověka. Patří ke krajům osídleným, využívaným a prozkoumávaným. Už od 19. století sem jezdili vousatí profesoři pokládat základy české přírodovědy, průmyslníci otevírat rozsáhlé lomy a ctihodní otcové rodin posedávat v hostincích pod staroslavným Karlovým Týnem. Vedla tudy naše druhá nejstarší turistická trasa a jeho údolí byla v Čechách jedněmi z prvních, kde se objevili trampové. Místa takto oblíbená se často během let mění, zaplní se chatami, protnou sítí značených stezek, místo tábořišť vyrostou parkoviště. Český kras ale nápor turistů zvládá, s lidmi má ostatně zkušenost už od nejstaršího paleolitu; možná proto, že se nikdy nenechal odhalit a prozkoumat celý. Vždycky dává tušit, že je za ním něco víc a ukazuje, že dobrodružství se dá prožít i kousek za městem, v opuštěných lomech, kde je navečer cítit kouř starých ohňů, v blátě a písku na dně jeskyní, kde za tmy obcházejí duchové prehistorických zvířat, a uprostřed skalní stěny, když nahoru je daleko a dolů až příliš blízko.

Dodnes planou trampské ohně v lomech kolem Ameriky.
Foto: Kameňák

Cesty za dobrodružstvím začínají už na severovýchodě, kde zasahuje na území Prahy. Nejzazší výspou je Podolí, kdysi s majestátní vápenkou a dnes plaveckým stadionem. Počátek Krasu tu zřetelně označuje Branická skála, to je ta, jak na ní bylo dlouho napsáno velkými písmeny „Miluji tě!“. Na druhém břehu se pak otevírá trojice údolí - Prokopské, Chuchelské a Radotínské. Je to kraj foglarovský, země lůmků, jeskyní a obřích trilobitů hned za tramvajovou smyčkou. Nejpestřejším z těchto kaňonů je údolí Prokopské a na ně navazující Dalejské. Dá se tudy jít kolem mostů pražského Semerinku pořád nahoru, podél „hrbaté“ dráhy směřující na Rudnou až do Řeporyj. „Prokopák“ je takový Kras ve zkratce - skalní stěny, travnaté stráně, trnité křoví, jeskyně, štoly, jezírko v lomu, pravěké hradiště, poustevnická tradice, německá podzemní továrna s vojenskou základnou. První divocí skauti mu říkali Eldorádo, bývala tu i tábořiště pražské Dvojky zvaná Opičí stromy nebo Dýmové jeskyně. Příhody hrdinů foglarovek se tu potkávají s dobrodružstvími filmovými - právě tady někde zachraňovali skauti s nováčkem J. F. zříceného herce, u Jezírka se natáčely scény ze seriálu Dobrodružství šesti trampů a nahoře ve štolách lomů Požáry zase vontská bitva ze Záhady hlavolamu. Lomy Požáry u bývalé fabriky firmy Biskup Kvís a Kotrba se dostaly i na titulní stranu hobousácké desky Zvláštní znamení touha.
Pokračovali-li bychom ale spolu s kluby Mladého hlasatele v hledání Země nikoho, můžeme přejít přes hřeben a dálnici do Chuchle, do svahů nad Pacoldovou vápenkou. Býval tu nad dolomitovým dolem kraj malých lomů a propadů, místo, kde dutá země duněla pod nohama. Tohle zvláštní místo ale bohužel zmizelo pod zrekultivovanou skládkou.

Jezírko v Prokopském údolí se prý zaplavilo tak prudce, že lomaři sotva stačili opustit pracoviště. Kdo ví, možná to má souvislost s údajným hučením vody, které bylo slýchat v nedalekých jeskyních. Speleologické hádanky téhle části Prahy se ale luští obtížně - ty nejzajímavější lokality jsou v nepřístupném vojenském prostoru v bývalém Prokopském lomu.

Radotínské údolí už je venkovské. Začíná sice obří cementárnou, ale dál už se jde kolem starých mlýnů k chatovým osadám Ariana a Západní míle. Končí přibližně u Chýnice, kde se povaha Krasu mění. Z hlubokých, skalnatých údolí najednou vstoupíte do otevřených polí a plání, krajiny poněkud opomíjené a na první pohled vhodné spíš k jízdě na kole. I tady se ale dají najít zapomenuté památky a drobné lomy mimo veškeré cyklostezky, jeden z nich dokonce se skalní bránou. Při pěším vandru je třeba počítat s dlouhými úseky asfaltu a oranice; kdysi dávno tu při noční cestě na Karlštejn bloudil i samotný Mácha.
Kdo vytrvá a vydá se na západ, dojde až k železniční vlečce, poslední provozované větvi průmyslové Kladensko-nučické dráhy, kterou se vozily vápenec a železná ruda do kladenských hutí. KND začala být stavěna v polovině 19. století a postupně se protahovala směrem na jih, až dospěla k Holému vrchu a kolem něj do jednoho z nejpozoruhodnějších míst Českého krasu.
V záblesku skal se otevírá tajemný kraj, břízy se kloní k hladině jezer - pozemský ráj zpívá F. T. Prim o kaňonu Velké Ameriky (video pod článkem). Soustavu vápencových lomů propojených štolami objevili trampové někdy na přelomu 50. a 60. let. Amerika se stala tábořištěm, hřištěm i útočištěm. Nejde už spočítat, kdo tu všechno za svitu blikavé baterky pátral ve štolách po strašlivých tajemstvích, koupal se večer „na Adama“ (a na Evu) v modrozelených jezerech, zatímco nad hladinou vrčeli netopýři, a rozdělával potlachové ohně na místech nazývaných třeba Pusťák, Modlitebna Soví ráj nebo Kamensko. Postupem času se začalo vyprávět i o někom zvaném Hagen, prý německém vojákovi, prý zločinci nebo možná i duchovi, který obchází podzemím a běda tomu, kdo se mu dostane do jeho kostlivých spárů. Jiní, obvykle ti, kteří se dokázali pod zemí už pohybovat stejně obratně, zase tvrdili, že to jsou pomluvy, a že Hagen je dobrým strážcem Amerik, který stojí na straně trampů proti hlídačům, ochranářům a esenbákům. Pověsti Amerik se časem dočkaly několika literárních zpracování, ať už formou trapsaveckých povídek, nebo v dosud nejoblíbenější knížce od jeskynáře a montanisty Laca Lahody, který tu v 80. letech působil se skupinou CMA. Policejní zátahy na trampy a nudisty po revoluci ustaly, legendární major Huňáček odešel do důchodu a dnes se v podzemí chystá důlní skanzen. Menší lomy skryté v lesích jsou ale pořád takové, jako kdysi.

Jedna z pověstí Amerik vypráví o dívce, která se tu záhadně ztratila. Její milý pak v lomu Jižní kříž pohřbil pod kamennou mohylou její kytaru.

Od Amerik už je to jen pár kroků do srdce Českého krasu, k dolnímu toku Kačáku a do údolí Berounky kolem Srbska a Karlštejna. Slunce tu odráží zlaté šípy od Svatojánské skály, z děr v roklích vylézají zablácení jeskyňáři a kolem vody po nové asfaltce (doufám, že ji příští povodeň odnese) korzují pod kývajícími se horolezci pražské rodinky. Zvlášť v létě, kdy jedou po řece vodáci, bývá kolem vody nabito a hospodský v restauraci U nádraží, které znalci neřeknou jinak, než U Hulánů, a kde se upekly nesčetné jeskyňářské akce, má co dělat. Obecně platí, že levý břeh je rušnější a s řadou zajímavostí - od Vitáčkovy jeskyně, kde sedával šílený mlynář a házel po lidech kamení, a kde berounští měšťané marně hledali drahé kovy, přes lom Alkazar se zbytky štol lomařských i nacistických štol (a radioaktivním odpadem zalitým betonem) až po pozůstatky Pražské čáry. Nahoře ve skanzenu na Solvayových lomech mají kromě mašinek i jeden z opravdových Hagenových gongů, pod ním dole přímo ve svatojánském klášteře zase naši dlouhodobě vůbec nejproslulejší jeskyni, kde svatý Ivan popíjel laní mléko a pro jistotu měl v záloze i léčivý pramen.
Pravý břeh nad železniční tratí pak ukrývá štoly na Bezejmenné a řadu menších jeskyní, zejména v Kavčím lomu. Od řeky se dá vylézt strmými skalními stezkami k Tetínu, obci. Tetín je jedním z těch starých krasových míst, kde legendy z dávných pověstí českých přestávají šustit papírem, a kde se vyprávění o vrazích svaté Ludmily setkávají v hospodském dýmu s historkou o zednících, kteří opravovali zeď kostela u jejího hrobu a otiskli do malty své zadní tváře. Kamarád Smrťák, jeskyňář a buditel, tu dodnes nachází na zárubních kamenných portálů vytesané dvouhlavé jezídské hady. Bájivá historie je pevně spjatá s tetínskou skutečností a pro ves pod Damilem příznačná - působili tu i kněží Hájek z Libočan a Václav Krolmus, jeden z našich prvních archeologů, který pod krycí jménem Sumlork obcházel okolní svahy a hledal zde pohanská božiště. Na Tetíně je cosi, co z pohanů dělá křesťany a z farářů ctitele pohanstva.

Velká část jeskyní Českého krasu vděčí za svůj vznik Berounce. Ovšem včetně Paleoberounky, která tekla opačným směrem - od dnešního Dolního Posázaví přes Křivoklátsko do jezer na severozápadě Čech. Nechala po sobě mocné nánosy písku, které sice občas obsahují zlato, ale zároveň komplikují život kopajícím jeskyňářům.

Do hloubi krasových mýtů, směrem ke Zlatému koni, se dá vydat buď po trase zmizelé lomařské malodráhy Králův Dvůr-Beroun-Koněprusy nebo přes Kodské polesí. KBK je trochu smutný případ - úzkorozchodka sloužila do roku 1962, přes zájem potenciálních skanzenistů ji pak tupě technokratický bolševik poslal do šrotu. Zbývají náspy, tunel, asi tři metry kolejí a sen o obnově provozu. Na Kodě zase mocná vyvěračka poháněla kola skalního mlýna. Stál (a dosud stojí, jenom už nemele) na stejném potoce, jako níže položená historická trampská osada Údolí děsu, pojmenovaná takto na památku strašlivé povodně. Vody v Krasu tečou podivnými cestami.
Zlatý kůň, Kobyla a Kotýz jako by měly něco společného se silným koňským mýtem, dnes už obtížně určitelným, ale v romantických duších vzbuzujícím touhu jít obětovat keltickým božstvům do posvátných hájů a skalních skulin. Jezdkyně na bílém koni přejíždí v noci po návrší nad rozkotlanými srázy velkolomu Čertovy schody a na cestu si možná svítí karbidovou lampou. Ve znaku ji mají i Koněpruské jeskyně. Čekal bych, že její trasa povede alespoň přes dvě místa - lom na Kobyle, kde jsem kdysi našel v kempovce zápis sebevraha, který sem přišel, ale když viděl tu krásu kolem, zase si úmysl skoncovat to se životem rozmyslel, a Aksamitovu bránu, skalní amfiteátr naznačující bránu do hlubin, kde se skrývají poklady pro muže s železnou rukou a ženu se zlatými vlasy. Čti Viktora Palivce, ovyde Krivo.

Pohled vzhůru z propástky v Axamitově bráně. Prý tu jednou myslivec pronásledující lišku vstoupil do hlubin země, dlouho bloudil chodbami a měl podivná vidění. Dnes tu nejsou žádné viditelné průchody, ale kdo ví. Třeba v případě pověsti o pasáčkovi, který se v podzemí setkal s loupežníkem, se po objevu penězokazecké dílny v Koněpruských jeskyních ukázalo, že na ní může být víc, než obvykle dovoluje ústní podání.

Z krasových obětišť je ale asi nejvýznamnějším to nejnenápadnější na Bacíně. Vrch se trochu nezdá, je sice nejvyšším v Krasu, ale působí tak trochu jako bochánek vyčnívající nad poli. Ve skalních spárách se tu ale obětovalo přes několik tisíc let a pravěkých kultur. Tady ale už se dostáváme k druhé straně Krasu, k té, která přiléhá k brdským Hřebenům a je od nich oddělena údolím, kterým kdysi dávno tekla praLitavka. Nejrychlejší cesta na Brdy je přes Všeradice, hledači koňských mýtů ale mohou ještě mezi poli zajít k hrobu v Neumětelích, kde se věřilo a věří, že zde Šemík, věrý kůň vladyky Horymíra, zakopán leží.
Hledači mýtů modernějších ať si zase zajdou na Koukolovu horu, sejdou dolů do Popovic a optají se, nespáchal-li některý z místních občanů náhodou hrůzostrašné a ohromující objevy v podzemí.
Jsou kraje, které oplývají množstvím campů a lesy neustále zní praskání zalamovaných palců. Kras mezi ně až tolik nepatří, je hluboký a nejen trampský. Členové prvorepublikových osad i pátrači prolézající štoly Amerik se tu stali jednou z mnoha součástí genia loci kraje; vstoupili do pestré společnosti lovců sobů, pravěkých kněžek, vousatých poustevníků, vikingských žoldáků, hradních pánů, zvědavých pasáčků, vesnických písmáků, zaprášených skalníků, nadšených vědců, umrlých Němců, zablácených jeskyňářů a zamračených ochranářů. Český kras není krajinou jednoho výrazu, ale má svého ducha a hlubiny, pradávné a slibující mnohé objevy. Jejich návštěva je ryze dobrovolná, můžete se celé dny procházet po povrchu a pořád budete nacházet nová (i stará) místa. Ale Kras nepoznáte, dokud se občas, i kdyby třeba jenom ve snech, nevydáte také do chladných zemských skulin, po stopách pastevců s bronzovými nákrčníky a postavy, která nosí dlouhý vojenský plášť a zelenou lucernu…

Jan Pohunek - Přebral

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
17149213
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Metuzalém
Nejlépe ze všech zná Český kras známý tramp Míša Pechar. O zdejším trampingu už napsal mnoho zajímavého...
:-)
Thomas
Aksamitová brána - pověst o pasáčkovi a loupežníkovi/penězokazci je krásně zpracována v komiksu Káji Saudka - Tajemství Zlatého koně.