ŠEDESÁTKA T. O. ZLATÝ KLÍČ

Trampská osada Zlatý klíč vznikla 20. února 1956. Kdo byl Miki, kromě tebe a Pedráka u jejího zrodu a proč zrovna Zlatý klíč?

„Osadu jsme založili v kladenské čtvrti Rozdělov, kde jsme žili v jednom činžáku. Osadní kronika praví, že se tak stalo ve čtyři hodiny odpoledne. A byli jsme tři - Jindřich Pitra – Pedro, Zdeněk Frolík – Fred a já. V té době jsme četli a milovali knihu Srub U zlatého klíče, kterou pod pseudonymem Michael Bernard napsal Miloš Kocourek. Před vznikem osady ale už byla řádka klubů a klukovských part, s nimiž jsme prožili spoustu toulek a dobrodružství.“

Úvodní dialog z Vokounova rozhovoru s Miki Ryvolou pro sté číslo časopisu Puchejř č. (5/ 2011)

Úprava fotografie: Šlápi

Zatraceně drsní Miki s Pedrem na Malši v 60.létech.

Trampských pamětníků ubývá a tak nezbývá nic jiného, než aby o historii trampingu psali trampští amatérští historici a archiváři. Historii lze nejlépe zprostředkovat autentickými texty a proto se počátky T. O. Zlatý klíč pokusím přiblížit převážně pomocí dobových textů šerifa osady Mirko Ryvoly zvaného Miki, které pečlivě uchovávám ve svém archivu.
Narodil jsem se více než pět let po zrození T. O. Zlatý klíč a tak jsem se s tvorbou jeho osadníků setkal poprvé v roce 1974 – na woodcrafterském táboře na Šumavě. Tehdy se v našem oddíle hrály staré skautské a trampské písně, ale především celý repertoár skupin Greenhorns a Rangers. Ty písně, jejichž texty se mi nejvíc líbily, jsem zapisoval do vlastního zpěvníčku a k nim uváděl interprety. Dnes už si nevzpomenu, zda jsem si jako první zapsal Mikiho Bednu od whisky nebo Wabiho Hejno vran, ani to, zda jsem si k nim napsal Greenhorns či Rangers. Každopádně se tehdy, mezi staršími kluky v oddíle, našel jeden, který už jezdil na vandry a ten mi řekl: „Ale to jsou přece HOBOES!“
To nové exotické slovo jsem neznal – a nikdo z oddílu neměl žádné jejich písně (na rozdíl od Greenhorns či Rangers) nahrané na gramofonové desce. Za pár měsíců se ale o první desce se třemi písničkami Hoboes objevila zmínka v Mladém světě. O rok později, v roce 1975, vyšla deska v „Diskotéce Mladého světa“ a v jejím bookletu jsem si tehdy přečetl Mikiho vzpomínku:

Vybledné fotky I. dílu „Kroniky trampské osady Zlatý klíč“: dva čtrnáctiletí kluci předstírající virtuozní hru na překližkových kytarách, širáky stíní bezvousé tváře a vykulené oči – a vůbec je to zatraceně drsná scéna…
Píše se rok 1956, Jindra Pitra ještě nemá firmu „Pedrák – kytarovej démon“ a já na téhle fotce z Tejřova úsilovně třímám „géčko v barré“ rukou očividně zkroucenou křečí. Je rok 1956, na Zlaté řece jsou poslední zbytky „kovbojské“ trampské éry vytlačovány novou nastupující vlnou: místo obligátních půllitrů se nosí kanadky a staré dobré kotlíky po skautech se přes noc změní ve skládací pánve. Jen kytary zachovávají tvrdošíjně svůj španělsky ladný tvar a gibson nesmí do kempu. T. O. Zlatý klíč hude mutujícími hlásky Niagáru a dole pod Medníkem zbývají ještě tu a tam mezery mezi chatami, kde se nechá večer zapálit oheň.
Jednou Wabi vezme do ruky kytaru a zazpívá Hejno vran. „Co to je?“, ptáme se. „Taková písnička,“ povídá Wabi. To byla asi ta první. Zvláštní, podivný a pro mnohé nepochopitelný svět Zlatého klíče, plný zázračných a pololidských ptáků, ostrovů, zemí tří sluncí už měl v té době své vyjádření v povídkách, básních, grafice. Toho večera přišla muzika. Začali jsme zpívat svoje sny.

Miki Ryvola – úvodní část textu z bookletu k LP Písně dlouhejch cest (1975)

V létě 1959 táboří Zlatý klíč v Soběšíně a spojuje se s bechyňským školním klubem Demigon.

Po přečtení tohoto textu jsem pochopil, že HOBOES nelze oddělit od T. O. Zlatý klíč. Pár let poté jsem začal na vandry jezdit sám … a tak mi došlo, že tu krásu mohu zažít taky… a nalezl jsem pro sebe cestu do Země tří sluncí a v ní hejna podivnejch ptáků… A objevil jsem další písně Mikiho a Wabiho, potlachy v pražské Malostranské Besedě a další poetické i drsné texty ukazující osobitý pohled T. O. Zlatý klíč (dále též TOZK) na tramping.
O TOZK bylo v Campu č. 2 z roku 1966, deset let po vzniku osady, napsáno toto:

T. O. Zlatý klíč spatřila světlo světa v únoru 1956. Z původních pěti osadníků se osada rozrostla na pětadvacet bojovníků a squaws, rozvátých po sedmi tu – i cizozemských městech. Otcovskou rukou osadě vládne šerif Miki. Jak se dovídáme z dobře informovaných pramenů, je Zlatý klíč prokazatelně jednou z nejmovitějších osad v republice. Co vítěz mnoha klání v trampském zpívání a vydavatel vlastních zpěvníků a knih je TOZK majitelkou dvoupatrové weekendové villy s bassenem, saunou a služebnictvem, soukromého letiště a vzducholodi, potažené pro udržení trampského koloritu maskovaným hedvábím. Rozsáhlý revír v Bílých Karpatech, motorová jachta (1. cena v soutěži Chomutov 1963) a přepychové oděvy osadnictva, pořízené z honorářů a tantiém, už jen doplňují obrázek této blahobytné osady. Pravou lahůdkou pro sběratele informací o Zlatém klíči jest zpráva, která před časem došla: Klíčáci se objevili v hermelínových kanadách, s kajčími spacáky a brokátovými uzdami. Hle, kam vede píle! Fakt, že osadu je možno potkat v kempech slunného jihu a pod širákem, jak na ohni si vaří k večeři dvě malé ryby, lze považovat pouze za rafinované maskování obrovského bohatství, které si Zlatý klíč pod vlajkou trampingu nashromáždil.

Napsal Miki poněkud ironicky v rubrice Album trampských osad časopise Camp č. 2/1965
(redakční rada Jan Vyčítal, Josef Šimek, Marko Čermák)

Obřad přijímání do Zlatého klíče...

Mne k vandrům dovedl oddílový život a táboření se skauty a woodcraftery a tak mne zajímalo, jak se stal trampem Miki Ryvola. Pomohl mi můj archiv:

Psal se rok 1955 a brácha měl ve svém pokoji tajnou a pro mne přísně zakázanou skříň. Byl jsem totiž odjakživa mladší brácha a všichni mladší bráchové mi dají za pravdu, že to není žádnej med…Když jsem se do ní konečně vloupal, praštila mě přes nos nádherná vůně – vůně očouzenýho ešusu. Od tý doby jsem už mnohokrát vyprávěl o tom, jak nás k trampingu přivedla láska k lesům a romantika, leč dnes poprvé slavnostně říkám pravdu pravdoucí: v týhle chvíli nad skříní plnou celt, ešusů, pánví a feldflašek jsem se stal trampem. Ještě nic jsem nevěděl o potlaších, zalomenejch palcích a zapadlejch kempech se svítícím dřevem, ale vůně toho černýho ešusu mi ještě dneska vyvolává krásný brabenčení na zádech.
Rok na to zakládáme (ještě za ironickýho úsměvu bráchy) s Pedrákem osadu Zlatý klíč a pět rozjívenejch čtrnáctiletejch kluků z Kladna podniká svůj první velkej vandr: vlakem do Prahy, parníkem do Davle a šourem na Medník. První překližkový kytary za 230 korun, první akordy a setkání s prvníma „opravdickejma“ trampama. Tři neděle na Sázavě, peřeje, úplněk a nahoře v tunelu duněl sázavskej pacifik (předloha budoucího Mrtvého vlaku…) Vlítli jsme do toho rychle, vášnivě a navždycky.

Miki Ryvola – úryvek z článku TRAMPSKÝ AKORD Portýr 1/1984

Léto 1959 na Zlaté řece. Kostkaté košile, pestré šátky, baňaté tepláky, kecky a Pedro s prvním gibsonem...

Nelehké začátky - šerif Miki Ryvola na návštěvě u Boba Hurikána.

K moderní trampské muzice mne dovedly Hobousárny a tak mne zajímalo, jak se dostal k trampské hudbě a stal se kytaristou Miki Ryvola. Pomohl mi opět můj archiv:

Kytara vstoupila do mého života toho památného odpoledne, kdy můj starší bratr Wabi usoudil, že je čas začít. Bylo mi třináct, když mi vrazil do útlých prstíků obludně velkého gibsona a zavelel: „Cé dur!“ Nastala doba opuchlých prstů a křečí. Můj ďábelský učitel používal svérázných učebních rad: puchýře na prstech odstraňuj přejížděním po rozpálených kamnech: Prst náležitě znecitliví! Zaplavoval mě pojmy jako barré, flažolety a plektrum. Moje naivní představy o trojici základních akordů rozháněl labužnickým líčením tisíců akordů, které na mě ještě čekají. Snad jsem v té době jen hodiny matematiky nenáviděl víc než kytaru…
Jednou jsem si pobrukoval Dajánu. Při neumělém doprovodu mi levá ruka sklouzla do zcela nepředpisových poloh. Ozval se akord, který mě zalil blahem: akord dosud neslýchaný, nijak melodický, ale se zvláštní barvou a kouzlem. V tomhle prchavém okamžiku se ze mne zřejmě stal kytarista. V džungli akordů jsem najednou začal nacházet souvislosti.
Přišla doba, kdy jsem si bez kytary nedovedl představit ani chvilku. Na březích Zlaté řeky zahořely první táborové ohně osady Zlatý klíč, stal jsem se trampem a na osadě zněly neumělé, ale o to upřímnější a pro nás kouzelné písničky.
V sedmapadesátém jsme založili kapelu na keramické škole v Bechyni. Potom přišla vojna a kytara při nočních přesunech a večerech, ve čtyřiašedesátém v Lucerně, první soutěž trampské písně. Vystoupili jsme s písničkami, které jsme si sami složili a zvítězili jsme. Za pár měsíců vznikl soubor Hoboes, pak nové písně, nová vystoupení, nové festivaly, Porty a studia. Všechno to začalo rozbitými prsty…

Miki Ryvola – úryvek z článku KYTARA v časopise Stezka č. 14, roč. III. (1972-73)

Club Demigon

V letech 1956 - 60 studoval Mirko Ryvola - Miki na střední výtvarné keramické škole v Bechyni, kde v roce 1958 založil s Milanem Hůrkou zvaným Vendi a dalšími spolužáky Club Demigon – výtvarně-poeticko-literárně recesní spolek, objevující a obdivující poetiku a volnost ptáků, která ve vysněné Zemi tří sluncí ovlivňovala celoživotní tvorbu mnoha kumštýřů z budoucí T. O. Zlatý klíč.

V ZEMI TŘÍ SLUNCÍ
právě nastává osmé ráno…
jednou, je to už dávno…
aspoň čtyřikrát se chvěly vody podzimním pláčem od té doby
– nastalo také takové nepochopitelné ráno
Oči ještě plné fantastických mužíků, tančících nad
hořícím dřevem, usedli jsme na loď a vypluli do mlhy…
Pomalu z mléčného závoje vystupují siluety sosen, skal
a báječných rostlin …
Vidíš, jak se šklebí propasti nesplněných snů?
Kouzelná, pohádková, tajemná mlha!
Pamatuješ na to ráno?
Když jsme se vraceli za hlasem kamarádů,
jediné SLUNCE zahánělo mlhu žhavým dechem…
v zemi TŘÍ SLUNCÍ právě nastává osmé ráno…
…a nám začíná co nevidět CESTA
dnes večer začínáme nakládat zásoby, spousty
zásob a potřeb
Až oschnou plachty, první jitro nás zastihne na
voru. Máš vše připraveno?
V ZEMI TŘÍ SLUNCÍ právě nastává osmé ráno…

Miki Ryvola – rukopis Písoár, otištěno v časopise Trampský Portýr sobota I. (1995)

Velkej vandr Slovenským Rudohořím. Kemp u Čierneho Balogu.

T.O. Zlatý klíč při osadních manévrech na Spišské Maguře po návratu z Polska
Zleva nahoře: Pade, Johan, José, Uli, Miki, Wabi, Pete
Zleva dole: Bandita, Běta, Lipka, Koutě

Zhruba dvacetičlenný Club Demigon hrál také divadlo (např. hru Gorila ex machina a další hry Voskovce a Wericha) s legendárním režisérem RNDr. Staškem. Miki Ryvola získával hudební zkušenosti ve školní kapele – spolu s Karlem Krylem, Viktorem Sodomou a jinými. V létě 1958 prožily společné prázdniny T. O. Zlatý klíč (dále TOZK) a Club Demigon na Sázavě a od té doby osadu tvořilo cca třicet kluků a holek.

Club Demigon zrodil se počátkem padesátého osmého roku v okamžiku, kdy shodou podivných náhod jsme v jediné chvíli – rozjívení kluci a skoro dospělé slečny – poznali nádhernou, zázračnou a tajemnou krásu SLOVA. Může za to kde kdo a kde co: Věra nás chytila na literaturu, Doktor nám otevřel knihovnu a my objevili Dada, abstrakci, krásu absurdity. Taky jsme najednou poznali, že to všechno se docela nádherně snese s trampingem. A že je nám spolu dobře, že máme do hromady věcí chuť a dost síly na to, abychom to dokázali. A bylo krásný jaro…A na Protivínce měli RUM.
Do našeho života vstoupil Stříbrošedý kůň, Nahé postavy se s výkřiky vrhaly do přílivu, Kupovali jsme sny a Ztráceli vůně zítřka…Začala se rodit parta na celý život. DEMIGON – to byla vůně cizokrajných lihovin, doba obrazů a kreseb podivných jako my – požírači knih a krásy. Byla to cesta za mříže, díra v plotě, únik do barevného světa. DEMIGON se stal pojmem. Bechyně měla o starost víc. Členové DEMIGONU radost a inspiraci na celý život…

HYMNA CLUBU DEMIGON

Nad Bechyní se večer sklání
přes řeku do polí a strání
z lesů se nese hulákání,
my chceme zpívat, jásat a hrát
PROTOŽE my život máme všichni rádi,
jsme přece jenom jednou mládi,
zpívejme proto kamarádi
VIVA LA DEMIGON !

Miki Ryvola – text z Almanachu Bechyně 1956-60 (1980)

Následovalo vandrování osady Zlatý klíč po celé republice, velké vandry po hraničních horách, vydávání osadního časopisu ČOUD. V roce 1962 narukoval šerif TOZK Miki na letiště v Žatci. Během vojny hrál ve vojenské swingové kapele, psal povídky, poezii a vznikla jeho rukopisná, jím bohatě ilustrovaná kniha PÍSOÁR. Mikiho tvorba se stává nedílnou součástí jeho korespondence, zejména s Milanem Hůrkou zvaným Vendi.

První píseň pro Vendiho

Když už byl skoro konec dne
a noc jako hrobník ve voblejskaným žaketu
nesli kolem mrtvýho
PTÁČKA UBOŽÁČKA
měl oči jako jedna naše stará láska
jedna z těch
kerý začínají vyschlou hubou
a zpocenejma rukama pamatuješ
bože můj
povídá kluk vedle mě
a ještě jednou opakoval
bože můj
bože můj
je to kluk
kerej má rád lidi a ptáky
jako my
tak sem mu položil ruku na rameno
a řek‘ neblbni vole neblbni
jednou to skončí jednou
měl nohy do krve rozedřený
malej pán s červenejma ramenama
mu řek debile
protože na vpravovbok
se točil ke slunci
doma měl děvče a večer o něm vyprávěl
a měl voči PTÁKŮ ZOUFALÁKŮ
asi si něco udělá
a já nemám sílu mu v tom zabránit
ani nechci…

Miki Ryvola – rukopis Písoár, otištěno sborník LISTÍ aneb CO ZBEJVÁ (2008)

V roce 1963 už sedmé (!) výročí osady na starodávném kempu ve Strachovicích.

Wabi do TOZK vstoupil 29. 9. 1960 a osadnímu sboru doplnil repertoár o vlastní písně. V roce 1961 skládá Miki svou první píseň Poslední míle a brzy píše i další. V letech 1961 - 62 sbor TOZK zpíval na mnoha potlaších a to zejména na jihu Čech.
Na podzim 1963 vyhrál v pražské Lucerně patnáctičlenný sbor osady Zlatý klíč I. soutěžní večer trampských písní a závěrem tohoto roku vznikla z osadního souboru skupina HOBOES v této sestavě: Jiří Ryvola - Wabi – doprovodná kytara, zpěv, Mirko Ryvola - Miki – sólová kytara, zpěv, Jindřich Pitra - Pedro – basová kytara a Miroslav Navara – kytara, zpěv. Následně po tomto úspěchu vznikl pořad „Šest strun v údolí“ a koncertní šňůra po šedesáti městech Čech a Moravy.
Název pro skupinu Hoboes navrhl redaktor týdeníku Mladý svět Jirka Tunkl. V průběhu dalších let prošli skupinou Hoboes další zpěvačky a muzikanti: Hana Homolková - Bandita – zpěv, Jarmila Vrbová – zpěv, Marcela Koťátková - Hadravová – zpěv, Jaroslav Velinský - Kapitán Kid – kytara, zpěv, v dalších letech pak také Václav Eminger - Měch – zpěv, balalajka, Bohumil Sýkora - Hobouš – sólová kytara.
Osadníci TOZK i jejich písně byli v roce 1964 zaznamenáni v dokumentárním filmu Pavla Breziny „Potlach“ (1965). Hoboes se objevili v televizních filmech „S kytarou po Velké řece“ a „Dobrodružství šesti trampů“ a také v řadě rozhlasových pořadů.

Lucerna 1. listopadu 1963 a část osadního souboru Zlatého klíče - zleva: Wabi Ryvola, Vendi, Míra Navara, Miki Ryvola, Pedro, Pade.

Dávnověk. Na palubě vltavského parníku se kolem podpalubního baru tlačí trampské veličiny, skladatelé většiny trampských písní všech dob. Mezi nimi v kroužku svých blízkých čichá grogové páry neznámý mladý hošík. Točí se televizní film „S kytarou po Velké řece“. Hošík se náhle zatváří drsně a dí: „Co vy víte, že tu mezi vámi stojí pár pilířů současný trampský tvorby!“ Naštěstí to nikdo neslyšel. Bardi dále pijí svůj grog. Ten hošík se jmenoval Miki Ryvola.

O něco později. V autobuse se tlačí celá výše uvedená společnost. Jeden z bardů podá dozadu, kde se skromně usadili mladí, láhev s rumem. „Cvakněte si, kluci“ – dí. „Dyť vy taky jednou třeba budete skládat hezký písničky, ne?“ Po chvíli se láhev s poděkováním vrací. Prázdná. Mladí si cvakli. Bratři Ryvolové a spol.

Kapitán Kid – zpěvník Písničky zadarmo č. 2 (1972)

V letech 1964 - 66 účinkovali Hoboes v pořadech „…a jít a nemyslet na konec cesty“ (poezie, povídky, písně a básně) v divadle ROKOKO s Waldemarem Matuškou a Evou Pilarovou. Hoboes měli také vlastní písničkové večery v pražských klubech, zejména v Malostranské Besedě.

A JÍT A NEMYSLET NA KONEC CESTY

a jít a nemyslet na konec cesty
přes obrácené kotlíky ježatých kopců
mamutími strništi smrků a sosen
přes můstek houpající se nad splavem
a jít a neznat jména měst, kterými cesta vede
dávat jim jména zaprášených knih a snů
potkávat dřevorubce horské nosiče pastýře
cestami vrásčitými vodou a kořeny
a jít a nemyslet na nic
náhle se rozběhnout sloní trávou
sklonit se nad řekou a kornoutem dlaní
nahlédnout do rybí země
vyhlížet slunce až zabolí v zátylku
nastavit čelo padající vodě a větru
a jít a nemyslet na konec cesty

Miki Ryvola – časopis Trail č. 2 (1969)

Osadní aerovka "třicítka" zvaná Gaston.

V roce 1964 se první Mikiho i Wabiho písničky a další texty objevily také v tisku – v magazínu č. 2, týdeníku Mladý svět s názvem „Šest strun v údolí“. V roce 1966 Miki redigoval trampskou rubriku „Psáno na březové kůře“ v měsíčníku Krásy domova. Poté Miki s Wabim založili a vedli rubriku „Táborový oheň“ v Mladém světě (zejména psali pravidelné sloupky „A v sobotu...“ pod pseudonymem MAGI), na náplni rubriky se podíleli i další členové TOZK. Osada spolupracovala i s Bohuslavem Čepelákem – Irčanem, který vedl rubriku „Z údolí a osad“ v týdeníku Obrana lidu.
T. O. Hejkalové (Honza Vyčítal – Ben, Josef Šimek a Marko Čermák) založila v roce 1966 Camp Club, kde hrála jejich kapela Greenhorns a také trampský časopis Camp. Hned v jeho druhém čísle představili také TOZK (viz výše), jejíž osadníci zejména Miki, Wabi a Vladimír Kapoun - Guri publikovali v časopisu Camp své texty, písně, fotky i grafiku.

CO SME

Sme trampové
Věčný tuláci
Sme Ptáci Kteří Rozumí
Sme Zloději krásy a Vandráci
Sme Plavci na voru do Země tří sluncí
Sme
To sme
A víme svoje

Miki Ryvola – časopis Zálesák č. 9/1969

Vzácná fotografie z prvního vandru Zlatého klíče na osadě Island v Jizeských horách v roce 1965, ze kterého nám dodnes zbyly dvě písně - Mikiho Trail to Island a Wabiho Island.

Na potlachu spojených osad Rykatado.
Zleva: Mirda Pazdera, Wabi, Kapitán Kid, Eufr a Figu z T.O. Island, Pedro.

Po vzniku České tábornické unie (ČTU), část TOZK vstoupila v roce 1968 do jejích řad. Následovaly hudební pořady Hoboes a také Mikiho výtvarná práce pro ČTU – letáky, plakáty, pozvánky a diplomy. Členové TOZK, zvláště Miki, Wabi, Vandi, Guri, Pete a další psali, tvořili grafiku a redigovali pro ČTU časopisy Stezka (1968) a Trail (1969 - 70) a přispívali i do dalších trampských časopisů (Tramp, Zálesák a Pacifik Expres) a zejména do časopisu Jižní stezka (1967 - 71).
Atmosféru 60. let popsal Miki Ryvola v roce 1975 takto:

V čase montgomeráků úzkých nohavic vysokých záložek
v čase Reduty Zábradlí prvního Semaforu,
na Brdech supí v závějích hromádka Hejkalů
Marko Čermák úzkostlivě chrání svoje první banjo před navlhnutím
/bude se mu ještě hodit u Greenhornů/
v čase cancáků orig usáren hádek o gibsony u táboráků
Krisťák si namlouvá Jarku z T. O. Bludičky
a osada Mohykánů se smíšenými pocity naslouchá prvním duetům šerifa a jeho budoucí manželky
/všem se to bude ještě moc hodit u Scarabeů a Schovanek/
v čase masových písní, Rychlých šípů a přísně utajených potlachů.
T. O. Zlatý klíč zpívá u táboráků trojhlasně Seno a stáj, Krajkářko krásná, Lká ukulele tmou
a dvě novinky: Hejno vran a Poslední míli
hrajou na gibsony, nikomu to ještě nevadí /budou se jim ještě hodit u Hoboes/.
po fousáčích se ještě ulice ohlíží a přídomek „ty Matuško“ se ještě považuje za vtipný
prvně po patnácti letech se v novinách objevuje slovo tramp
a jeden pán se ptá s upřímným údivem: „Voni ty trampové eště sou?“
Titulek ze sportovní stránky MF: „Proti prohnilému trampinku pestrou a lákavou turistiku!“
V listopadu se v Lucerně schází pod hlavičkou ČSM skoro tři tisíce trampů.
Do půlnoci dokážou, že ještě jsou.
Patnáctičlenný sbor T. O. Zlatý klíč vytřeštěně zírá na diplom a dovídá se,
že zpívá moderní trampskou písničku
mám kousek po vojně a doma kreslím a píšu ptákoviny.
V zákulisí Lucerny mi Krisťák představuje kamaráda z Liberce. Má černé oči a vousy
za pár dnů na to jedu s Wabim do Liberce
tam někde v nočním mokrém mlhavém secesním městě žije Kapitán Kid
asi takhle to začínalo, i když možná trochu jinak.
V pokaždé jiném Kidově doupěti v závějích kytar mandolin citer sloních lebek secesních váz
biedermeierových hodin germánského cínu vikingských obrazů
jsem se učil teorii gigantické fluktuace /že nejsou věci nemožné, jen věci nepravděpodobné/
Eufr podává fondue o půl třetí zrána, vyletí sama od sebe zátka z broušené láhve
pod stolem spí pes Pirát
a Figu, Elvíra, Eufr, Alena, Kid zpívají písně budoucího Islandu
náhle ty písně poznávám a čím dál tím víc vím, proč je napsal
Krinolína, Slaboch Ben
plivem krev už čtvrtou hodinu táhnem nocí a deštěm na Island
někde nad námi ržá Sleipni
padají ztrouchnivělé stromy z černého jezera stoupá mlha poznáváme svět Kidových písní
čas objevů stejných lásek stejných nenávistí nechuti ke stejným věcem
řveme smíchy nad stejnými ptákovinami čas Islandské říše
pohádkových království velkých Nesmyslů bitev u Tanvaldu
/a nádherných džemsejšnů a jazzu a pitvorností a synkop přísně utajených
neboť boj o čistou trampskou písničku hoří vysokým plamenem/
Kid přináší píseň za písní a honí nás záplavou krásných obrazů honíme jeden druhého
v tom nejkrásnějším ze všech zápolení
píše se rok 1967 v ústeckém letním kině stojí Krisťák s Mohykány
a zpívají trampské písně Kapitána Kida
ten se zatím v zákulisí tiše modlí k islandským bohům
aby trampové pochopili že ta Porta které pomáhal na svět je dobrá věc.

Miki Ryvola – část průvodního textu ke zpěvníku Zpívá Kapitán Kid & jeho přátelé (1975)

V roce 1967 objevili osadníci TOZK v jihočeském pohraničí polozřícenou stodolu na samotě a začali z ní postupně budovat dnes již legendární Fort Hazard. První Portu v roce 1967 Hoboes vynechali.

Jest to nádhera když z večera
na Hazard jdem!
To všechny myši pištěji a běžeji
z chalupy ven…

I když už jsou zdi necelý
a podlahy nejsou skvělý
a komín, ten jest na křivo -
když jest pivo jsme veselí!

Miki Ryvola & Pedro Pitra – úvod hymny Fort Hazardu – Almanach T. O. Zlatý klíč (1986)

Rekonstrukce budoucího Fort Hazardu v šedesátých létech.

Počátkem sedmdesátých let se osadní keramici přeškolili na zedníky,
tesaře, pokrejvače, truhláře...

Z ponuré ruiny se rodí osadní základna Fort Hazard. A rodí se už i první malí Zlatoklíčáci...

Rok 1981 a 25. výročí Zlatého klíče.

V roce 1968, když Hoboes hráli poprvé na 2. ročníku Porty, získali v konkurenci mnoha tradičních trampských sborů (1. místo získal Vavasatsch a 2. Červánek) 3. místo, a také zvláštní cenu poroty za tvůrčí přístup k trampské písni. Miki získal i dvě autorské Porty za své písně. Ač byli Hoboes oceněni, zastánce tradiční trampské písně v porotě i publiku popudili.
O rok později Hoboes na Portě vyhráli 2. místo. První místo získala skupina Scarabeus – hrající písně bratří Ryvolů. Událostí Porty byla premiéra písně Bedna od whisky. Tento rok se dá považovat i za začátek bojů mezi zastánci tradiční trampské písně a představiteli tzv. moderní trampské písně.
V roce 1969 se členové TOZK a Hoboes podíleli na vzniku pořadů „Trail’ to songs“ (v normalizaci přejmenované na „Písně dlouhejch cest“) a „Green Evening“ (Zelené večery) pro začínající kapely, později pořádali spolu s Tony Linhartem z T. O. Mantrap a jeho skupinou Pacifik pravidelné „Potlachy“ v Malostranské Besedě.
V roce 1970 byli Hoboes jmenováni členy „Dvorany“ Porty. Následně Wabi a Miki získali ocenění „Zlatá kytara Folk & Country Klubu“ v letech 1971, 1972 a 1973. Ocenění „Zlatá Porta“ za dlouholetou činnost a autorský a interpretační přínos získali Hoboes v roce 1976.

Dobrou ilustrací vývoje trampingu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let je tehdejší Mikiho pohled na tramping:

Až akutní se jeví potřeba provést odtržení od čehosi. Představuju si to takhle – ančto sme už na mnoho mílí vzdáleni tý fašírce, která se z trampingu udělala, vytvořit zcela neorganizovanou přehršel lidu stejnýho zapalování, kteří by si říkali třeba Pidlajzové, nebo Myšliči, či Chodové, to je buřt. Zdravili by se zásadně Bajkajlaj, nebo Jsem šťastnej, že se s tebou setkávám. Místo podávání ruky by si hleděli do očí a přitom rozpažili. Oslovovali by se hochu, člověče, či padouchu – dle počasí. Hráli by pouze na hřebeny a zpívali naprosto nesrozumitelné písně v 6/8 taktu. V přírodě by nocovali zavěšeni na křovinách, táborák by stavěli jedině ve tvaru románské rotundy se všemi detaily, potřeby by přenášeli ve velikých plechovkách od okurek, zavěšených u pasu. Trampy by považovali za součást lesa a zkoumali je, zvláště zdařilé exempláře vkládali do obrovských herbářů…

Miki Ryvola – zpěvník Písničky zadarmo č. 2 (1972)

Mohl bych dál listovat v archivu a vzpomínat na sedmdesátá a osmdesátá léta, na zlaté časy trampských samizdatů – na dobu, kdy si Miki (a pak i Wabi) našli čas, aby mně jako mladému trampskému nadšenci umožnili samizdatové vydání kompletních souborů jejich písní, samizdatové vydání Mikiho povídek s příběhy Kečupa Toma a psa Vorčestra, dvou knih Wabiho povídek, které by si nezadaly v soutěži s dnešní sci-fi či fantazy literaturou…
Naštěstí, díky sdružení AVALON, větší část literární tvorby bratří Ryvolů vyšla už knižně, stejně jako dva díly zpěvníku písní Wabiho Ryvoly četně notových záznamů. To už nesouvisí se vznikem T. O. Zlatý Klíč, ale bylo by chybou, to nezmínit.
Nikdy ale nebudu moci zapomenout na tiché či naopak zpěvné večery na zlatoklíčáckém osadním sídle FORT HAZARDU, společné putování OLD BOYS EXPEDITIONS v letech osmdesátých a spousty krásných koncertů… …kdeže loňské sněhy jsou…

Rok 2006 a 50. výročí Zlatého klíče.

Foto: Fenik

I po třiceti letech platí slova Mikiho Ryvoly z jeho úvodního textu pro samizdatový almanach k třicetinám T. O. Zlatý klíč, který byl vytištěn u nás v Plzni:

Miki Ryvola – Almanach T. O. Zlatý klíč (1986):

A VŠECHNO BY MOŽNÁ BYLO JINAK - kdyby tenkrát před lety čtrnáctiletým vyjeveným klukům nepřeletěla přes nos vůně hořícího dřeva. Přiletěla z údolí tam dole pod Týřovem, a oni byli nenávratně ztraceni, nakaženi chorobou, která je měla nádherně tejrat celej život. A nákaza to byla krásná, lákavá, navíc neměli chuť se bránit, chyběly jim taky protilátky – Pořádek, Disciplína, Uměřenost. Ti dojemní naivkové tenkrát netušili, že si v té voňavé a nenápadné chvilce s konečnou platností zavřeli dveře k takzvanému serióznímu životu……

Dneska už nevíme, v kterej okamžik jsme zjistili, že se nám podařilo objevit ten skutečnej smysl naší bláznivý Hry. A do dneška taky nedovedem pojmenovat to, co se nám povedlo objevit. Jen matně tušíme, že to asi nemá tolik společného s trampingem a totemy, jak jsme si před léty mysleli. Nepřemejšlíme o tom. A nepřemejšlejme o tom. Je to tady. A to je dobře.

Petr Náhlík – Vokoun, T. O. Suché studánky, Plzeň

Použité fotografie jsou v naprosté většině převzaty z kronik T.O. Zlatý klíč. Poděkování patří Mikimu Ryvolovi za pomoc s jejich popisky.

Michael Antony - Tony

Celý rozhovor s Mikim Ryvolou, jehož začátek je v úvodu tohoto článku, najdeš ZDE.

Ahoj!

Fotogalerie ZLATÉHO KLÍČE (stačí kliknout na fotografie)