POVĚSTI TRAMPSKÉ JSOU KRÁSNÉ I DRSNÉ

Před pár lety jsem se věnoval, jak profesně coby folklorista, tak i z vlastního zájmu, historii lomů Amerika a příběhům o Hagenovi. Existence velkého množství pověstí a dalších historek, které se k tomuhle místu vztahují, mne ale časem nasměrovala i k hledání a sbírání jejich obdob z jiných končin. Postupně se ukázalo něco, co mnozí už tak nějak přirozeně vědí, a to že trampské pověsti je možné bez obav zařadit do současného folklóru a že mají svůj svébytný charakter, dalo by se přímo říct šmrnc.

Typické moderní pověsti se zpravidla vyznačují několika obvyklými rysy. Často jde o historky, které se měly přihodit „kamarádovi kamaráda“ a kterým se alespoň podmíněně věří. Mohou mít blízko k fámám a odrážet obavy, které naše společnost chová – strach z nemocí, cizinců, zločinu, nepředvídatelných ran osudu a podobně. Vyskytují se ale i humorná podání o různých bizarních příhodách, které se někomu měly stát. Protože velká část lidí žije ve městech, odehrávají se mnohdy právě v městském prostředí nebo třeba na cestě autem odněkud někam - odtud vychází jejich populární, ale nepřesné označení „urban legends“ (městské pověsti). Moderní pověsti také bývají univerzálně rozšířené a leckdy existují už dlouhá desetiletí, jen jsou vypravěči průběžně aktualizovány, aby vypadaly věrohodně. Jako příklad může sloužit oblíbená historka o tom, jak rodině na dovolené v cizině zemřela babička, tak ji zabalili do koberce a vezli domů potají, aby se vyhnuli byrokratickým obtížím. Jenže poté, co úspěšně překonali hranice, jim auto i s babičkou někdo ukradl. Vypráví se už od 2. světové války (původně se týkala uprchlíků z Belgie) a zřejmě byla odvozena od anglického označení pro nepohodlné zadní sedadlo prvních automobilů, kam se někdy dávala zavazadla a kterému se říkalo „sedačka pro tchýni“. To, že se folklor postupným předáváním stále proměňuje, je ostatně spolu s anonymitou i jeden z jeho nejvýznamnějších rysů.

Do téhle oslavské boudy měl jednou přijít za oslavujícími trampy cizí člověk. Pokecal, a když odešel, někdo si všiml, že jsou dveře celou dobu zevnitř zamčené na zástrčku.

Trampské pověsti lze, podobně jako třeba studentské a vojenské historky, zařadit mezi pověsti typické pro různé skupiny osob, které sdílejí společný životní styl. Mají blízko ke zkazkám z letních táborů (pomněte na Zelenou příšeru…) a často se v nich odráží i jev, kterému se za oceánem říká „legend tripping“ – totiž výpravy na tajemstvím opředená místa mimo dosah oficiálních autorit. Americká mládež takhle jezdívá do strašidelných lokalit, kde provokuje toho kterého fiktivního ducha nebo šílence, zkouší meze své odvahy, popíjí, kouří a testuje, kam až se dá se spolužačkou zajít, když se ostatní účastníci zrovna ztratili v lese. I pro trampy bývá tajemná pověst místa a jeho vzdálenost od všedních dnů velkým lákadlem, oproti klasickému pubertálnímu legend trippingu tady ale přibývá i romantická nálada a lokálpatriotismus vztahující se k oblíbenému místu. Trampské pověsti jsou navíc občas i zpracovávány literárně a trampové si uvědomují, že jsou součástí jejich kultury a bývají na ně hrdí. Ke strašení (a následnemu uklidňování) slečen a zelenáčů se ale samozřejmě pořád hodí, k ohni ostatně dobrá historka patří.

Pověsti Amerik patří k nejrozšířenějším a nejznámějším a mají celou řadu variant. Už jenom to, kolikrát musíte zazvonit na gong či kolejnici, aby si pro vás Hagen přišel, je předmětem sporů. Existují i únikové klauzule - kdo se do roka nebo roka a dne vrátí a zazvoní znovu, tomu se nic nestane. Nedá se ale říct, že by u pověstí existovalo nějaké „správné“ podání - nejsou technická dokumentace a právě to, že si je každý vypravěč přizpůsobí po svém, z nich dělá folklorní žánr.

Ale teď už k jednotlivým příběhům.

Padla zmínka o vrazích, šílencích a strašidlech, obcházejících různá oblíbená místa. Nejproslulejší je samozřejmě Hagen, který se dokonce v některých podáních namísto mordujícího postrachu trampů stal strážným duchem Amerik. Snad to odráží rozdíl mezi lidmi, kteří Ameriky teprve rozklepaně, s mihotavou baterkou v ruce, objevovali, a těmi, kdo lomy, podobně jako Hagen, důkladně znali a považovali je za svoje. Hagen ale není jediný. V lomech u Kamenného Přívozu prý obcházela postava zvaná Kožeňák, muž v dlouhém koženém plášti, který měl propichovat nocležníky dlouhou jehlou skrz stěny srubu. Nebo je tedy alespoň pošťuchovat klackem. Na Oslavce se zase vyskytuje oblak mlhy zvaný Bílej, který se občas zjevuje nad řekou, chová se až příliš inteligentně a čas od času se mu zachce někoho pronásledovat. O tom, jakou spojitost s ním má černý pes obcházející v mlhách Gloriet, není nic známo. Z brdských zjevení sem snad patří i moderní hejkal, šílenec s obličejem znetvořeným po havárii, který napadá trampy, kteří mu na jeho hejkání odpoví. V tomhle případě je zajímavé, že na Brdech existovala podobná pověst už dřív, jen tradiční Hejkálek neměl hlavu spálenou, nýbrž kozí. Zvláštní jsou i příběhy o Rolničce – někdy je to jen záhadná ženská postava projevující se zvoněním, jindy si chodí pro lidi, kterým něco cinká na usárně – a v jiném podání je to přímo dívka, kterou někdo znásilnil a zabil a teď se mstí.
Historky o podivných úmrtích jsou ostatně na trampských campech hojné, a někdy jsou bohužel i inspirované skutečnými událostmi. Příběhy, byť třeba podložené skutečnou událostí, ale pak cestují a zapouštějí kořeny i jinde. Spousta srubů a převisů (nejen) na pískovcích má svoji variantu zkazky o mladém páru nebo dvou kamarádech, kteří se zabili pádem ze skály, zmizeli nebo byli zavražděni. V povodí Oslavky existuje podobné vyprávění o dvou kamarádech, kteří si v noci od někoho půjčili z batohu lano a ráno je našli oběšené. V souvislosti s dosud nevyjasněným úmrtím tří trampů v Českosasu se ke mně také třeba dostala historka o dvou mrtvých četnících bez hlav, které měli za první republiky najít s vystřílenými zásobníky u Dolského mlýna – po něčem stříleli a tomu něčemu to nevadilo…

Vrahův camp. Příběhy o vrahu Pasáčkovi, které se vyprávějí na Brdech, vycházejí ze skutečných tragických událostí. Mezi lidmi, kteří Pasáčka neznali, se ale hranice mezi pravdou a smyšlenkami rychle stírá.

Kořeny některých novějších příběhů, které už kolují jako pověsti, se ještě dají dopátrat přímo k osobě, jíž se měly stát. A to včetně těch fantasticky znějících. A pak záleží jenom na posluchači, zda jim bude věřit nebo je bude považovat za zkazku smyšlenou, ale i tak poutavou. Patří sem třeba noční návštěva přízraku v kápi na srubu T. O. Panda – zjevení se v noci hrabalo pohrabáčem v kamnech, místo obličeje mělo mlhu. Oba přítomní nocležníci ráno po probuzení z domnělé noční můry zjistili, že viděli to samé. Společný sen o mladém muži jedoucím na trh úvozem a zahrabané mrtvole měli mít účastníci jednoho z minulých Bloudění. Na Kozích horách bylo spatřeno stádo s lebkami místo hlav a na Středních Brdech jeleni, kteří nezanechávali ve sněhu stopy. O různých podivných zvucích na starých hradech a v opuštěných štolách ani nemluvě - nejedna osada se prý vzbudila uprostřed noci kdesi Sudetech nebo na místě starého neštěstí a slyšela německé hlasy, aniž by byl v okolí někdo vidět.
Podle výše uvedených příkladů by to mohlo vypadat, že trampská pověst musí být nezbytně chmurná a morbidní. Není to ale nezbytně nutné, jsou i příběhy, které hrají spíš na romantickou strunu nebo se vůbec neberou vážně. K těm prvním patří především vyprávění o historii a zajímavostech různých campů, zvlášť, jde-li o místa dosud nenavštívená a tudíž obestřená mlhou napjatého očekávání. Pravdivé jádro a lokalizace místa mohu být silně zkreslené, populární je třeba vyprávění o osadě, která pravidelně provozovala závod v běhu přes kopec. Domácí přeborník vždycky vyhrál, protože si zkrátil cestu podzemím, nitrem hory. V tomhle případě by podle znalců mohlo jít o jednu ze štol po těžbě kyzových břidlic v údolí Kopidelského potoka, dnes už bohužel zamřížovanou a k závodění tudíž nevhodnou. Mýty obestírají i různé zakopané kroniky a posvátná místa zaniklých i existujících osad, třeba Indiánská pohřebiště v Českém ráji.

Ke kapli na Malém Blaníku se vztahují už staré krajové pověsti o postavách urozených vojáků a poustevníka, které se tu měly zjevovat. Podle řady lidí, kteří tu chtěli přespávat, jde o místo neblahé, kde nikdo na noc nevydrží, nám se tu ale spalo skvěle. V současnosti jsou podobné pocity často na „záhadologický“ způsob připisovány různým energiím a geopatogenním zónám, snažíme se pověsti vysvětlovat s použitím alepoň navenek technického slovníku. Otázkou je, zda tím neztrácejí část svého kouzla.

Z nevážných zkazek bych zmínil dramatický příběh o brdských panterech, který je z hlediska folkloristického zajímavý tím, že vlastně paroduje časté fámy a novinářské kachny o uprchlých šelmách. Jednou za socialismu prý na nádraží v Dobříši uvízl jakýmsi nedopatřením cirkusový vagón s pantery. Zvířata se z hladu a žízně dobývala ven, až zvědaví nádražáci vůz otevřeli, aby se podívali, co se tam děje. Panteři se jim ale vysmekli a prchli do lesa. Několik let o nich nikdo neslyšel, až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se na Brdech začala objevovat divná stvoření. Patrně se panteři zkřížili s netopýry, sovami, žížalami a jinými nebezpečnými tvory brdských Hřebenů. A od té doby v noci přepadají trampy a skautské oddíly a říká se, že občas jim i sají krev. Někteří tvrdí, že velocipedovou hustilkou.
Ať už jde ale o duchy vraždících maniaků nebo krvežíznivé mutanty, trampové mají leckdy svá strašidla rádi. Podobně, jako byl Hagen zároveň pronásledovatelem i ochráncem návštěvníků Amerik, dočkala se jisté rehabilitace i řada jiných přízraků - duch Konráda z Vechty na Hrádku u Úštěka sice možná zahubil hrůzou studentku, která si sem přijela odpočinout, zároveň ale hrad hlídá a je uznáván jako jeho patron. A duch hradního pána na Rotštejně už je se zástupci sdružení, které hrad spravuje, jedna ruka. I potenciálně nebezpečný přízrak totiž dodává místu, které obývá, přídech romantického tajemna a to je něco, co se ze světa jinak vytrácí a co trampové dovedou ocenit.

Chalupa Pohádka poblíž Onoho Světa na Šumavě je typickou ukázkou legend trippingu. Nejen trampové sem jezdí přenocovat a vyhlížet, zda se neukážou duchové zdejší německé čarodějnice nebo obětí vraha Ivana Roubala, kterému usedlost patřila. Na popsaných stěnách uvnitř budovy nenajdete jen provokující vzkazy Roubalovi, ale třeba i foglarovské zvolání „Pojď se mnou tam, kde je nebe vysoké a modré“. Na první pohled to může vypadat nesourodě, ale právě romantik je schopnen ocenit jak věci krásné, tak i pochmurnost, divokost a nebezpečí, dokáže žasnout nad věcmi, které jiní zavrhují. Tenhle obrat, ke kterému v Evropě došlo mezi 18. a 19. stoletím, je možná jednou z nejdůležitejších proměn moderního myšlení.

Jak vidno z tohohle stručného nástinu, trampské pověsti jsou dosti pestré a určitě stojí za další výzkum. Pokud máte někdo chuť se o zaslechnuté zkazky podělit, můžete se mi ozvat a historka se určitě neztratí – dosud třeba určitě zůstává neznámá řada vyprávění z „mimopřípražských“ trampských oblastí. Nikdy samozřejmě neshromáždíme všechny verze, protože každý vypravěč si děj nevyhnutelně trochu pozmění, ale to vůbec nevadí – každá, i ta nejbizarnější nebo jen letmo zaslechnutá je totiž něčím zajímavá. A dobře se poslouchá.

Honza Pohunek – Přebral
prebral@seznam.cz
tel. 721 577 302

Oblíbený motiv mrtvého vlaku, který jede po koleji rezavý, kde jsou mosty zřícený, je nejvíc zastoupený v železničních pověstech USA a Velké Británie. U nás zatím moc příběhů tohohle druhu není známo. Jeden mrtvý vlak ale má odvážet z Českého krasu oběti Amerik (strojvůdcem je samozřejmě Hagen), divné věci se prý děly na místě železničního neštěstí u Spálova a přízračný vlak prý jezdil i po posázavské Staré štrece. V náspech Posázavského Pacifiku mají být zase pohřbeni barabové, kteří zemřeli při stavbě. K opuštěné trati na Ralsku, která je na snímku, se žádná pověst nevztahuje, historek o působení sovětské armády a tajemstvích, která po sobě zanechala, je tu ale jinak plno.

Článek je aktualizovanou verzí textu, který vyšel v Puchejři 2/2011. Za mnohé z výše uvedených zkazek děkuji Šnekovi, Tonymu, Višňákovi, Waki a Šroubovi, jakož i dalším vypravěčům a respondentům.