Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové válce – díl 2..

Původně jsem si myslel, že to bude jednoduché – vždyť ten smíchovský rohák s hospodou, které se říkalo U Tučků, ale nejspíš se jmenovala nějak jinak, vidím jako dnes! A tak jsem si našel na internetu plán Prahy, abych pro případnou pamětní desku (V TÉTO RESTAURACI SEDÁVAL KAPITÁN KID) barák správně lokalizoval. Leč chyba lávky! Tam, kde si tu hospodu představuju, je proti parku nějaký šílený hotel s internacionálním názvem KINSKY GARDEN – a to hospoda U Tučků být nemůže, protože ta byla přímo na rohu Holečkovy a nějaké jiné… (Zvedám telefon a volám Jarku Čapkovou.) A je jasno: Bylo to ještě o roh výš, ale ten roh později zastavěli, takřka naproti Národopisnému muzeu v Letohrádku Kinských. Jak člověku ta paměť vynechává… No jo, sakra – je to přece už pětapadesát let!
Jednou jsem se někde dočetl, že tam chodíval i mladičký Marko Čermák a obdivně naslouchal Barbíkovu, Saharovu – ba dokonce i mému banju, ač jsem na ně tenkrát prdlajs uměl; vlastně ani nevím, kolik toho uměli Barbík s Johnnym Saharou, ale obávám se, že jsme všichni na banjo hráli tak trochu jako trsátkem na kytaru, jen s tenorovými (možná) hmaty… a k tomu jsme ovšem navíc provozovali neumělé „vybrnkávání“, které mělo oproti témuž na kytaře jednu velkou výhodu: Bylo totiž dobře slyšet i v hospodě! (Tomu „vybrnkávání“ se nedivte, tehdy se neříkalo „sólovat“. Jedna kytara prostě hrála doprovod a druhá vybrnkávala, přičemž takový „vybrnkávač“ byl vzácný a žádaný!)
Když jsem k Tučkům jel s klukama poprvé, ještě jsem banjo neměl, jen jsem o něm tiše snil díky Georgi Formbymu, tomu srandistovi z poválečných anglických hudebních komedií. Jeho banjo nezvykle sólovalo, hrálo v akordech hlavní melodii – a celičký bigband mu k tomu dělal spodek… Ale jak to ten chlápek dělal, na to jsme tehdy nepřišli.
Nemůžu pominout, že kromě Tučkárny samozřejmě v Praze existovala řada dalších hospod, kde se v jistých předem určených dnech slézali trampové. Poznal jsem jich několik, byly si navzájem podobné, lišily se snad jen v úrovni trampských štamgastů. Například ke Kalendům, kam chodil Jára Mottl, Jarda Štercl a snad i Ztracenka, prostý čundrák na pivo nešel – a když omylem ano, seděl kdesi v koutku a nábožně sledoval povedené kousky domácích klasiků, přičemž na něj se pohlíželo tak trochu jako na „co to žere, kde to spí“. Obávám se, že se na mě vzápětí někdo z pamětníků vrhne s pěnou u úst, ale já už přece hned na začátku prohlásil, že jde o čistě můj subjektivní pohled! A propos – o těch dalších hospodách se vlastně zmiňuju proto, že jsem v žádné z nich nepotkal pozdějšího virtuóza formbyovského uke-banja Frantu Turka; poprvé jsem ho slyšel až z nahrávek K. T. O. (Posázavský Dan, Shady Lady…) a naživo viděl až koncem 60. let. A s dalším formbyovským banjistou Vikim z Indiga jsem se setkal až v 70. letech v Malostranské Besedě. Ale to bylo možná proto, že jsem v roce 1959 odešel z Prahy do Liberce.
U Tučků jsem si zpočátku připadal jako v normální narvané hospodě; ale vzápětí jsem zjistil, že příchozí musí obejít stoly a na každý bouchnout pěstí, což nahrazovalo osobní pozdrav všem. Potom mě kamarádi upozornili za a) na tupláky a jak se z nich pije, a za b) na různé místní uznávané veličiny – tak například hned v rohu výčepu seděli u stolu pod osadní vlajčičkou manželé Koukalovi, jinak duo Zelený kruh. Přiznávám, že jsem z nich brzy byl poněkud rozpačitý… Ne že by byli neuměli. Naopak – Tony hrál na kytaru s typicky trampskými palcovými basy (prásk, prásk, prásk…) a Anděla byla se svým mezzosopránem nepřeslechnutelná (někteří kamarádi jí už tenkrát přezdívali Siréna). Jenže – a to i u stolu v hospodě – si nasazovali jakousi radostnou masku. Tony se při zpěvu rozhlížel na všechny strany s neodolatelným úsměvem všeobjímajícího kamarádství a Anděla pěla jako o život s jasným vědomím, že na její ječák nikdo nemá. A když nasadili s rozjezdem „Ooo-saaa-daa sta-rá je naše máma…“ jediné oko jejich vrstevníků nezůstalo suché a onen rozjásaný úsměv jako by se rozhostil po celé partě kolem stolu Zeleného kruhu jako kolektivní úsměv kočky Šklíby, který ještě dlouho visel v prostoru, když doznělo poslední ŠRUM. Ale tehdy to tak prostě bylo – později jsem se s podobným přístupem setkal i u Červánku, a to jak u osadního sboru, tak pozdějšího dua – a stejně tak i u jednotlivců. Tak třeba když mně a mé tehdejší kamarádce ve srubu na Osadě Zapomenutých přehrával Arnošt Mošna-Hamlet ještě nehotové Svatojánské proudy, tvářil se stejně – ačkoli kromě nás dvou tam žádné publikum nebylo! A vzpomenu-li na Krisťáka – do jisté míry odchovance generace „Tučkárny“ – totéž naordinoval jak Mohykánům (od nichž to spolu se sólovým pěvcem Láďou Bartákem do jisté míry převzali Scarabeové) tak i ještě v 70. letech Schovankám, které házely do lidí zuby i při ubohé Rose Connelly… Až další generace, která už pod vlivem starých „klasiků“ nevyrůstala, se toho rádoby „profesionálního“ (a přitom vlastně šíleně amatérského) nešvaru zbavila… Když na to vzpomínám, napadá mě, kdo se tak tehdy při zpěvu nechoval: Eva Olmerová. Ta ovšem – byť trampka, kamarádka – byla už tehdy skutečná profesionálka.
Ještě vás to baví? Jestli ne, nemusíte to číst. Bohužel si moc dobře uvědomuju, jak jsem rozvláčný a přitom zoufale stručný…!
Takže dál tím panoptikem: Ten, s nímž kolektivní úsměv ani nehnul, byl muž ostře řezaný a ostře vyřezávající. Čtenáři mých finkovek ho znají jako Karyho a taky se mu tak říkalo i U Tučků – jen nevím, jak se přesně psal. Byl to prostě indián a vyřezával a vypilovával jehlovými pilníčky z broskvových pecek klasické zasmušilé rudochy v péřových čelenkách (takového namaloval i Mirek Dušín na zeď klubovny), které holky nosily buď na krku nebo jako náušnice. Později jsem ho poznal i na různých vandrech, kde se většinou plížil kolem a překvapoval svou neviditelností… Jeden starší kamarád byl ke mně vlídný; říkalo se mu Žoržík. Fakt je, že neobtěžoval – ne proto, že to tenkrát ještě bylo trestné, ale protože byl slušný. U Tučků se samozřejmě tu i tam objevili i Standa Bílý, Hamlet, Pepa Braun-Buřt i další „dechničkáři“, ale já je tehdy nezaregistroval. Bylo toho na mě moc. Pak mě někomu představovali, všiml jsem si hlavně jeho sportovního pepita-saka a toho, že měl na kytaře géčko o oktávu výš – já povídám „Kid“ a on „Dědek“, podali jsme si ruce a on se vzápětí zeptal: „Ty nezdravíš…?!“ (Kluci mě neupozornili a já tenhle shakehand s přehmátnutím na palec skutečně neznal – nezmínili se mi o něm ani trampové, které jsem poznal na vojně či ještě před ní, ba ani pro mě už legendární Tom a Shorty… Nevím, proč tomu tak bylo, a jestli se snad takhle dřív trampové nezdravili.) Pochopil jsem a od toho okamžiku jsem samozřejmě zdravil! Skutečné jméno Dědka jsem se nedověděl a nevím, proč měl právě tuhle přezdívku; myslím, že nebyl o moc starší než já. Pozval nás na slezinu na Vyšehrad, kde jsem poprvé slyšel Dechničku s jejich parodiemi (Plují lodi do Zbraslavi nebo Vlachovku), ale hlavně Olmerčino Saint Louis Blues… Trampové na tuhle melodii zpívali: Sejntlujský močál pod nohou uhýbá, kdo tamtudy jde, ten milou nelíbá… (snad to byl text Josefa Kainara).
Dál jsem si u Tučků nemohl nevšimnout dvou drsných mladých amazonek, Maky a Boxerky, ostříhaných na ježka, a pak Johnnyho, pro čepici „rommelku“ řečeného Sahara; měl zvláštní, prý anglické banjo s plechovou ozvučnicí… a potom Barbíka; říkalo se mu taky Barbidor, případně Barbidon, a já dodnes nevím, co bylo správné; taky nevím, jaké měl banjo, ale on vedl U Tučků tu „modernější“ linku trampské muziky, už tak trochu country music, kterou jsme slýchali ve vysílání pro americké vojáky na stanicích Radio Luxembourg a mnichovské A. F. N. Barbík snad dokonce sám napsal ten kouzelný text: Sjíždím z hor do údolí, kde hučí Tenesé, touha má mě, Zuzano, až k tobě donese…, nad nímž jsem se tehdy pozastavil, věda, že Tennessee se čte Tenesí. To bylo mé další prokletí: byl jsem dost sečtělý, navíc jsem do té doby hrál už osm let na kytaru hlavně V+W+J a taky to, čemu se dnes říká pop music, takže jsem byl zvyklý na jistou úroveň textů, kterou některé věkovité trampské písně postrádaly. Dalo by se jistě připustit, že byť neumělé, přesto tryskaly ze srdcí prostých trampských veršotepců, jakýchsi lidových básníků, poetů… Tak třeba Koukalovi zpívali (na melodii Rodného údolí): Vysoko na horách na ranči malém / žije ten starý tatíček můj / šediny pokryly jeho hlavu / to je ten starý tatíček můj… Nevím, kdo to složil, dnešnímu trampovi to musí připadat komické, ne-li přímo srandovní; mně to připadalo blbé už tenkrát před pětapadesáti lety, stejně jako jsem už tehdy zaváhal nad původností melodie Bessie, která se mi zdála být víc než podobná pochodu V+W+J Hej, rup. Bohužel tyhle začátky U Tučků kromě potěšení z objevu jakéhosi nového světa do mě zasely i pochyby o jeho „pravosti“ či „skutečnosti“ – a celá léta, kdy jsem se poctivě snažil být trampem, se mi ty pochyby znova a znova vracely… A že jsem – a nejspíš vždycky budu – v tomhle všem jaksi „mimo“ mi po asi třetí či čtvrté návštěvě hospody U Tučků potvrdil Tony Koukal, když jsem mu čistě mezi námi dvěma před hospodou zahrál svou vlastně první trampskou píseň. Zkusil jsem to jenom tak, co to udělá – jestli by ji třeba nechtěli zpívat… „No promiň, člověče,“ reagoval na ni znechuceně Tony, „to je přece nějakej jazz, ne?!“ Píseň se jmenuje Když je život otrava a nahrál jsem ji na CD Tempo di kůň; suďte sami, kamarádi!
Ale abych nezapomněl – zvu vás na potlach… Příště!

Kapitán Kid

1955. Neděle na zastávce ČSD v Mirošovicích. T. O. Blue White Star před návratem domů.
Zleva: Tex, Shorty, šerif Pedro, Kapitán Kid, Charlie. Dan fotí.

A na závěr jedna písnička Kapitána Kida - Nezralé maliny

Vzpomínky na svoje trampování napsal Kapitán Kid před pěti lety pro trampský časopis Puchejř a na internetu se objevují poprvé.

Předchozí první díl najdeš ZDE!