KULT KRUHU

Zálesákům i trampům se jistě rozbuší srdce při nálezu mohutného jeleního parohu anebo pěkně udržované trampské chyšky. Nade všechny tyhle unikáty mám však slabost pro starodávné opuštěné kempy s mechem zarostlými kameny kolem ohniště, ve kterém teprve po vytrhání trávy objevíte utajené černé uhlíky. V tu chvíli se mi v hlavě začne odvíjet vybájený retrofilm, jak tady asi dávní trampové…
Odjakživa jsem si nedovedl přestavit trampský oheň bez kruhu z kamenů. Kameny kolem ohně zaručují určité bezpečí, aby se oheň nerozšířil, ale pro mne jsou symbolem mnohem podstatnějším. Oheň bez kamenného kruhu pálí lesní dělníci a podle mých zkušeností způsobují víc požárů než trempové, kteří většinou oheň po sobě uhasí.
Přiznávám, že ne všichni osadníci Paběrek to cítí jako já. Pro mne základ kempu je kruh z kamenů. Mnohokrát se stalo, že osadníci (zejména pokud zatáboříme až za tmy) vyrazí na dřevo a chvatně zapalují oheň. Já obíhám okolní les a hledám kameny, abych oheň třeba dodatečně Paběrky kdesi na brdském campu... Foto: Mišelinobestavěl. V pískovcích a lužních lesích to bývá problém, výjimečně musím rezignovat a vyčerpán usednu k hořící hromadě bez kamenů. Zklamán často odcházím předčasně spát. Možná jsem v tomhle trochu divnej.
Více než před čtyřiceti lety jsme uctívali packardovské „mohyly“. Romanticky jsme si představovali, kolik desítek let se tábořilo na kempu, kde zůstala zachována vysoká ohniště jako třeba na Zlatém dnu nebo na Windy campu. Taková místa jsme uctívali jako posvátná a to byly naše vzory pro tábořiště v Křivoklátských lesích i na Brdech.
Jenomže nám tehdy bylo dvacet let a ohniště neboli kruhy z kamenů se nezvyšovala tak rychle jak jsme si přáli. Abychom mohli obestavět oheň další vrstvou kamenů, ulévali jsme nedohořelé dřevo jen proto, aby se popel v ohništi zvyšoval po vzoru packardovských mohyl.
Avšak ouha! Začali jsme střízlivět, když nám v zimě u takového vysokého ohniště zalézalo za nehty u nohou a hořící klacky přepadávaly z ohně na zem. Tuším, že ani Packardova zimní Foto: Obluda T.O. Paběrkyarmáda netábořila u tak vysokých ohnišť, ale že byla zvyšována postupem let a pálily se už jen symbolické památní ohně.
Je až neuvěřitelné, že po těch více než čtyřiceti letech přežila opuštěná ohniště naší původní osady Hejkalů, ze které vznikla skupina Greenhorns, v lesích Křivoklátska.
Nejspíš proto, že jsou mimo teritorium pražských trampů. Jsou to mohylová ohniště kempů Přízrak za Branovem, Muří noha za Busohradem, Vidamižď pod Kohoutovem a kemp Bílý Buvol v Kočkách u Broum, u kterého jsme kameny později zpětně snížili.
Tyhle vyhaslé mohyly stojí dodnes v roklích jako symboly našeho dávného poblouznění. Kolem některých byly vysazeny v těsné blízkosti smrky, dnes už dvacetileté, takže takto sevřená ohniště jsou k nepoužití. Na takovém místě dnes i starým pardálům jihne zrak. Tak je tomu Foto: Mišelin T.O. Paběrkypřesně u ohniště, které se tísní mezi vysazenými a dnes už vzrostlými smrky v přítmí u potoka pod kempem Carcao.
Prastarou mohylu Windy campu (nedaleko Neskenonu) jsme před lety obnovili, když ji rozmetal lesní dělník a na odřezku napsal: „Neber z metru, kurvo!“ My ovšem netušili, kdo tam kradl z metru dřeva.
Praxe při zimním táboření nás však z romantismu částečně vyvedla. Prostě nám bylo u takových vysokých ohnišť zima. Dali jsme se tedy do „barbarského“ snižování ohnišť, nanejvýš na dvě vrstvy kamenů. Za mrazů pálíme „zimní ohně“. Klademe klády souběžně, a aby dolehly do žároviště na protilehlých stranách, kruh z kamenů někdy i dočasně otevřeme. Na takové ohniště se souběžnými kládami se i lépe staví rendlíky při vaření.
Samozřejmě, že původní symbolická mohylová ohniště nerozebíráme. Píšu o těch, kde se vršily kameny bez systému a zejména v zimě je pak trápení na tom vrcholu funkční oheň udržet.
Jako trampovi-veteránovi se mi často vybavují ohniště s mým kruhem z kamenů, která jsou jistě po těch desítkách let zarostlá ve Slovenském Rudohoří anebo v rumunských Karpatech. Hřeje mě však možnost (proto jsem vždycky lpěl na tom, aby kruh byl při odchodu zachován) vrátit se na „své“ místo. Snad, někdy…
Asi to znáte: když zatáboříte na neupraveném tábořišti, při odchodu pak druhý den nechám kamarády odejít napřed a vychutnávám pohledem to místo, které jsme si během táboření tak pěkně upravili. Škoda však, že často pak dorazí na naše tábořiště houbaři, cyklisté nebo pseudotrampové a příště to bude opět smutný pohled.
Kruhy z kamenů samozřejmě omezují i šíření ohně. Přesto však v suchých smrkových lesích bývá problém s prohoříváním mimo ohniště, kdy doutná i daleko za kruhem „hrabanka“. Za takových nocí jehličí od kamenů odhrabáváme a proléváme vodou z vnější strany kruhu.
Ke kultu kruhu samozřejmě řadím i kult toho, co v ohni pálíme. Za zimních nocí v osadě Paběrky hoří tak velké ohně, aby se všichni ohřáli a muzikanti mohli hrát i za mrazu. Klády přečnívající přes ohniště po přehoření do ohně vrátíme.
Ve výjimečných případech bývají zradou „střílející kameny“. Samozřejmě pro kruh nepoužíváme kameny vytažené z vody. Přesto však jsou místa, kde i suché kameny doslova v žáru vybuchují a létají kolem našich hlav jako šrapnely.
Na Brdech nevím o místě, kde tyhle čertovy kameny rostou. Snad, pokud mi skleróza dovolí, to bylo na tábořišti pod Fabiánovým pramenem. Ani nevím, za co mne vládce Brd trestal.
Mně pak nezbývá, než pokorně kruh rozebrat za poznámek kamarádky S.: „To máš z těch tvejch kruhů!“
Vyskytují se i takové názory, že plechovky v ohni vypálené se rychleji v zemi rozpadnou. Kdo však se má dívat v posvátném večeru do zaplechovkovaného ohniště? A když pak často i nechtěně autor piksel při odchodu na svoje plechové schránky zapomene. Prázdnou konzervu rozšlápnu, a pak už snadno odnesu z lesa. My však konzervové stravě nefandíme, a proto tyhle problémy řešíme jen výjimečně.
Ani v naší osadě nejsme jednotní v tom, co je přípustné v ohni pálit. Já zastávám kompromisní názor, že drobný papírek v době, kdy nikdo nevaří, oheň neurazí. Za nepřípustné považujeme veškeré pálení igelitů anebo házení vajglů do ohně, zejména v době vaření. Nejeden nedopalek tak už skončil v polévce kamaráda. A staniol? Nikdy dokonale neshoří! Ať už z cigaretové krabičky, z polévek anebo dokonce alobal. V popelu se sice ztratí, ale po deštích mezi černými uhlíky hnusně září.
Nejžalostnější zkušenosti mám z vodáckých a rybářských tábořišť. Tam často považují ohniště za smetiště. Když najdeme hromadu pet lahví, střepy a plechovky v ohništi, které jsme minule opouštěli čisté, je to dokonale bezmocný pocit hnusu nad lidskou verbeží.
A závěrem? Přál bych vám, až narazíte na zarostlý kruh z kamenů ve vlhkém přítmí mohutného lesa, aby vás uchopil ten nádherný nostalgický pocit a „viděli“ jste ty dávné pardy v pumpkách a s dýmkou sedět tiše kolem. My přece umíme odolávat tomuhle cynickému světu!

Marko Čermák a Fredy u brdského ohníčku...
Foto: Michael Antony - Tony

Článek byl původně napsán pro trampský časopis BRDSKÁ VLOČKA.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
218221013
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Viky
Marko,to se nedá,romantik ten se nezapře, spráívný bard.:-D
Windy
Krásný článek. Připomněl mi:
http://windy-highlands.rajce.idnes.cz/Podel_Chvojnice_na_sever._Bily_potok_a_Bityska._1._-_2._3._2014/#DSC_3807.jpg