HOULŮV OHEŇ - vzpomínka na Standu Zárybnického - Houlu…

…19. února roku 2018 by bylo Houlovi 66 let…
…a tak se počátkem února na brdských Hřebenech sešlo 66 kamarádů a kamarádek u vzpomínkového ohně… …mnozí přijeli už po devětadvacáté (!!!) – od Plzně, Chomutova, Prahy, Náchoda, Zlína, Tábora a z mnoha dalších míst…
…Houla byl jedním ze společenství trampů, které samo sebe nazývalo brdskou Smečkou, a jeho život se stal součástí mnoha životních příběhů. Někteří z nás jej potkali už v letech šedesátých, jiní až v osmdesátých.
…Houla možná netušil, co jednou vzroste ze semínek, která zasel do našich duší…
…mnozí trampští psavci své vzpomínky na Houlu či Smečku přetavili do veršů, které byly následně otištěny na zvadlech na Houlův oheň, nebo jsme si je poslechli u praskajícího ohně…na Brdech či na Trapsavci…
…letos po zapálení ohně zazněla báseň od Kutlocha z T. O. Vlčí skála, věnovaná Brdské Smečce…

JEŠTĚ NĚKDY
Bývá i jiné praskání
než v kloubech
To když nás opouštějí
staré ledy
Napoprvé
a ne naposledy
Ještě nám někdy
zelenává na pažitě
šlapem si po stínech
Když jdeme
hledat
flintu
v žitě

…Smečka a duše spřízněné se schází každý rok o víkendu kolem data Houlových narozenin už 29. rokem a je nám spolu dobře. A Houla je u ohně s námi…
…líp, než to v roce napsal Riki, člen T. O. RIBABI-BO-HOSAMA (RI=RIKI, HO=HOULA) před dvaceti lety v předmluvě ke sbírce Houlových básní nazvané PŘEŽITKY (Avalon 1998), bych to nenapsal:

SMEČKA
Byla na Brdech Smečka. Neurčitá skupina kluků a holek. A byli nejen na Brdech a byli nejen z Brd. Snad jen proto, že na Brdy jezdili nejdřív, si tak říkali. Jejich vandry byly podobné vandrům jiných sešlostí. Jen někdy, to když tam byl Houla, měly neobvyklý průběh. Písně, hrané zručnými kytaristy, doprovázel kolísavý hlas a skupina nehudebníků hrou na dřevěné samorosty. Pak zase kdosi (nejčastěji Houla) přednášel verše, čím dál tím častěji i své.
Mezi kolující flaškou hořčáku či rumu se v kruhu objevila i knížka. Když už bylo všechno dostupné přečteno, objevil se i vlastní časopis Dým.
Nutno přiznat, že těch buditelů a vzdělanců bylo čím dál víc. A jinde to muselo být stejný, vždyť trampské časopisy zanikly teprve nedávno a Trapsavec už byl založen. Jenže v Brdský Smečce byl Krameriem Houla. Pak jsme se rozešli do různých koutů, ale duch trampských věrozvěstů se udržoval i po rozprchnutí Smečky díky časopisu Dým. Občas nás někdo svolal (většinou Houla) a obnovil se pocit sounáležitosti. A taky díky jemu víme, že nemusíme být dokonalí, stačí jen dělat, co nás baví, a dělat to s chutí.
Byla na Brdech Smečka. To, co nás kdysi spojilo, trvá dál. Houla už mezi námi není. A Smečka se i díky jemu schází dál.
Je na brdech Smečka a jezdí s námi i Houla.

Kus Brdský smečky 1976...
Tak odspodu: Buldok, Higi, Johny, Houla, Matěj Skautík (já), Bob Zmatkář, fotí Peťásek.
Je to asi v lednu nebo v únoru, určitě ´76, někde u Tokání...

…letos bylo první únorový víkend v pátek i v sobotu skoro jarní počasí, a tak mnozí spojili cestu na oheň s vandrem po brdských campech…
…až k večeru nám poprašek sněhu zasypal hranici, kterou jsme během odpoledne připravili pro večerní oheň…
…v noci vyšel měsíc a nad ránem napadla tak tři čísla sněhu…
…ráno nás probudilo slunce, které na nás zimomřivě mrkalo z azurově modré oblohy…
…každý rok k ohni přijde někdo, koho jsme léta neviděli, vždy je to ale někdo, kdo k němu patří…
…stalo se tak i letos…jedna „rodinná návštěva“ mi udělala opravdu velkou radost - u ohně s námi poseděli oba Houlovi potomci - starší Chúf i s manželkou Lídou a Houlovými vnučkami Pájou a Markétkou - a „inkognito“ také Houlův mladší syn Zdeněk…

Sobotní příprava dřeva na hranici
Foto: Čenda

Foto: Čenda

Vokoun zapaluje hranici.
Foto: Čochtan

Foto: Čenda

Foto: Carmen

Foto: Daneš

V pozadí Chúf, před ním sedí jeho dcery a žena Lída
Foto: Carmen

Houlův syn Zdeněk a nad ním stojí druhý syn Chúf
Foto: Daneš

Nedělní ráno...
Foto: Vokoun

Foto: Vokoun

Foto: Daneš

---------------------------

Stanislav Zárybnický – Houla
(*19. 2. 1952 – †11. 12. 1989)

Houla na Velkém vandru na Slovenku - 70. létaVyučil se jako karosář pro Karosu Vysoké Mýto, ale většinu života strávil jako dělník na kolejích. Vandrovat začal již na učňáku a postupně se stal nejen trampem, ale i šéfredaktorem trampského samizdatového časopisu Dým. Vydával jej od roku 1972 téměř 10 let. Traťový dělník, který měl knihovnu větší, než středoškolský profesor. Kromě vydávání vlastního časopisu psal i vlastní tvorbu - povídky, básničky, písňové texty, eseje i divadelní hru. Vydal šest samizdatových sbírek – Takybásně (1973), Hovory H (1974 – povídky a básně), Skoropoezie a takytexty (1978 – básně, eseje a písňové texty), Někam kde je hezky (1978 – divadelní hra), Nabídka nevšedního dne (1979 – 17 povídek) a Přežitky (autorský výbor z básnické tvorby z let 1971 – 89). Po jeho smrti vydali jeho přátelé několik sbírek z jeho tvorby – Narozen v Čechách – (1990 – výbor z poezie), Přežitky (1998 – kniha vydaná podle původního samizdatového souboru básní), sborník A v pátek… (1999 – postřehy a komentáře publikované v trampské rubrice Svojšice 80. léta. Foto: Miloš TruhlářTáborový oheň v týdeníku Mladý svět v letech 1971 – 87), soubor více než 25 povídek Nabídka nevšedního dne (2000), O Houlovi a taky trochu s Houlou (2002 – ukázky z tvorby, biografie a vzpomínky přátel), Někam kde je hezky (2005 – divadelní hra), Z údolí a osad (2007 – úvahy a básně publikované v trampské rubrice Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu v letech 1970 – 72). Počátky jeho literární tvorby spadají do období zániku oficiálních trampských časopisů (Tramp, Trail, Jižní stezka, Tulák, Pacifik expres). Ještě před zákazem vydávání brněnského Tuláka (1973) založil spolu s Rikim v roce 1972 Dým, asi první trampský časopis neoficiální (samizdatový) – původně jako občasník jejich mateřské trampské osady RIBABI-BO-HOSAMA. Po jeho vzoru pak vznikla řada dalších trampských samizdatů. Houla psal snad do všech, stejně jako do trampských rubrik v oficiálních časopisech. Psal povídky, básničky ale dělal i úvodníky, recenze a rozhovory. Byl jednou z osobností, které vzešly z okruhu Brdské Smečky – neformálního uskupení brdských trampů. Patřil i do okruhu lidí kolem trampské literární soutěže Trapsavec (vznikla v roce 1971 a trvá dodnes) a získal v ní i řadu ocenění.
Pro radikální změnu ve svém životě se rozhodl počátkem 80. let, kdy se oženil, získal byt v Rakovníce a mohl se přestěhovat od rodičů ze Zdic konečně do svého. Zároveň se kvůli osobním vztahům (napůl z vlastního rozhodnutí a napůl pod tlakem některých lidí) vzdálil z trampského okruhu, v němž dosud žil. Na vandry jezdil dál, ale s lidmi z další trampské generace. Stále víc jej ale lákala nekonformní kultura a hodně jej oslovila nová generace písničkářů, která se objevila právě v té době, kdy Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vladimír Veit, Vlasta Třešňák, Charlie Soukup, Bohdan Mikolášek a Svatopluk Karásek byli v emigraci. V roce 1980 vydal jako přílohu Dýmu sborník „Máme koho zpívat“ aneb Textaři a další rok začal psát do Portýra – zpravodaje finále Porty v Plzni. Zároveň ale od roku 1981 vydával (téměř 10 let) samizdat Poportýr v němž otiskoval to, co se do Portýra vejít nemohlo či nesmělo. Na tradici Dýmu navázal časopisem Toulavec, jehož vydávání novým redakčním okruhem koordinoval. Podílel se zároveň na práci Jonáš klubu (klub spřízněných duší Jiřího Suchého a Semaforu) a přispíval do jeho zpravodaje Jonáš. Díky těmto aktivitám si našel nový svět a v něm i nové přátele – Jarka Nohavicu, Jirku Černého, Vladimíra Mertu, Jana Rejžka, Vladimíra Hanzela, Slávka Janouška, Vladimíra Vlasáka a další…
Rodina jej ale zcela nenaplňovala, oba synové byli na vandry ještě malí a tak si našel nové téma. Na základě získaných kontaktů byl „dobrým duchem“ a zároveň „mužem v pozadí“ Klubu mládeže v Rakovníku. Nadále pracoval jako traťový dělník a zároveň byl „de facto“ dramaturgem kulturního dění. Neustále balancoval na hranici umění komunisty zakázaného a tolerovaného. Díky němu za kulturou do Rakovníka jezdili lidé i z Prahy a Plzně. K vrcholům patřily koncerty Jarka Nohavici po zákazu jeho vystupování nejen na Portě 1985, ale v celém tehdejším Západočeském kraji. Právě na jednom jam – session u Houly doma vznikl impuls pro vydání sborníku všech textů Jarka Nohavici. Houla se pak rozhodl vydat to nejlepší z folku – a také to v následujících letech dokázal. Pod vlivem osobností, kterými se obklopoval, byl stále kritičtější ke své vlastní tvorbě, až u něj převážila práce dramaturga, editora a redaktora – díky tomu vznikly sborníky textů Jarka Nohavici, Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Petra Váši a Slávka Janouška.
Kromě sborníků písničkářů zpracoval od poloviny 80. let pro další generaci trampských samizdatů diskografii trampských a country kapel, seriál o historii trampského tisku, účastnil se polemik o folku, trampské tvorbě, Portě atd. Zároveň rozšiřoval pásky Fonotrampa na nichž se objevovalo to nejlepší od trampských i folkových písničkářů. V roce 1989 byl hlavním motorem celostátní trampské soutěže Trampský expres, vyhlášené jak v Táborovém ohni Mladého světa, tak v trampských samizdatech. Tuto trampskou soutěž spolu s Davym, Trhačem a se mnou nejen připravoval, ale na konci roku i vyhodnotil. Ještě v listopadu 1989 (!) napsal recenzi na připravované první autorské LP Wabi Ryvoly vydané až v roce 1990. Pro různé klubové časopisy od rakovnického klubu mládeže, přes pražského Jonáše a Portýra, až po kutnohorský hudební měsíčník Nové koření ba i pro měsíčník Gramorevue komentoval celoroční produkci v oblasti F&C, psal recenze a připravoval rozhovory s předními folkaři. Byl urputný a hrdý – když se mu v roce 1988 nelíbil svazáky dosazený šéfredaktor Portýra – tak po 7 (!) letech práce v redakci na psaní rezignoval a prožil Portu jako divák.
Nevyhledával přímý konflikt s komunistickou mocí, ale zákonitě k němu směřoval. Neopisoval politické texty, ale jeho angažovanost v propagaci nekonformní kultury byla všemi v okolí vnímána jako jasný politický postoj. V létě 1989 ale už byla jeho situace taková, že podepsal a rozšiřoval petici “Několik vět“ za což byl 17. října tj. měsíc (!!!) před 17. listopadem odsouzen JUDr. Jiřím Wágnerem, samosoudcem v Rakovníku, k peněžitému trestu 4000 Kčs a k zabavení psacího stroje. Na zaplacení pokuty uspořádal Davy mezi kamarády ihned sbírku a příspěvek poslal i Karel Kryl po koncertu v polské Wroclavi týden před revolucí…
Vydával tvorbu druhých, ale hluboko v něm stále byl tvůrce, plný pochybností o vlastní tvorbě i o sobě samém. Pro pocit nenaplnění, krizi z rozpadlého manželství a z důvodu hluboké vnitřní osamělosti, které si nikdo z okolí nevšiml, si chladnokrevně, rok předem, naplánoval sebevraždu. Ten poslední rok ale žil úplně naplno a od jeho rozhodnutí jej neodvrátil ani 17. listopad. Rozdával se druhým, až nakonec rozdal všechno i sám sebe.
Skončil tak, jak si naplánoval, sebevraždou pod koly vlaku R 513 na svých milovaných Brdech. 11. prosince 1989, den po Dni lidských práv. Jeho věrný pes Máslo zemřel v únoru 1990.
Jirka Černý v roce 1999 v časopise F&C napsal: „Z Houly mohl být redaktor Folk&Country, vydavatelský redaktor, dramaturg, editor písničkových sborníků. Univerzitní práce se píší o všem možném, Houla by za to stál. Ve všech těchto činnostech byl, myslím, nenahraditelný …“

Velký vandr po Slovensku, 70. léta

Máslo - Houlův nejslavnější trampský pes.
Houlův pes Máslo dostal jméno podle písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra "Můj pes", kterou zpívala Eva Olmerová v představení v divadle Semafor "Recitál 68"

--------------------

Post scriptum: Vzpomínkový oheň na Houlu není potlach ani to není výroční oheň trampské osady, je to sešlost brdské Smečky a spřízněných duší.
Letos mi po Houlově ohni napsal Kutloch: „…Smečka byla (a bude) svébytná. Občas jsme trochu čůrali proti větru. A naše hymna byla ta pěšácká - Šlapem dál…“
Vzhledem k tomu, že už jsme u vzpomínkového ohně zažili i mrazy -21°C, nedržíme šerifský kruh, protože mnohé „staré kosti“ se s šesti či sedmi křížky na hřbetě potřebují ohřát. A protože se někteří – i když už hořčák není k mání - potřebují prohřát i vnitřně, nedržíme prohibici. Oheň nezahajujeme trampskou hymnou VLAJKOU, ale písní ŠLAPEM DÁL (více viz níže uvedený song Vladimíra Okénka a video od kamaráda Čendy), která se od 70. let hrávala u ohňů brdské Smečky…

.

ŠLAPEM DÁL
Žijeme a čas utíká
my neznáme klid
v každém je touha poutníka
sebrat se a jít.

V každém je něco z tuláka
co šlape prachem cest
v děravejch kapsách oblaka
a v očích stříbro hvězd.

Šlapem dál dál dál
šlapem dál dál dál
Šlapem dál dál dál dál dál

V každém je něco pro lásku
co jméno dálka má
počkat až křídla běláskům
přemaluje tma

A pak jít cestou nazdařbůh
kam den smutek svál.
Zpívat a dejchat čerstvej vzduch
prostě šlapat dál
šlapat šlapat dál
šlapat dál.

Houlův kříž postavil u Čenkova kamarád Žebroun

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
114101719
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
ROBIN
Po ránu mě budí nějaký mlaskání, votevřu voči a vídím Máslo, jak plundruje něčí žracák..Tázavý pohled na Houlu...čtverácký úsměv: "No co, maj si dávat pozor" ....:-D:-D:-D:-D
Bob Zmatkář
Na kamaráda Houlu vzpomínám vždy, když listuji ve starých fotografiích, zvadly, starými časopisy (Dým a pod.)a dnes jsem náhodně objevil tyto www. stránky a povídání o Houlovi a dokonce v článko foto s mojí maličkostí. Potkávali jsme se nejen na Brdech a okolí, ale i v jiných končinách naší vlasti na různých akcích, potlaších a sešlostech. škoda, že již není mezi námi.
Zdravím všechny kamarády a kamarádky, hlavně aby nám ještě chvilku vydrželo nějak to zdravíčko.
Bob Zmatkář
Alena Šmudla Dominika Dostálová
Kdo je s námi, neumřel... Stále si to pamatuji a oživuji.Hlavně si uvědomuji, jak ta přátelství a kamarádství s Houlou a dalšími dobře poznamenala život a vývoj.Buchty jeho mámy,čtrnácterák před námi a nevědomá příprava na těžký život.Měl v sobě neklid,ale to všechno,co jsme žili a prožívali mělo vliv na dnešek a včerejšek či zítřek.Díky Houlo a ahoj,kamarádi,
Šmudla
Řešetlák
Ahoj!
Na Houlu rád vzpomínám, byl to jeden z mých dobrých kamarádů. Jsem stářím Houlův vrstevník, vzájemně jsme se navštěvovali a setkávali v lesích, a to nejen na Brdech... Bohužel se na mně začínají projevovat zdravotní potíže, zčásti způsobené i životem v přírodě a na táborech. Vyjedu teď už jen zřídka, i vybavení stárne...
Ať je vzpomínka na Houlu stále živá!
Řešetlák
bracha
ja potkal houlu s rikim poprve v roce 1972 na ivancene.
dnes, po letech si casto vzpominam na houlovo vypraveni....
jsem rad ze jsem ho potkal....
bracha
Vokoun
:-)Ne :-)Proč?:-D
Matěj Skautík
:-) Znáte něco krásnějšího..?? :-) Všecny zdraví Matěj Skautík...