Historky z vandrů: ŠÍLENÝ MYSLIVEC / Hafran

Byli jsme na našem osadním vandru v Orlických horách a tohle byl první den, kdy nepršelo. Stoupali jsme proti proudu Říčky a kochali se jejím nádherným opuštěným údolím. Když se přiblížil večer, nastala nutnost najít nocleh. Nechtělo se nám zůstávat u potoka, protože údolí bylo vlivem dlouhého deště nasáklé vodou. Navíc bylo úzké a naše osmnáctičlenná osadní expedice by tam těžko hledala místo pro společné táboření. Slovo dalo slovo a my stoupali do strmého svahu, kde měla být náhorní plošinka. Byla tam. A jaká. Nádherný bukový les, na hromadách suché dříví, rovné plochy pro táboření. Před bukovým lesem byla nádherná louka a přes ní výhled na hřebeny Orlických hor. Idylka. Vybalili jsme si věci, postavili přístřešky a začali chystat ohniště. A právě v tom okamžiku idylka skončila. Po cestě kolem louky se přiřítila červená Fábie, z ní vystoupil chlápek s kýblem a puškou a vydal se přes louku k posedu, který stál nějakých čtyřista metrů od nás. Z kýble rozházel po louce nějakou návnadu, pak se vydrápal na posed a připravil si pušku.
Rozhodli jsme se ho nedráždit, odložili zapálení ohně a dali si zatím k jídlu jen něco studeného, někdo vytáhl liháček. Popíjeli jsme čaj a čekali, až to myslivce na posedu přestane bavit. Nepřestalo, ani když už se stmívalo. Už byla tma, když to přestalo bavit kamaráda Horáce. Vzal kytaru a začal hrát. Zpívá ve sboru a má velmi silný hlas, který se nesl přes louku a celým údolím. A aby nám nechyběla romantika, vybrali jsme čelovky, a přepnuté do režimu blikání je dali je do červeného obalu od spacáku a celé to vsunuli pod připravené klacky nad ohništi. Umělý ohýnek blikal jedna báseň.
Myslivce naše hudební produkce vydráždila, a když uviděl na stromech blikání ohně, slezl z posedu a nasedl do auta. Na krátký okamžik jsme si mysleli, že to vzdal, ale on naopak vyrazil směrem k nám. Vypnuli jsme „oheň“ a byli zticha. Ten pošuk dobrou čtvrthodinu jezdil po cestě a snažil se do lesa svítit reflektory. Jenže najít naše zelené přístřechy na pozadí lesa není nic jednoduchého. Občas zastavil a čichal, jestli neucítí náš „oheň“. Po dvaceti minutách to vzdal a vrátil se na posed. Horác vzal kytaru a zase zahrál, okolní stromy ozářil svit umělých plamenů. Myslivec tu hru nervů vydržel sotva půlhodinu a začal zase jezdit po lese. Vydrželi jsme si ho takto pouštět dlouho do noci. Nenašel nás a my nakonec šli spát. Nevím, jak dlouho tam pak seděl na posedu, ale vím jistě, že mu žádná zvěř nepřišla. Žádný výstřel se v noci neozval…
Ráno byl každopádně pryč a my konečně zapálili oheň a připravili snídani. A já přemítal, co by ten trouba dělal, kdyby nás našel a zjistil, že stojí tváří v tvář osmnácti mírně rozladěným trampům.
Hafran

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
5551621
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Stanislav Mácha
To buďte rádi, že po vás nestřílel. Já chodím do lesa vysílat morsse takže nejsem slyšet. A už jsem zažil střelbu i když jsem svítil a měl ohýnek, hlavně po sobě nenechat nepořádek ! Prasat se nebojím to jsou zvědaví kamarádi, ale jelenů jo.
Mimochodem lákat zvěř krmením k posedu je zakázáno!!
Tak přeji u ohně mnoho krásných písniček.
Noční jestřáb: